Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2024

ročník 33
12. 11. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Kritika

    Teď mluvte vy!

    Performer Petr Krušelnický aka Krusha aka Antena, jenž byl za svůj talent v roce 1998 oceněn cenou Alfreda Radoka, dokazuje i po čtrnácti letech, že vývoj jeho herecké osobnosti zdaleka není u konce. Po téměř Gesamtkunstwerku AnnA 2V2A – 50Hz, který předvedl na loňském ročníku festivalu …příští vlna / next wave… a v němž performer zharmonizoval vše, co se dalo, od děsivých zvuků a divných videoprojekcí až po pantomimu, se tentokrát spojil s velice inspirativní mladou režisérkou Apolenou Vanišovou, aby se dokonalé syntéze všech smyslů přiblížil zas o další kousek. Tím překvapivým prvkem je pevný text španělského dramatika a režiséra Carlose Be Čekanky v překladu Petra Gojdy.

    Velice sugestivní text o násilí na ženách, lidské osamělosti a zvrácenosti v lidských vztazích tak dal Krušelnického fúzi pantomimy a výtvarně-audiálního performerství nový rozměr. Dosud se zdálo, že Krušelnického cílem je zobrazovat intimitu soudobého (post)moderního světa plného virtuálních i industriálních prostředí. Bez nápadných hesel a precizně vystavěných argumentů. „Pouhými“ obrazy. Jako dadaistický básník. Ovšem dramatická předloha, jež je postavená na pečlivě volených slovech, nutně na takový koncept pochopitelně narazí. Biblický Bůh stvořil svět tak, že jednotlivé jeho prvky, složky a části pojmenoval. Teprve slovo konvenčně spojené s jeho protějškem v objektivní realitě má moc tvořit. Ale i bořit. A zde je třeba ocenit velký risk v Krušelnického, potažmo Vanišové projektu. Metoda audiovizuálního umělce, již dovedl Krusha téměř k dokonalosti, je najednou nabourána, znejistěna zcela novým pojetím: pevně daným textem.

    Krusha však nepoužívá slovo jako nástroj, kterým sděluje příběh, ale jako prostředek, kterým k příběhu směřuje či který jevištní dění posouvá. Když se staví do role úchylného vrátného, samotného – titulního – malého chlapce Valentýna či jeho matky, vždy jsou repliky pronášeny s vědomím, že samotné slovo nestačí. Aspoň ne jemu, Krušelnickému. Divadlo jednoho herce často na aktéry klade nároky co do hlasového odlišení různých postav. I v tom Krusha předvedl nečekanou variabilitu. Slizkost promluv vrátného či naivních reakcí malého chlapce však stále zachycuje s důrazem na fyzické jednání, proměny kostýmů či líčení a především na světelný a zvukový prostor, ve kterém se pohybuje a který dokonce spoluvytváří. Teprve tak vnímána a chápána se divákovi vyjevuje pozoruhodnost performance ve své celistvosti.

    Nesnáším hluk, raději mám ticho. FOTO archiv Antena

    Krushovy scénografie a zvukové instalace, jakkoli navenek zvrácené, podivné a „překabelizované“, už jeho performancí znalý divák jaksi čeká. Nezarazí jej tak doprovod industriálního hluku působící jako svého druhu čtvrtá stěna. Čím však Krušelnický vždy překvapí, je práce s vymezeným prostorem. Výtvarný koncept – jakkoli zvláštní – je vždy mrtvým, statickým, bezčasovým světem. V této performanci  je vlevo vzadu stylizovaný pultík vrátného, uprostřed komorní scény (průchozí místnost do sálu NoD) je zavěšená skleněná stěna a vpravo vepředu další pultík, skrývající mimo jiné i zařízení na vytváření zvukových smyček, s nimiž Krušelnický pracuje velmi efektně. Od něj hovoří postupně malý Valentýn, jeho matka a on, který se proměnil v transvestitu-Čekanku. Ze stropu visí pytlíky s ledem, které pomalu tají a vytvářejí tak neustálou iluzi deště. Krušelnický ale svou akcí neoživuje nějakou mrtvou nádobu, nýbrž z chladného, netečného prostoru vytváří druhého herce, svého partnera. Nikoli vyprávěním osudů malého Valentýna, kterak doprovázel svého otce na zálety do hotelů, oblékal se do matčiných šatů, stal se svědkem její smrti v plamenech a nakonec se stal transvestitou-Čekankou, ale svým pohybem uvnitř tohoto živého organismu. Zdánlivá nesourodost jednotlivých prvků scény se teprve jeho pohybem po přesně vymezených trasách, zvukem a světlem a obrazci, které light designer živě vytváří, takovým žijícím organismem skutečně stává.

    Pouhými obrazy. Jako dadaistický básník. FOTO archiv Antena

    Tam, kde jeden herec nestačí a musel by si složitě vypomáhat loutkami, mluveným slovem či pantomimou, stačí Krushovi jednoduché gesto, výraz obličeje, deformovaný hlas a různě zachycovaný a elektronicky zesilovaný zvuk vody a skla. Rodinná hádka, soulož nebo požár, za vším hledej stroj na výrobu smyček a Krušelnického talent na zdůraznění detailu. Hluk, který v podstatě doprovází celé představení a jen málokdy je úplné ticho, které performer komentuje hlasem autora předlohy Nesnáším hluk, raději mám ticho, je zároveň spojnicí mezi omezeností „divadelního“ prostoru a „venkem“ – diváky, barem NoDu, ulicí Dlouhou, Prahou… Krušelnického se dotknout nemůžeme, stejně tak pytlíků s ledem a dalších věcí, ale hluk se nás dotýká bytostně a intenzivně. V něm je rozhodně největší síla Krušelnického projektu. A konec, v němž už na scéně nestojí malé smutné dítě, ale velký smutný muž, který se obléká jako žena a říká si Čekanka podle barvy modřin na těle jeho matky, jen touhu bořit hranice dokresluje. Na konci vyzve Čekanka diváky, aby teď mluvili oni, a sama zmizí ze scény . A ve smyčce se nese: Mluvte! Tak mluvte!

    Celá tato koláž se jeví především jako výsostně výtvarné dílo. FOTO archiv Antena

    Pokud bychom chtěli představení hodnotit jako činohru, ať už v jakkoli odvážném smyslu toho slova, i při sebevětší míře empatie bychom narazili. Herec je na jevišti chvíli ve třech až čtyřech různých rolích, v nichž pouze odříkává text. Vzápětí zcela změní polohu a stane se mimem, aby chvíli na to jako dj a beatboxer experimentoval se svým hlasem, hudbou a zvukovou smyčkou. Celá tato koláž se jeví především jako výsostně výtvarné dílo. Kdybych se nebál fantazírování, řekl bych živý obraz. Ve světle výše nastíněného se Krušelnický nevrací na půdu divadla, jak se rádo tvrdí, nýbrž využívá prostor divadla pro své výtvarně-hudební experimenty. Takto nahlížen se mi zdá Valentýn vysoce zajímavý a inspirativní.

    Hodnocení: @@@@

    Antena – Carlos Be, Krusha: Valentýn. One (wo)man show Petra Krušelnického podle dramatické předlohy Carlose Be Čekanka. Překlad ze španělštiny Petr Gojda, režijní supervize Apoleny Vanišová. Premiéra 29. 5. 2012 v Teatro NoD Praha. (Psáno z 2. premiéry 30. 5. 2012.)


    Komentáře k článku: Teď mluvte vy!

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,