Těla a duše za časů heydrichiády
V Klicperově divadle v Hradci Králové se těsně po sobě konaly dvě světové premiéry nových her současných českých dramatiků. Na Fričovu inscenaci Levínského textu Celý život nestačí, o níž píše Jana Soprová výše, navázal autor a režisér Tomáš Dianiška formálně zdánlivě podobnou groteskní tragikomedií se spoustou popkulturních odkazů Tělo tajné agentky, jež je ovšem v mnoha ohledech rafinovanější, daleko temnější a svým zacílením na dobu heydrichiády i tematicky podstatnější.
Jiří Zapletal (Wilhelm Schultze) a Natálie Holíková (Hana Krupková) FOTO PATRIK BORECKÝ
Historie je to zpracovaná již na mnoho způsobů, přesto se na ni Dianiškovi opět podařilo nahlédnout z jiných perspektiv, vrstevnatěji, problematizovat ji. Má dar propojit vysoké s nízkým, podstatné s banálním, politické s osobním. A když se mu zadaří, je to jízda do pekel lidského bytí skrze divokosti lásek a tužby těl v presu dějinných událostí.
V novém titulu Dianiška nejvýrazněji navazuje na svou starší inscenaci 294 statečných. Tematicky i formálně. Opět sledujeme příběhy několika lidí v době vrcholící heydrichiády, kdy Němci dělají všechno možné, aby našli atentátníky. Jeden z nich, velitel skupiny Silver A Alfréd Bartoš (Martin Klapil), se skrývá v Pardubicích nejprve u manželů Hladěnových, pak Krupkových. K situaci se staví mladicky nezodpovědně, zlehčuje ji, začne si románek s oběma hostitelkami. Nejsou to však žádné romantické vztahy à la Romeo a Julie a tma, nýbrž nezvladatelná, fyzická touha žít a milovat i v dobách válečného moru, kdy neznáme dne ani hodiny.
Dianiška na tyto situace a dobu nahlíží divoce, groteskně, pitoreskně. Dokáže vyhmátnout typické lidské chování a slabosti, jež dotahuje ad absurdum. Tak sousedka Jandlová (Kamila Sedlárová) přichází ke Krupkům stěžovat si na ty děsné teroristy, co ruší klid a pořádek, ale je to zástupný důvod k tomu, aby sváděla Václava Krupku (Michal Lurie). Nic jí nedojde, ačkoli sedí na gauči, kde se pod peřinou schovává Bartoš. Anebo šéf pražské úřadovny gestapa Wilhelm Schultze (Jiří Zapletal) sebou ve své mužské pýše nechává manipulovat krásnou paní Krupkovou (Natálie Holíková) prchající s obrovským kufrem, v němž má vysílačku. Tyto situace, jež mají až feydeauovské rysy, Dianiška míchá do setsakra silného a hořkého koktejlu Bloody Mary, na jehož dně je smrt a na hladině plave kýč a zmar. Nejtemnější situace tak doprovázejí baroví tanečníci či zazní píseň Da Da Da, dávný hit německé pop skupiny Trio… Válka jako erotika, vraždění jako krutá zábava a kýč.
Ovšem v inscenaci je řada dalších – daleko vážnějších a podstatnějších – motivů. Dianiška důsledně odsuzuje tupost, šedivost a zbabělost „obyčejných“ lidí, ale z druhé strany problematizuje i roli výsadkářů a odbojářů, kteří často nezodpovědným chováním ohrožují své ochránce a vystavují je pronásledování a mučení.
A každý to řeší jinak. Hlavní postava Hana Krupková v excelentním podání Natálie Holíkové obětuje své tělo – svolí k sexu se svými mučiteli, aby zachránila sebe a ochránila svého muže. Ten když se po válce vrátí z koncentráku, zavrhne ji a udá, ale mezitím se s ní ještě vášnivě pomiluje na podlaze kriminálu. Jsou padesátá léta a Hana se ocitá v téměř stejných situacích jako za protektorátu. Jen její mučitelé jsou vulgárnější, oplzlejší a pokleslejší než šéf pražského gestapa… Prchá se svým čerstvě narozeným synem z vlasti, je chycena, stává se (opět) tajnou agentkou. A po roce 1989 je opět zavržena českými po celý čas nic nekonajícími šediváky, či dokonce udavači (skvěle koncipované postavy Převaděče, Hladěny, Četníka a Hotelového poslíčka hrané jedním hercem – Josefem Čepelkou – se stále týmž „nevinným“ kukučem).
Proboha, co jsme to za lidi?!
Klicperovo divadlo Hradec Králové – Tomáš Dianiška: Tělo tajné agentky. Režie Tomáš Dianiška, dramaturgie Lenka Smrčková, výprava Lenka Hollá. Premiéra 27. května 2023 na Hlavní scéně (psáno z reprízy 29. května).
Komentáře k článku: Těla a duše za časů heydrichiády
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Pavel Pešek
Tahle směs
tragického a groteskního je opravdu třaskavá. Ne, nedokázal jsem se smát. Neumím se smát, když jde o takový, navíc skutečný, příběh. První půlhodinu jsem dokonce proklínal tuhle divadelní generaci, která někdy působí, že vážné věci, neřkuli patos, není schopna snést, a tak musí parodovat, zesměšňovat, vyvolávat smích, kde k smíchu není naprosto nic. Ale pak mi najednou došlo – ve scéně těsně před koncem první půlky, kde jsou Krupkovi masakrováni a k tomu se tančí – že se mýlím. Že tahle tvůrčí generace nejspíš vidí svět takový, jaký je. Pokřivený, komický, absurdní i se všemi jeho hrdinskými příběhy. Mráz jde po zádech s každým dalším výbuchem smíchu v hledišti v okamžiku, kdy na jevišti se odehrává tragédie. Jeviště pro mne mimochodem ovládají (i díky své herecké technice) dva skvělí hradečtí herci. Jiří Zapletal v roli mocného, který nepřemýšlí o tom, že ve skutečnosti žádnou moc na tomto světě nemá. Jeho výměna pohledů s Hanou Krupkovou ve chvíli, kdy je moci definitivně zbaven, je velmi působivá. A Kamila Sedlárová, jejíž „obyčejná žena“ nepřemýšlí vůbec, řídí se jen osobním prospěchem (a jistě i strachem), a stává se tak svědectvím nikoli o minulosti, ale přísně (a přesně) o současnosti.
Odcházel jsem zbitý se stejným pocitem jako V. Hulec: Proboha, co jsme to za lidi? A s dodatkem: Bude tohle představení k něčemu? Dojde nám to konečně? Nebo jako obvykle…
Nejsem zvyklý při potlesku vstávat. Tleská se ve stoje poslední dobou tak často, že toto poděkování hercům a tvůrcům v mých očích ztrácí na významu. Ale v duchu jsem volal: Bravo! A díky!
14.06.2023 (7.33), , Trvalý odkaz komentáře,