Tekuté obrazy z Uherského Hradiště (No. 3)
Ve dni úterním jsem se rozhodl překonat vlastní limity a utkal se s pěti chody filmovými a jedním divadelním navrch. Výsledkem mých maratónských kejklí kupodivu nebyla vrávoravá chůze ani vypálený zrak, ale rozpustilá radost z prožitého blaha.
My tři králové: Civilní drama o třech kamarádech, kteří se na Štědrý večer setkají v helsinském karaoke baru, v sobě konzistentně spojuje dokumentaristický styl a hereckou improvizaci. Snímek, který je poctou režisérovi Johnu Cassavetesovi, přináší hluboký vhled do mužské psychologie i přesvědčivou studii přátelství a otcovství. FOTO archiv LFŠ
Leč pěkně po pořádku: Na rozdíl ode dní předchozích jsem vstal vzhledem ke svému obvyklému režimu překvapivě brzy a za výchozí bod své túry za kulturním orgasmem jsem zvolil dopolední projekci filmu My tři králové (Koime viisasta miestä) z roku 2008. Režisér a spoluscenárista Mika Kaurismäki zde skládá osobitou poctu jednomu ze svých klíčových vzorů, otci zakladateli amerického nezávislého filmu, režiséru Johnu Nicholasi Cassavetesovi. Triem pomyslných vládců jsou zde tři přátelé, kteří se posmutněle propíjejí Štědrým dnem v helsinském karaoke baru. Atmosféra Tří králů mi v ranním příšeří kinosálu ve Sportovní hale okamžitě vyvolala nenásilnou asociaci na Smoke a Vztek Waynea Wanga, časová lokalizace do období svátků vánočních zafungovala jako vtipný kontrast k vládnoucímu létu. Herecká uměřenost improvizujícího finského tria byla navíc příjemnou předehrou pro budoucí expanzi italské exprese. Kaurismäki s punkujícím Santou mi navíc kopnutím rázně otevřeli dveře do finské pop music. A já tohle pozvání s díky přijímám. Punk’s ei kuolema!
Milán nenávidí: policie může střílet – Akční thriller o sadistickém delikventovi, který se rozhodne unést dceru ze zámožné rodiny a přitom nemilosrdně likviduje každého, kdo se mu postaví do cesty, byl v době svého uvedení považován za jeden z nejnásilnějších italských filmů. Kvůli své brutalitě měl značné problémy s italskou cenzurou. FOTO archiv LFŠ
Po finském kolébání nastoupila italská ždímačka: Milán nenávidí: policie nemůže střílet (Milano odia: la polizia non puo sparare, 1974) žánrového sekače baťovských cviček a otčíma kanibalské filmové vlny, režiséra Umberta Lenziho, zastupuje přímočařejší, v podstatě béčkovou podobu kriminálního filmu. Explicitní brutalita i eruptivně cholerické násilí jsou poznávacím znamením filmu, jenž se s divákem nemaže. Posledním bičem trojocasé kočky snímku je bohužel jeho značná repetitivnost, jež se brzy stává zdrojem divákovy únavy. Příběh dočasného vzestupu psychopatického delikventa Giulia Sacchiho (Tomas Milian), který je zakončen svéráznou aplikací principu deux ex machina, svou hudbou opět doplnil Ennio Morricone. Zde použité skladby jsou ale tentokrát zřetelnými recikláty nadproduktivního tvůrce. Nenávistný Milán nicméně splnil svůj předpokládaný účel. Pobavil a je možné si z něj nenásilně střílet. Sex!
Přiznání policejního komisaře prokurátorovi republiky: Policejní komisař, který se marně pokouší dostat před soud palermského mafiánského bosse, se nakonec rozhodne všemocného zločince zastřelit. Politické drama Damiana Damianiho konfrontuje protichůdné postoje dvou státních úředníků ve vysokých funkcích, kteří se pokoušejí bojovat s organizovaným zločinem. FOTO archiv LFŠ
A protože italské policejní variace a přátelské přístřeší Sportovní haly se mému naturelu ne a ne omrzet (ostatně stejně jako jevištní charisma lektora odborných úvodů Aleše Římana), zůstal jsem samozřejmě i na projekci dalšího zářezu z mafiánské sekce, disponujícím sáhodlouhým názvem Přiznání policejního komisaře prokurátorovi republiky (Confessione di un commissario di polizia al procuratore della repubblica, Itálie, 1970). Žánrový kontrast snad ani nemohl být výraznější. Damiano Damiani je na rozdíl od řezníka Lenziho značně uměřenější v prezentaci povrchních atrakcí a v další z mnoha svých zdařilých variací na věčné téma zločin a trest zřetelně vychází z neorealistických kořenů a zároveň stylotvorně i tematicky předznamenává budoucí televizní kult známý i z mého normalizačního dětství, seriálovou ságu Chobotnice (La piovra, 1984). Film pro mě navíc znovuobjevil herecké mistrovství Martina Balsama a nechal připomenout někdejší kvalitu českého dabingu, jíž v současné době shledávám nedostižnou. Letně školní mafie, intenzivně díky!
Zlatá šedesátá aneb Deník Pavla J. FOTO archiv LFŠ
Filmový piknik ve Sportovní hale jsem v čase večerním proložil návštěvou Slováckého divadla, kde se v rámci pocty režiséru Pavlu Juráčkovi představilo Divadlo Na zábradlí s inscenací Zlatá šedesátá aneb Deník Pavla J. Intimní portrét jedince na pozadí doby nenechá svého diváka ani chvíli na pochybách, jak moc ironicky je míněn titul inscenace. Tvůrčí tandem režiséra Jana Mikuláška a dramaturgyně Dory Viceníkové naštěstí nevede výborně sehraný herecký kvintet cestou povrchní bulvarizace Juráčkovy drogové závislosti a promiskuity, nezjeví se ani laciné karikatury dobových celebrit. Výsledkem snah inscenačního týmu je čistě provedená autorská analýza „zlatých let“ i podstaty výjimečnosti jednoho o sobě neustále pochybujícího člověka. V duchu tleskám ještě na zpáteční cestě do Sportovní haly!
Dům hrůzy: Zapadlý dům se na konci 70. let stal dějištěm tragické události. Co přesně se oné osudné noci odehrálo, se snaží vypátrat policejní tým, jenže pravdu lze zjistit jen stěží. Mrazivý thriller, odehrávající se ve dvou časových rovinách, analyzuje dobu zločinu a jeho vyšetřování daleko víc než samotný zločin. FOTO archiv LFŠ
Na tomto místě se sluší konkrétně poděkovat Petru Vlčkovi, dramaturgovi programové sekce věnované retrospektivě polského režiséra Wojciecha Smarzovského. Skutečnost, že úvod páně Vlčka byl jako vždy fundovaný a neokázale vtipný, byla jen krásnou ouverturou zážitku, jenž se stal jedním z vrcholů letošní LFŠ. Dům hrůzy (Dom zly, 2009) je vzdáleným příbuzným Farga bratří Coenů i tematickým souputníkem zemanovské Studny, v groteskních momentech nezapře dokonce něco ze sarkastického šklebu Nikolaje Vasiljeviče Gogola. Smarzovski provádí brutální autopsii doby a ještě přitom zvládá nezřízeně bavit. Je velká škoda, že film byl uveden na LFŠ jen jednou, protože projekce přinesla mnoho zvěstovatelů jeho kvalit, do jejichž čela se hrdě řadím. Snímek bych rozhodně doporučil všem našim časovým ohlížečům. Je totiž vysokou školou v oboru retro, před nímž se všechny české pokusy posledních třiceti let schovají ostudně Ve stínu. Doslova!
S borovou šiškou pod zády: Přelomový snímek, který odstartoval finskou novou vlnu a vyzkoušel možnosti řady experimentálních filmařských metod, vypráví o čtveřici studentů, kteří vyrazí z města na výlet pod stan. Panenská příroda se dočasně stává jevištěm pro osvobození od upjatosti a veškerých dobových společenských konvencí. FOTO archiv LFŠ
Po takto výborně prověřených diváckých schopnostech a v předzvěsti blížícího se večírku, jehož průběh zde nehodlám komentovat, zbyl čas jen na filmový digestiv v podobě filmu s lákavým názvem S borovou šiškou pod zády (Käpy selän alla, Finsko 1966). Titul vlajkové kocábky finské nové vlny sice evokoval ledacos včetně netradičních erotických praktik, nakonec se nám dostalo jen krotké variace na vděčné téma postpubertálních emo-veletočů opentlených tentokrát pastorálními motivy i hrstkou pop-folkových zpívánek jak z Porty Finsko. Zjevná poetická spřízněnost s Uherovým Slunkem v sieti (1962) i řadou dalších novovlných děl zahrála na sentimentální náladu nočního nimroda. Škoda jen, že ji při odchodu z tenat Reduty na fragmenty rozmetal řev Jáklova Ghoula.
Příště: Středou vzhůru na další vrchol!
///
Předchozí díly reportáží z letošní LFŠ:
Tekuté obrazy z Uherského Hradiště (No. 1)
Tekuté obrazy z Uherského Hradiště (No. 2)
Komentáře k článku: Tekuté obrazy z Uherského Hradiště (No. 3)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
