Tekuté obrazy z Uherského Hradiště (No. 2)
Protože pondělní probuzení bylo poměrně krušné, start týdne pracovního jsem se rozhodl oslavit polední projekcí dalšího klenotu z análů slovutné produkční společnosti Cannon films, snímkem Sindibád sedmi moří. A opět se konaly opulentní hody.
Sindibád sedmi moří: Steroidová verze příběhů o populárním dobrodruhovi, který musí ze spárů nejdivočeji přehrávajícího záporáka všech dob osvobodit představitelku princezny Fantaghir?. Aneb lze z materiálu na šestihodinový seriál sestříhat film, když se ztratil scénář a nikdo neví, jak záběry sedí dohromady a co postavy měly říkat? FOTO archiv LFŠ
Sestřih původně plánovaného šestihodinového seriálu do podoby celovečerního snímku připomíná nezáměrnou variaci na vynikající Reinerův pohádkový pastiš Princezna nevěsta kombinovanou se svalovou ekvilibristikou naolejované ikony hereckého diletantismu Lou Ferrigna a amfetaminem zjevně ovlivněným maniakálním projevem Johna Steinera v roli proradného vezíra Jaffara. Konfuciánské promluvy Sindibádova samurajského souputníka (Haruhiko Jamanouči) či statická přítomnost árijské mlátičky Teagan Clive byly dalšími šťavnatě kyselými plody nepovedené, leč intenzivně zábavně poctě géniu Raye Harryhausena. Pravá esence campu, a to i přes místy velmi rozkolísané tempo způsobené neblahými okolnostmi vzniku i zřejmými (ne)schopnostmi tvůrčího týmu. Každopádně další potlesk pro letošní dramaturgii půlnočních filmů!
Italské politické filmy představují ve své umělecké vypjatosti i žánrové rozrůzněnosti naprostý fenomén. Politická a společenská témata se v Itálii řeší na poli komedií, spaghetti westernů či akčních filmů (poliziotteschi), specifický žánr italského politického filmu se pak vyznačuje nekompromisním přístupem ke stávajícímu politickému režimu či systému, vypovídá otevřeně o jeho propojení s organizovaným zločinem a usvědčuje ho ze sociálních křivd, ale zároveň nezpochybňuje jeho podstatu. FOTO archiv LFŠ
Pouze vyzobáváním guilty pleasure programových zrn nicméně nemůže býti festivalový papoušek kakadu živ. A proto jsem se v dalším programovém bloku rozhodl nahlédnout do lákavé krabice z nápisem Polizia, Giustizia, Mafia. Sekce věnovaná italským variantám policejního filmu zahrnuje úctyhodný počet třinácti snímků, jejichž vznik spadá do období 60. až 70. let 20. století a z hlediska žánrového disponuje široký rozptylem od melodramatu přes přímočarý akční film a vyhrocené politické apely až k vrstevnatým společenským alegoriím.
Podivné vyšetřování: V oscarovém filmu Elia Petriho se kriminální drama prolíná s psychologickou úvahou o zneužití policejní moci. Téměř kafkovsky absurdní příběh šéfa římské kriminálky, který zavraždí svoji milenku a poté de facto vede vyšetřování sám proti sobě, je metaforickým obrazem korupce v řadách italské policie. FOTO archiv LFŠ
Případem posledně jmenovaného žánru byl i snímek, který jsem si zvolil k prvotnímu ponoření do tématu. Oscarem oceněné Podivné vyšetřování režiséra Elia Petriho (1969) je z hlediska inspiračního pomyslným setkáním Brechta a Kafky, jejichž názorová i poetická východiska jsou zde velmi dobře infikována italským hereckým temperamentem, jehož nesporným vrcholem je soustředěný výkon Giana Maria Volontého. Permanentně všudypřítomný řev jako dominantní znak verbálního projevu, jenž by nedovolil spát snad ani narkoleptikovi na Rohypnolu, byl sice zdrojem rostoucí únavnosti, dílčí zkrácení by letitému snímku rozhodně prospělo, a neubránil jsem se rovněž sarkastickým myšlenkám na dabingové obsazení ústředního charakteru chroptícím Alexejem Pyškem. Na stranu druhou nadčasovost zůstává do jisté míry nadále platnou, nervní hudba Ennia Morriconeho funguje dokonale a myšlenky na divadelní adaptaci jsem se dosud nezbavil. Oidipe a Džbáne rozbitý, vidíte to taky?
Nejkrásnější manželka: Kriminální melodrama Damiana Damianiho se zamýšlí nad zákony a pravidly sicilské mafie, jejíž vliv má zásadní dopad na každodenní životy obyčejných lidí. Příběh nezletilé dívky, která se odmítne provdat za mafiánského násilníka, je zároveň dramatem o sicilských společenských a kulturních tradicích. FOTO archiv LFŠ
Násilně pobodán Podivným vyšetřováním jsem posléze nemohl zamířit jinam než do sálu Reduty, jíž v čase předpůlnočním ovládla Nejkrásnější manželka (La moglie più bella). Rozhodně zde nikterak nehodlám zapírat skutečnost, že dominantním motivem k návštěvě projekce snímku Damiana Damianiho z roku 1970 mi byla především přítomnost debutující (ledva patnáctileté!) Ornelly Mutti v titulní roli. Lolitovský sex appeal černovlasé krásky však naštěstí zdaleka nebyl jedinou kvalitou prezentovaného filmu. Narozdíl od Petriho alegorického majstrštyku inklinuje Damiani v Nejkrásnější manželce spíše k melodramatu, jeho interpretace venkovské varianty symbiózy podsvětí a počestných občanů je i po letech sugestivní i funkční. Mladičká Ornella sice místy irituje přebujelou přemoudřelostí, coby postavě – ztělesněné tezi, se jí ale přítomnost patosu v hereckém projevu rozhodně dá odpustit. Velmi zdatná je i Damianiho práce s valéry grotesknosti a humoru, zvláště v postavách poskoků Vita Juvary (Alessio Orano) a jeho mafiánských konkurentů. Nikterak frenetický temporytmus snímku se navíc stal ideální předehrou pro následující večírek, jenž se nesl v podobně rustikálním duchu.
Příště: Výkon heroický, nářez z Polska a finský teenage sex!
///
Předchozí díl reportáží z letošní LFŠ:
Tekuté obrazy z Uherského Hradiště (No. 1)
Komentáře k článku: Tekuté obrazy z Uherského Hradiště (No. 2)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
