Tekuté obrazy z Uherského Hradiště (No. 1)
I na startu čtvrté dekády své existence je Letní filmová škola dámou, jež vzrušuje i laská. O tom jsem se přesvědčil bezprostředně po sobotním příjezdu do Uherského Hradiště, kdy byly mé obavy z dezorientace způsobené devítiletou absencí rázně zaplašeny.
Všechno klape přesně, jak má, akreditace byla rychlá a bezbolestná, guest service ochotný, vstřícný a neokázale milý, press centrum až na občasnou obsazenost počítačů (proč já bloud si opomněl od notebooku vzíti napájecí kabel, že?), v podstatě bez výhrad. A stanové městečko UTB, kde jsem se „usalašil“? To tepe idylou doslova rodinnou, neb počet dětských účastníků poslední dobou razantně vzrostl. Tím nejpodstatnějším jest ovšem samozřejmě programová nadílka, a i ta se zatím jeví být více než dostatečně výživnou.
Prepunková energie básní Václava Hraběte tentokrát zůstala v nedohlednu. FOTO archiv LFŠ
Má první volba ovšem nebyla příliš šťastnou, neb jsem znaven příjezdovými formalitami a adrenalinovou stavbou stanu zvolil až program doprovodný, čili návštěvu relaxační Vertigo zóny již v sobotním večeru opanovala inscenace Divadla NaHraně Hrabě2. 15: Bez dechu. Jinak sympaticky umanutá grupa ve vražedně tropickým klimatem prosyceném plachtoví bohužel odehrála unylou estrádku, brutálně dojící odkaz předčasně zesnulé ikony tuzemské odnože Beat generation. Režisérka Tereza Karpianus se nedokázala ubránit implementaci takřka kompletního návalu inscenačních klišé spojených se žánrem divadla poezie. Snaha opatřit jednotlivé poetické výstupy čitelnou příběhovou linkou vyústila v kombinaci unaveného kabaretu a postgymnaziální besídkové křeči, jež by byla problematická i na finále Wolkerova Prostějova. Prepunková energie básní Václava Hraběte tentokrát zůstala v nedohlednu. Jen neošansonová hudba Martina Severýna místy prosvětlovala povšechný jevištní marast.
Deziluze z inscenačního nezdaru se spolu s následujícím očistným lijavcem staly klíčovými důvody, proč jsem expanzi do kin odložil až na nedělní poledne. Alespoň na chvíli jsem navštívil letně biografní Studentský maratón 2015 a letmo tak popatřil herecké mistrovství pánů Marka Příkazského a Jana Kačeny!
Superman 4: Nezáměrně nejsměšnější komiksový film všech dob nabízí nejen absurdní scénář a zfušované speciální efekty, ale také upomínku na dobu před tím, než Nolanova trilogie o Batmanovi uvrhla celý žánr do zasmušilosti a sofistikované vážnosti. Tedy na dobu, kdy superhrdinové byli zábavou pro malé děti a otrlé diváky. FOTO archiv LFŠ
Festivalovou neděli jsem nemohl přivítat jinak než černou polední mší za padlý filmový brak. Superman 4 se ve spojení s náležitě fundovaným úvodem Jiřího Flígla ukázal jako ideální entrée do letošní programové sekce věnované legendární filmové společnosti Cannon Films. Spojením naverbovaných slavných jmen, naivního nacionalismu a vzácně idiotského scénáře vznikla ideální definice osmdesátkového filmového dna i parádní obědové menu pro sváteční den roku 2015.
Salaam Cinema: Íránský tvůrce Mohsen Makhmalbaf natáčí sám sebe a několik tisíc účastníků konkurzu na svůj údajně připravovaný (ve skutečnosti však fiktivní) hraný snímek. Salaam Cinema se tak stává dokumentárním dialogem mezi režisérem a herci, mezi filmařem a diváky, ale i mezi kinematografií a skutečností. FOTO archiv LFŠ
Opojen radostí z otrlých orgií jsem se posléze nechal umluvit svým festivalovým sparing-partnerem, excelentním divadelním dramaturgem Zdeňkem Janálem k první návštěvě íránského filmu po cca patnácti letech. A dobře jsem udělal, byť musím přiznat, že tvorba filmového režiséra a jednoho z hvězdných hostů letošní LFŠ Mohsena Makmalbafa mně jinak nechává poměrně netečným. Snímek Salaam Cinema, který lze v podstatě označit za nepřiznaný (nemuzikálový) remake Attenboroughova snímku Chorus line, mně sice možná nedonutí věnovat íránské kinematografii napříště větší pozornost, skutečnost působivého exkurzu do nitra fanatických uchazečů o mediální slávu, jež je v Íránu rozhodně velmi podobné bulvárním blouznivcům od New Yorku po Prahu, mu jednoduše upřít nejde. Stejně jako zřetelnou oblibu v manipulaci s divákem a s (ne)herci i inklinaci k sentimentálním rejdům.
Bílý sob: První mezinárodně úspěšný finský film je uměle vytvořenou bájí o ženě proměňující se s příchodem noci v bílého soba, který zabíjí své pronásledovatele. V působivých exteriérech finského Laponska vyniká fotogeničnost zasněžené krajiny, kterou umocňuje hudební doprovod, v němž zaznívají ozvěny joiků i žalmů. FOTO archiv LFŠ
Nedělní filmovou radost jsem nemohl zakončit jinak než návštěvou prvního mezinárodního finského filmového hitu, uměle vytvořené balady Bílý sob. Atmosférická lahůdka a naprostá povinnost pro milovníky žen měnících se v parohatce, Laponska a sněhu. Jen velká škoda, že v šapitó Letní poloha nehrál DJ Růžový partner jolky. Ale večírek to byl beztak omračující.
FOTO archiv LFŠ
Zatím nashle!
Příště: S pondělím přišel Sindibád a Mafie!
Komentáře k článku: Tekuté obrazy z Uherského Hradiště (No. 1)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
