Teď už umřela i Viola Fischerová…

Teď už

umřela i Viola Fischerová

modlím se ať ji

náš Pán

pod jemný oblak schová

Ať Pán náš schová ji

pod oblak něžný

vždyť i my

o něco mladší

blížíme se

k Boží žni

Tento text jsem napsal v pátek 5. listopadu v Polné, kde se konal koncert k výročí listopadových událostí před dvaceti lety. To jsem se z Lidových novin, z článku Jiřího Peňáse, dozvěděl o Violině smrti. Plastic People jí věnovali svoje tamější vystoupení. Violu jsem znal jenom málo, párkrát jsme se setkali při nějakém čtení. O to víc jsem si jí a její poezie vážil.

Z Polné jsme jeli s Dášou Vokatou na Skalákův mlejn u Meziříčka na Vysočině. A tam mi v neděli řekla Dana Němcová, že zemřel Otakar Slavík. Z Křižovnické školy, do níž jsme oba patřili, přítel z nejbližších i nejdivočejších. Znal jsem ho mnohem blíž než Violu – vždyť jenom co jsme spolu prožili ve zlatém období Křižovnické školy v hospodě U zlatého soudku! Říkám prožili, správněji bych měl především říct propili.

Otakar byl bytostně hrdý. Nikdy se nepodbízel režimu, za komunistů pracoval manuálně a svoje úžasné obrazy maloval po večerech. Kdysi dělal i kulisáka v Národním divadle. I stalo se mu – víme, jak kulisáci umějí pít – že přešel v montérkách scénu, kde již herci hráli, čehož si Otakar nevšiml. Vyhazovali ho za to z práce. Předseda ROH (pro mladší: revoluční odborové hnutí, tzv. odbory) pravil zhruba toto: Ano, samozřejmě, rozvázat okamžitě pracovní poměr, to je neodpustitelné, ale dáme mu dobrý posudek. Proč ničit mladého člověka? Na to povstal tajemník komunistické strany: Za Velké vlastenecké války zahynulo víc mladých lidí, a lepších, než je on!

Nu, nyní tedy Otakar Slavík vskutku zahynul. Dožil se osmdesáti jedna let. Viola Fischerová zemřela čtrnáct dní po pětasedmdesátce. Musím se smířit s tím, jak stále častěji budou přátelé odcházet. Smířit? Spíš si zvyknout.