Tajný život Friedmanových
Krakovský Teatr Ludowy přivezl na festival velké divadlo. Dokudrama Marcina Wierzchowského a Daniela Sołtysińského těží nejen ze svého tématu, ale i z naturalistické divadelní formy, jež totálně rozbíjí rampu a diváka nemilosrdně vrhá doprostřed příběhu. Navíc inscenace dokáže přesvědčit, že právě tato forma je nezpochybnitelná a adekvátní svému námětu.
Tajný život Friedmanových staví na bezprostřední blízkosti herců a diváků FOTO Jaroslav Prokop
Tajný život Friedmanových inscenuje příběh jedné židovské rodiny, jejíž otec Arnold a syn Jesse byli obviněni z pedofilie, přesněji ze sexuálního zneužívání malých dětí (protože z pedofilie jako takové nebylo možno ve Státech nikoho obvinit ani tehdy). Inscenace se přitom opírá o dokumentární drama Andrewa Jareckého, jehož film z roku 2003 získal velkou pozornost a byl – vedle 18 mezinárodních cen – i nominován na Oscara.
Již Jarecki se vyhýbá jakémukoli hodnocení, a pokud to vůbec lze, zaujímá nestranné stanovisko. Krakovská inscenace v tom pokračuje, vytkla si nestrannost jako výchozí princip. V závěru tříapůlhodinové inscenace nicméně její tvůrci v této snaze poněkud umdlévají. Komentáře vyjadřující pochyby, zda svědectví znásilněných dětí jsou poctivá, pravdivá a zda nejsou spíš zmanipulovaná, je nakonec přece jen stavějí na stranu Friedmanových.
Brutálně přímočará inscenace z Krakova je nejsilnější tam, kde se jí daří postihovat až antický rozměr této lidské tragédie, téma viny a trestu, skutku a jeho interpretace. A nejslabší tam, kde se už zbytečně opakuje. Nejpřesvědčivější je zhruba střední třetina, kdy po poněkud váhavém rozjezdu se její bezprostřední, syrová divadelní řeč, opřená o kontaktní herectví ve velkém detailu, rozvine do strhujících a velmi kontrastních obrazů. Režie Marcina Wierzchowského však nedokáže zabránit ztrátě tempa v závěru. Tři a půl hodiny bez přestávky je prostě i na takové téma moc. Na stranu pasiv bych ještě přihodil i to, že je inscenace až příliš závislá na Jareckého dokumentu, jehož politickou linii kopíruje velmi věrně. A přitom mohla s prospěchem rozvinout svůj vlastní pohled, aktualizovaný k roku 2016.
Vyzdvihnout nutno herecké výkony všech, přece jen jim však dominuje úsporné herectví Piotra Pilitowského, který ztělesnil ústřední postavu Arnolda Friedmana. Pokud jde o scénografii, vychází z možností divadelního domu (Divadlo J. K.Tyla – pozn. red.), jehož všemi prostorami, doslova od sklepa až po půdu, diváka provádí s dechberoucím akcentem na detail. Vše je dokonale připraveno a naaranžováno, takže divák je zcela pohlcen prostředím. V jedné cele zní potichoučku sotva rozpoznatelné Allegretto z Beethovenovy Sedmé, v šuplících u Friedmanů se povalují rozbité šelaky (to už byl přece jen trochu anachronismus, byť úsměvný), ve scéně, kdy se oba vyšetřovaní, otec a syn, musejí svléknout donaha, zaujmou prozíravě místa, odkud je nejlépe vidět, samy členky souboru. Pravda, ne každý asi potřebuje takovou míru sugestibility a naturalismu, aby pocítil na své kůži atmosféru cely, policejní vyšetřovny, soudní síně i domácnosti Friedmanových. Tvůrci však jednoznačně vsadili na kartu detailní doslovnosti – a já, byť to není právě můj šálek kávy, působivost tomuto záměru nijak neupírám. Inscenace vyznívá jako silná obžaloba celé naší společnosti, našeho beznadějně chaotického šíleného světa, který tak zoufale hledá svého obětního beránka, svého nepřítele, na něhož by shodil všechno zlo. Vinen budiž ten, koho si veřejné mínění potřebuje obvinit ke svému obrazu. V době „teroru veřejného mínění“, v níž žijeme, v době MeToo a dalších tendenčních kampaní je téma viny a trestu – a jeho nerozlučné sestřičky pravdy a pomluvy – silné jako nikdy dříve.
Teatr Ludowy Krakov, Polsko – Marcin Wierzchowski – Daniel Sołtysiński: Tajný život Friedmanových. Režie Marcin Wierzchowski, scéna Barbara Ferlak, kostýmy Ewa Mroczkowksa, hudba Urszula Chrzanowska. Premiéra 19. listopadu 2016 na scéně Stolarnia, na festivalu 13. září 2018.
Komentáře k článku: Tajný život Friedmanových
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
