Divadelní noviny > Názory – Glosy
Téma?
Jako čtenář českých divadelních časopisů a divák Pražského divadelního festivalu německého jazyka vím o značné pozornosti, jakou naši sousedé věnují na jevištích situacím utečenců. Jsou naléhavé, protože se odehrávají na domácí ulici. U nás k nim nedochází. Přiznávám však, že se jimi zabývám. Míval jsem utečenecké sny od čtyř roků. V té době mi rodiče vnutili první hodinu španělštiny, protože se budeme stěhovat do Argentiny. Nechtěli říct, proč. Tím víc mě to děsilo. V těch snech se objevují židovští prarodiče z matčiny strany, kteří se marně pokoušeli dostat do Spojených států a skončili v koncentračním táboře. Objevuje se v nich strýc, kterého jako podobně neúspěšného uchazeče o azyl chytili bez dokladů při přechodu na Slovensko a zastřelili. Sám jsem se donedávna zbrocený potem probouzel při občasných snových útěcích přes hranice, vyvolaných prožitkem událostí roku 1956 v Maďarsku a 1968 a následujícího dvacetiletí u nás. Nedivil bych se, kdyby se tyto zasuté sny obnovily pod vlivem zpráv o současných štvancích, kterým hrozí smrt.
Nedávno jsem vzal do ruky román Nikose Kazantzakise Kristus znovu ukřižovaný, protože jsem si pamatoval, že vyprávěl o osudu vyhnanců s intenzitou, která mě silně zasáhla v roce 1958, kdy u nás vyšel. Zbožný Manolios a jeho přátelé cítí s postiženými, kteří byli vypuzeni z domova a prosí o pomoc a útočiště. Jenže domácí lidé v tom vidí ohrožení vlastní životní úrovně, vlastního zdraví a bezpečí. Nechtějí se v cizí prospěch vzdát desetiny příjmů, jak to navrhuje zanedbatelná menšina. Zavolají na vetřelce tureckou okupační moc. Zdecimovaní bezdomovci táhnou dál hledat přístřeší, odhodláni tentokrát o něj bojovat. Přitažlivý příklad shledávají spolu s autorem v bolševické revoluci.
Kazantzakis tak vyhrotil svůj román v politický plakát, který sice násilí přímo nevzývá, ale přijímá jej jako nevyhnutelné. Velký spisovatel netušil, že je to bezvýchodné, stejně jako jsem to za studentských časů netušil já. Ale tvrdý přístup přetrvává. Slýchám například, že je v národním a kulturním zájmu nevpustit k nám žádného migranta, zejména ne cizorodého. Umím si představit, jaké komplikace může způsobit. Jsem si vědom toho, že okolnosti vyžadují věcný a promyšlený postup, který Evropská unie zatím nedokázala ani vytyčit, natož se na něm shodnout a uskutečnit jej. Otevřené schengenské hranice nemůže trvale zaštiťovat turecký, tuniský nebo libyjský policista a voják. Štvanci se do Evropy hrnou a pohrnou dál, dokud jim půjde o život. Navzdory vší složitosti problému se tudíž nabízejí pouze dvě možnosti: podstoupit riziko a vyjít vstříc těm, kteří si to na základě mezinárodně platné úmluvy zaslouží a jsou ochotní a schopní dodržovat zdejší zákony, nebo všechny odradit plotem odhánějícím všechny bez výběru, případně je odrazit proudem z vodních děl a palbou z kulometů.
Besedníci, se kterými jsem o tom všem onehdy rozmlouval, mě povzbuzovali, abych se vyzpovídal ze svých utečeneckých snů a napsal o tom hru. Vysvětloval jsem, proč se o to nepokusím. Má zkušenost potvrzuje postřeh Waltera Kerra z jeho knihy Jak nepsat hru, že nejneplodnější dramatikův motiv spočívá v touze sdělit něco nesmírně důležitého. Německé inscenace a texty, které znám, rostou podle mého ze zprostředkovaného, ale živého povědomí viny otců a dědů za holocaust a jsou charakteristické reportážním podáním a publicistickou výzvou k porozumění a vstřícnosti. Jejich poetika je odlišná od mé, ale lidsky jsou mi blízké. Můj vztah k tématu je občanský, a tím vzdálenější je mi český apel: „Občané, ozbrojujte se!“
Komentáře k článku: Téma?
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
