Divadelní noviny > Paměti, záznamy a deníky

Tatíček (I)

Počátkem prosince bylo na seznam světového nehmotného dědictví UNESCO zařazeno také české a slovenské loutkářství. Byl by to nejkrásnější vánoční dárek pro dr. Jana Malíka (1904–1980), významného českého loutkáře, autora, režiséra, ředitele Ústředního loutkového divadla v Praze. Zasloužil se o založení loutkářské katedry na DAMU a přednášel na ní dějiny a režii. Také se zasloužil o založení Muzea loutkářských kultur v Chrudimi a mimo jiné i o obnovení činnosti mezinárodní loutkářské organizace UNIMA. Byl velmi respektovanou osobností, ale měl také rodinu a dceru, nynější významnou spe­cia­list­ku na loutkové divadlo, Ninu Malíkovou – ta nám poskytla neobvyklý pohled na otce a jeho typicky intelek­tuální domácnost.

Tatíček, tak jsem mu celé dětství říkala. Nebylo to jenom oslovení, ale status. Mělo to možná co dělat s duchovním principem první republiky („tatíček Masaryk“), ze kterého vycházela ta nejlepší část tvorby mého otce, ale možná i s rolí, kterou pro hlavu rodiny vymyslela moje něžná a malá maminka. Ostatně s osloveními to bylo v naší rodině trochu kuriózní – naši si celoživotně vykali, maminka říkala tatínkovi: Honzo – a on ji oslovoval – opět celoživotně – Malá. Jejich vztah dostal manželskou formu až po desetiletém chození-soužití a moje narození bylo spíše jeho tečkou než vyústěním. Maminka si přála dát do té doby bezdětnému čtyřicetiletému intelektuálovi syna. Nepodařilo se jí to a údajně první den v porodnici proplakala. Měla holčičku.

Její ambivalentní vztah k mému otci, kterého oddaně milovala, ale v letitém soužití si neodpustila nejrůznější drobné a těžko publikovatelné zlomyslnosti, se samozřejmě odrazil i na mém velmi ambivalentním vztahu k němu. Na jedné straně byl tatíček obávanou autoritou se všemi symptomy secesního tyrana rodiny – otec v noci pracoval a ve dne, jak to jen trochu šlo, spal, a tak jsem valnou část dětství prošeptala, abych ho nevzbudila. Na druhé straně jsem u něj měla právě jako holčička řadu výsad. Směla jsem (samozřejmě po zaklepání) kdykoli k němu do pokoje, nikdy mi neodmítl odpověď na jakoukoli otázku, a když jsem ho o to poprosila, ochotně vyhledával ve své nepřehledné knihovně knížky i veškeré dostupné informace. Také mě, kdykoli to bylo možné, bral s sebou do svého divadla, které založil a na jehož existenci se vlastně řadu let poctivě připravoval. Jako ředitel, i když „jen“ loutkového divadla (že je to v očích veřejnosti něco míň, jsem pocítila až mnohem později), byl zván na pražské divadelní premiéry, a tak jsem měla to štěstí, že jsem ve zlatých šedesátých viděla inscenace, které se později zapsaly do dějin. V této souvislosti vzpomínám zejména na premiéru Hamleta s Lukavským, který mě zcela omámil, a také na slavnou premiéru Radokovy Hry o lásce a smrti, kdy jsem byla přítomna divadelnímu zázraku. Je zajímavé, že už o přestávce jsem spolu s ostatními v sále věděla, že jsem přítomna něčemu zcela mimořádnému!

Korespondenční manželství

Moji rodiče se neměli šanci vlastně celý den potkat – maminka chodila brzy spát (pracovala v mateřské škole a brzy vstávala), otec, jak jsem uvedla, se naopak večer probouzel, v noci pracoval a ve dne (pokud už nechodil do „svého“ divadla) převážně spal. Komunikovali prostřednictvím vzkazů položených na koberec před jeho pokojem. Maminka tu „kobercovou korespondenci“ pečlivě schovávala jako důkaz svého nelehkého soužití. Vzkazy se z 90 % týkaly buzení, ale protože s námi tatíček normálně také nejedl (jen na Štědrý večer) a někdy beznadějně bloumal pohledem po vyprázdněné ledničce, tak požadoval také doplnění zásob. A protože měl ve svém přeplněném pokoji i své oblečení, požádal občas o nějakou opravu. Jedno ale mají všechny vzkazy společné – projevuje se v nich otcův smysl pro humor, sebeironii a hravost. Posuďte sami – začneme buzením a přidáme jednu gastronomickou.

– Prosím velmi naléhavě v 7.30 vzbudit hravě

– Ač – tuším – budu ospalý/ a k tomu asi děsně/ prosím, abyste mě vyhnaly/ už v půl deváté – přesně

– Nebude-li vám to dělat komplikace ve vašich časových dispozicích, vzbuďte mě, prosím v 6 hodin. Se soudružským pozdravem a občanskými díky Hans

– Puť – puť – puť – už před sedmou mě vzbuď!!!

– Prosím, energicky vyhodit mě z lože v 7 ráno – jako vždycky

– Vzbuďte mě, prosím, s úsměvnou vlídností sobě vlastní nejpozději v 9.00. Díky tisíceré

– Věnujte, prosím, energický úder lakomému otci už v 7 ráno

– Prosím v 9.30–10 (vzbudit, ne zabít!)

– Až bude mít kohout ráno/ sedm hodin odzpíváno/ vyhoďte mě z pelechu/ neboť musím bez dechu/ ukázat se při aktivu/ v kruhu p. t. kolektivu.

– Spím a spím – kdy vstanu, nepovím

– Spím a ani se nechci probudit

– Ponechte mě osudu

– Nekompromisně a rázně/ bez ostychu, strachu, bázně/ zburcujte mě v sedm ráno/ i když bude vám snad láno./ (Musím zušlechtit svou bradu/ an jdu v deset na poradu)./ Teď třiadvacet ohlásili právě – půjdu si lehnout. Pokoj mé hlavě.

– Zmrtvýchvstání se tentokráte posunuje na 7.30

– Nenechte mě chrápat/ musím v 7 vstá­vat/ Ach bože, rozbože/ neužiju lože.

– Maličká, vzbouřil jsem se a dnes vstávám až ve 12. Ať mi všichni vlezou na záda.

(Pokračování)

• Autor: Nina Malíková
• Publikováno: 29. prosince 2016

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Tatíček (I)

Komentáře k tomuto článku byly uzavřeny.