Televize veřejné posluhy?
Nemá smysl zde recyklovat hlášku o Zemanově „popelníčku“, ale jako sémiotický znak servility zafungovala dobře. Od prvého dne po zvolení nového prezidenta jsme nepoznali rozdíl média veřejné služby od média komerčního. Vlastně poznali: Nova byla co do nezávislosti zpravodajského pohledu a hlídání demokracie „veřejnoprávnější“.
Už Jung věděl, že osobnost, zbavená stínu, je osobnost chorobná. Foto Viktor Chlad
V ČT se první večer po volbě objevil snímek Berndta Posselta, aniž nám tu (na rozdíl od Novy) slůvkem připomněli sérii postupně vyvracených lží nejen o Posseltovi, jež tvořily jednotlivé příčky Zemanova žebříku k moci. Místo toho jsme v dalších týdnech na ČT sledovali v přímém přenosu z Vysočiny obden promrzlou Blanku Poulovou, jak číhá na každý krok nového prezidenta do samoobsluhy, pátrá po obsahu jeho síťovky a zaznamenává jako hlavní zprávu dne moudra jako „koupil jsem si rohlíky“. Až příliš často se na Kavčích horách mění veřejná služba na veřejnou posluhu. A to jak směrem „nahoru“ (k politikům), tak směrem „dolů“ (k širokému diváckému vkusu). To první – s občasnou výjimkou veselých rýpanců ve 168 hodinách či v Otázkách VM a méně veselých v Reportérech ČT – se týká především zpravodajství a publicistiky, to druhé dramatických žánrů. Do ČT se zřejmě nedonesla nadčasová slova E. F. Buriana o rozdílu mezi veřejnou „službou“ a „posluhou“, takže se omlouvám, že je tu už několikátému p.t. ředitelství opakuji. Veřejná služba je všechno to, co je opakem kýče; boj proti nízkým pudům diváctva; odhalování lží; odsuzování nemravnosti; nebojácná přiznání krutých pravd; snaha o kvalitní organizování širokého vkusu; odvaha k vynalézání novot; program ve velkém plánu. A veřejná posluha? Všechno to, čemu říkáme kýč; posluha nízkým pudům diváctva; sentimentální pozlacování nemravnosti; zamlčování třeba i krutých pravd; výmluvy na vkus širokého obecenstva; služebníčkování denní politice; kam vítr tam plášť; a všechny ty bezplánovité tance bez charakteru (1939). Klasickou ukázkou posluhy, tvářící se jako služba, byl bezzubý, dle přání vrchnosti „vylepšený“ díl Nedej se o hororech, jež musí dýchat Ostraváci místo vzduchu (17. 3. ČT2). Za to, co dýchají, si mohou dle ostravského vydání občané sami, zejména pak ti z Polska; fujtajbl, jímž topí, prý tvoří až 50 % znečištění. I kdyby – kde zůstalo těch druhých 50 %, za něž občané nemohou? Ministři, kmotři i velcí znečišťovatelé si mnou ruce – o nich ani slovo. Než takovou „investigaci“, to to rovnou zrušte! Dokladem posluhy byl i dokument Roberta Sedláčka o Miloši Zemanovi Nekrolog politika a oslava Vysočiny (2008), vysílaný s nevídanou pohotovostí v prime-timu v rámci holdování prezidentovi. Jakkoliv mám Sedláčkovy hrané věci rád, a vzdor podceňování „lvích“ kritiků je řadím mezi to nejlepší, co hraný film po Listopadu přinesl, jeho portréty celebrit politiky (Husák, Čuba) považuji za průšvih. Už Jung věděl, že osobnost, zbavená stínu, je osobnost chorobná. A tady je vyretušováno ze Zemana úplně všechno, od jedovatých slin vůči médiím včetně Sedláčkových kolegů až po silácká vyhrožování preventivními jadernými údery nikdy nebyl žádný Bamberk, Olovo, IPB, Štiřín, ani pokus o vykleštění demokracie opoziční smlouvou, nikdy nebyly soudně stvrzené lži, zkrátka barvotisková omalovánka. Jemný přírodní lyrik české politiky kráčí rozvážným krokem hospodáře nádherně zvlněnou krajinou, jako by všechny ty kopce a lesy tu stály jeho zásluhou, usedá poeticky na břeh rybníka, kde zachraňuje drobné živočichy, vrhá zamilované pohledy na flóru i faunu, zbývá jen vstoupit mezi Zelené. A kudy chodí, tudy trousí moudra, takže by za ním měli chodit kameníci a rovnou to do chodníku tesat (Jan Werich). Tím kameníkem je režisér, cupitá vedle celebrity v uctivém předklonu a pro její větší slávu se nechává přistihnout z triviální neznalosti Bible. Johann Peter Eckermann je proti Sedláčkovi úplný Jan Rejžek.
Srovnáme-li dramatickou tvorbu ČT (Vyprávěj, Policajti z centra, Nevinné lži) s produkcí komerční HBO (Terapie, Hořící keř), vidíme propastný rozdíl v kvalitě všech složek. Palachovský triptych Agnieszky Hollandové (a scenáristy Štěpána Hulíka) převyšuje ale tvorbu ČT i tím, že se nebojí novot i nepříjemných pravd. Tou nejnepříjemnější je zpráva o zlomu občanského vzdoru do občanské rezignace a kolaborace. To, že zlom film vysvětluje na osobních, privátních osudech, nejen že neškodí „celkovému tvaru“, jak jsem si přečetl v DN, ale patří to naopak k jeho největším kladům. Stejným nesmyslem je údajné „nadužití“ hudby: právě skrze její přítomnost paradoxně oceníme dramatickou kvalitu ticha v nejvypjatějších momentech (viz scéna zhroucení paní Palachové u novinového stánku). I kvalitu rytmu poznáme až jeho porušením. Jan Grossman říkal, že nežijeme ve světě jevů, ale jejich výkladů. A tak Hořící keř není příběhem o Palachově činu, ale o jeho interpretaci. Zdánlivě zbytečný zápas, jejž o jeho výklad vedou osamělí hrdinové filmu, Janova maminka (filmová životní role Jaroslavy Pokorné), jeho bratr (Petr Stach) a JUDr. Burešová (Tatjana Pauhofová, věrohodná stejně jako její manžel Jan Budař) je dodnes aktuální. Už tím, že stáli nakonec proti mlčící (a brzy už i manifestující) většině – té většině, která se i díky Palachovi probudila k občanství až za dvacet let. A týmž oportunním občanům režisérka dnes slouží právě tím, že jim neposluhuje.
Komentáře k článku: Televize veřejné posluhy?
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
