Ten trůn, příliš vysoký, působí závrať…
Poslední únorový den se v malém sále Malého Vinohradského divadla v Praze představilo zbrusu nové uskupení s provokativním názvem Divadlo JeBe. Název údajně reflektuje dřívější jednorázový projekt Divadlo Johnny Bůh.
Uskupení založil a jeho uměleckým šéfem je Petr KlariN Klár, publicista, dramaturg a režisér (Divadlo Tramtárie a studentský Ansámbl Oz z Olomouce, pražský soubor RiYo). V programu, který si Divadlo JeBe vytyčilo, se píše: …produkce nekompromisních inscenací, vytvářená s výrazným akcentem na intenzivní divákův prožitek. Divadlo jako políček, či pohlazení proti srsti.
Jan Lepšík a Petr KlariN Klár jebou. Foto Divadlo JeBe
Za svůj první inscenační titul JeBe zvolili jednoaktovku Escorial vlámského frankofonního dramatika Michela de Ghelderode. Hra pochází z autorova raného období, napsána byla roku 1927 a světová premiéra se uskutečnila roku 1929 v divadle Koninklijke Vlaamse Schouwburg v Bruselu (v překladu do nizozemštiny). Roku 1938 za ni de Ghelderode obdržel belgickou cenu pro frankofonní autory Prix Triennal d’Art dramatique. Později se hra stala jedním ze zdrojů pro de Ghelderodovu reflexi Artaudova Divadla krutosti ve hře Škola šašků. Již zde se tedy divákům „ukazuje pravda, kterou nechtějí vidět“.
Král hraje svou roli podle protokolárních pravidel (Jan Lepšík / Král a Sarah Sofia Huikari / Femme fatale). Foto Divadlo JeBe
Dramaturgická volba textu je rozhodně záslužným počinem, vždyť de Ghelderodovy hry se v českém divadle příliš často neobjevují. Escorial byl v posledních desetiletích u nás inscenován pouze dvakrát. Roku 1997 ve Studiu Marta v Brně (překlad Mario Stretti, režie Milena Hurajová) a roku 2003 Divadlem Valmet a Sdružením Serpens v Libeňské synagoze v Praze (překlad Eliška Boušková, režie Martina Schlegelová, název Škleb aneb Šašek a král). Jako rozhlasovou hru jej nastudovala roku 1999 stanice Vltava Českého rozhlasu (překlad Mario Stretti, úprava a režie Dimitrij Dudík).
Dramaturg a zároveň režisér inscenace Petr KlariN Klár v textu provedl několik výrazných úprav. Inscenaci obdařil podtitulem Soumrak padá na královský hrad a místo děje anonymizoval vypuštěním všech španělsko-vlámských aluzí. Mužské postavy Mnicha a Muže v šarlatu (neboli kata) spojil do jedné – ženské – postavy (Sarah Sofia Huikari), která jako femme fatale bdí nad celým dějem. Hře navíc předsadil jakýsi němoherní prolog – mužští herci si vyrábějí masky (falešné vousy, líčení) před malým dvoustranným zrcadlem, které mezi nimi drží „ona Žena“ (váhám, zda ji v této fázi označit jako herečku nebo jako ženskou postavu). V závěru prologu si muži berou atributy svých postav a vstupují do rolí. Krále (Jan Lepšík) charakterizuje klobouk ozdobený plastovými příbory, šaška Foliala (Samuel Neduha) černá „mcmurphyovská“ čepice – tedy znaky velmi stylizované. Každopádně je divákům předložen klíč k inscenaci v podobě divadla na divadle.
Šašek hraje podle pravidel pro podřízené bytosti (Jan Lepšík / Král a Samuel Neduha / Folial). Foto archiv Divadlo JeBe
Tato výchozí situace koresponduje s dějem hry. V něm jde také o hraní rolí, z nichž není úniku: Král hraje svou roli podle protokolárních pravidel, těmi se také řídí jeho zármutek nad blížícím se skonem virtuální Královny. Šašek hraje podle pravidel pro podřízené bytosti. Ke konci inscenace se navzájem demaskují (odeberou si falešné vousy) a vymění si role. Bývalý šašek si dovolí do své nové role vnést nepatřičný prvek: cit, dokonce snad lásku.
Porušení pravidel (Ten trůn, příliš vysoký… působí závrať!) vede k dokonání zmaru. Z toho důvodu je pozměněn i konec hry. Král, který se v závěru znovu zmocní své původní role, nedává Foliala popravit Katem, ale zabije jej sám. A vzápětí – odlišně od de Ghelderodova textu – umírá i on. Oba již bez masek, bez atributů, prostě lidé „an sich“. Virtuální královna zemřela dávno předtím. To vše se odehrává pod „laskavým“ dohledem oné tajemné ženštiny, která jako jediná vlastně žádnou roli hrát nemusí. Většinou nezúčastněně sleduje děj, vstoupí do něj textem původního Mnicha, vykouří pár cigaret a nakonec děj mlčky uzavře. Její projev ani kostým se přitom nemění, takže brzy tušíme, koho tato femme fatale představuje (nebo „kdo je“?).
Ke konci inscenace se navzájem demaskují a vymění si role. Foto Divadlo JeBe
Výprava Mathiase Strauba koresponduje s režijním posunem ve výkladu hry. Nesnaží se vybudovat zdání realistického ošuntělého královského sídla, ale vizualizaci společenského zmaru vytváří stylizovanými prostředky. Scénu ze tří stran vymezuje bílá igelitová stěna, za níž svítí několik krátkých zářivek se studeným světlem. Při představení jedna z nich trvale blikala – záměr či porucha? Budí to dojem nemocniční zástěny kolem lůžka umírajícího pacienta, který ještě zesilují modré plastové návleky na botách obou mužských postav. Možná další volný odkaz na již zmíněné „Kukačky“… Od stropu visí tři kapačky, naplněné rudou kapalinou. Může to být krev, kdo ví. Po prologu postaví tajemná žena pod každou infuzi sklenici a nechá do ní tekutinu odkapávat – zajímavá časomíra. Po naplnění sklenic kapačky zavře a nápoj servíruje divákům. Takže i diváci jsou dění v tomto divadle na divadle účastni. V pozadí za igelitovou stěnou tušíme jakýsi starý obraz. Na scéně stojí pár kousků omšelého nábytku: tuctové křeslo jako trůn, archaizující toaletka a židle pro femme fatale. A taky stojící lampa zkombinovaná z prvků různých výtvarných stylů. Jejím zhasnutím ukončí paní Smrt představení. Vpředu na zemi přenosný gramofon, model ze 70. let 20. století… jak z nějaké dávné hodiny hudební výchovy. Kostýmy jsou – až na charakterizační pokrývky hlavy – civilní. Muži mají lehce obnošené obyčejné obleky, Femme fatale elegantní tmavé šaty a punčochy. Velká Sestra Ratchedová v černém? Připomíná ji ostatně i hereckým ztvárněním postavy.
Klárova inscenace je velmi černou fraškou, při níž vše směřuje k smrti a jen ta má šanci na úspěch (Jan Lepšík / Král, Sarah Sofia Huikari / Femme fatale a Samuel Neduha / Folial). Foto Divadlo JeBe
Klárova inscenace je velmi černou fraškou, při níž vše směřuje k smrti a jen ta má šanci na úspěch. Nevím samozřejmě, jaké vyznění zamýšlel dát své ironické hře o zmaru společnosti de Ghelderode, ale tvůrci této inscenace ji charakterizují jako „tragi-groteskní partii“. A musím přiznat, že ten groteskní rozměr mi chyběl. Všechno dění i situace se prezentují s přehnanou vážností, bez výraznějšího groteskního nadhledu. Přitom pokud hledám známky onoho společenského zmaru v naší současnosti, shledávám je spíše v podobě bohapusté frašky než v rovině těžkého dramatu. Takže si myslím, že při jistém odlehčení by se dostavilo i větší divákovo srozumění s daným textem.
Nemohu si odpustit ještě jednu poznámku, i když s kvalitou inscenace nesouvisí. Divadlo ani v jednom z propagačních médií (tisková zpráva, plakátek, internet) neuvádí překladatele. V tom vidím docela hrubý prohřešek proti dobrým mravům a neúctu. Taková opomenutí by se neměla stávat normou.
Hodnocení: @@ 1/2
Divadlo JeBe Praha – Michel de Ghelderode: Escorial (Soumrak padá na královský hrad). Překladatel není uveden (patrně Mario Stretti), režie Petr KlariN Klár, výprava Mathias Straub. Premiéra 29. 2. 2012 (psáno z reprízy 3. 3. 2012 v Malém Vinohradském divadle v Praze).
Komentáře k článku: Ten trůn, příliš vysoký, působí závrať…
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
