Tato včela nebodá, ale argumentuje
Zakládající členové Lachende Bestien Michal Hába a Šimon Spišák uvedli ve Venuši ve Švehlovce autorskou inscenaci inspirovanou novelou Heinricha von Kleista Michael Kohlhaas. Jak je u tvorby tohoto uskupení zvykem, předloha posloužila jen jako odrazový můstek pro vlastní textovou kreaci i coby výchozí ideová základna, s níž tvůrci z pozice levicových intelektuálů polemizují, případně ji domýšlejí pro dnešní dobu. Jejich Kohlhaas se především táže, jak bojovat proti postupující ekologické devastaci planety. Dojem velké angažovanosti tvůrců posiluje i fakt, že Hába se Spišákem v inscenaci také vystupují, ještě s hudebníkem Jindřichem Čížkem a herečkou Simonou Hába Zmrzlou.
Michal Hába v kostýmu včely symbolizuje onen známý eko „fun fact“, že až vymřou včely, vymře i lidstvo FOTO MICHAL HANČOVSKÝ
Kleist se inspiroval reálným osudem kupce žijícího v 16. století. Kohlhaasovo podnikání se stane terčem feudální zvůle, a když selžou všechny legální nástroje, jak se domoci spravedlnosti, začne konflikt řešit násilím. Všechny tyto informace tvůrci předestřou v první třetině představení v rámci jakési brechtovské expozice: Hába zmíněné části příběhu buďto velmi stručně odvypráví do mikrofonu, anebo za pomoci ostatních herců oddemonstruje – jen v náznaku a téměř bez rekvizit, přičemž Hába zastupuje Kohlhaase, Zmrzlá jeho ženu a Spišák feudála Tronku. Pozornost je věnována zejména jednotlivým fázím Kohlhaasovy snahy dobrat se spravedlnosti. Odstup herců od postav je zábavný, stejně jako některé pokusy o ozvláštnění, které mají až rysy parodie či – vědomé – schválnosti (obligátní použití umělé krve, ručník s potiskem koně či ponižující obcování Tronky s Kohlhaasem v poloze „na koníčka“). Ovšem že by si tvůrci s tímto scénickým minimalismem vystačili na ztvárnění celé povídky, to se mi nezdálo.
Zhruba po třiceti minutách však přichází razantní střih, to když Hába-vypravěč pomocí bezostyšně chatrného oslího můstku naroubuje Kohlhaasův příběh na téma ekologické katastrofy: Kohlhaas zapaluje svět. My ale svět (…) zapalovat nemusíme. Protože svět už hoří. Svět už hoří a my jsme diváci. Načež se začne odvíjet pro Hábovu tvorbu typická metadivadelní show plná zcizování už zcizeného, podvratných hrátek s doslovností i absurdních vtípků a songů, ale také intelektuálních úvah, jejichž přímočarý apel ovšem „smějící se bestie“ pro lepší stravitelnost přežvýkávají rozjařenými zubisky ironie. A tak si Hába hned po odtajnění buditelského záměru navleče komický kostým včely. Prý pro připomenutí toho starého eko „fun factu“, že až vymřou včely, vymře i lidstvo.
Z předlohy si tvůrci nadále vypůjčují už jen dílčí motivy, které provokativně vsazují do úplně nových, nečekaných kontextů, přičemž si nelámou hlavu s estetickou, logickou ani – nedejbože! – historickou akurátností. Ústřední téma přitom zůstává v jádru kohlhaasovské: jde o dilema, zda je v takto bezvýchodné situaci (tj. když planeta hoří) legitimní vyměnit legální postupy pro dosažení spravedlnosti za postupy nelegální – a těmi je myšleno především násilí. Pročež Hábův eko-intelektuál Kohlhaas vyzve na souboj v ringu Martina Luthera Kinga (!) a bojují nejen pěstmi, ale hlavně autentickými citacemi, včetně slavných výroků MLK o násilí, které plodí jen další násilí. Později dojde i na Kafku. A jako refrén se vracejí pasáže, v nichž Hába predikuje, jak o inscenaci uvažuje běžný divák. A i tento fór dovádí ad absurdum: Cože, tohle je divadelní inscenace, která říká, co si mám myslet? Tak to překračuje veškeré meze. To je násilné! (Říká si běžný divák, už zase.)
V souvislosti s Lutherem Kingem si tvůrci neopomenou vystřelit ani z aktuální problematiky tzv. blackfacingu, to když si Spišák ostentativně natře obličej načerno, aby mohl zahrát tuto postavu. Jaksi mimochodem je tematizováno i stále ještě nerovnoprávné postavení žen ve společnosti – ženskému hlasu je v monologu Simony Hába Zmrzlé dopřáno sluchu příznačně, až když je po všem, a úvaha Hábova eko-Kohlhaase dospěje k depresivnímu závěru, že vzhledem k většinovému (rozuměj kapitalistickému) nastavení společnosti plodné řešení neexistuje. Ironií je, že právě ženská perspektiva nakonec přináší možný lék na onu intelektuální paralýzu, možná i katarzi.
Nejpřekvapivější na novém díle Lachende Bestien je, že ten přehršel nesourodých komponentů a eklektických nápadů se i přes všechny legrácky a shazování nakonec spojil v myšlenkově překvapivě konzistentní zprávu, která zní asi takto: Ano, environmentální úzkost jistých společenských bublin má své racionální, nepopiratelné důvody, které by se neměly dále ignorovat. Je nutné jednat. Troufám si ale tipovat, že ne každému bude divoký průlet myšlenkovými turbulencemi dvojice generačně i politicky velice jednoznačně vymezených tvůrců po chuti tak jako mně. Ostatně, jak se praví v inscenaci: Nějak se zdá, že jsme hlavně odsouzení buď k popírání, nebo k frustraci. Kohlhaas nepopírá ani frustrovaně neapeluje, ale s nadhledem a hravostí dává v plen celý autentický diskurz úvah, idejí a ideálů.
Lachende Bestien, Praha – Michal Hába a Šimon Spišák podle Heinricha von Kleista: Kohlhaas. Koncept a režie Michal Hába a Šimon Spišák, hudba Jindřich Čížek, scénografie Adriana Černá, dramaturgická spolupráce Veronika Linka. Premiéra 20. ledna 2022 ve Venuši ve Švehlovce, Praha.
Komentáře k článku: Tato včela nebodá, ale argumentuje
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
