Divadelní noviny > Příloha

Tenkrát v listopadu

Redakce požádala Evu Salzmannovou, účastnici listopadových událostí v roce 1989, o rozhovory s pamětníky prvních dnů sametové revoluce. Tedy o vzpomínky na dění od rozehnání studentského průvodu na Národní třídě 17. listopadu přes hektická jednání v sobotu a v neděli 18. a 19. listopadu na DAMU a v pražských divadlech, k nimž se souhrou okolností přidaly soubory HaDivadla a Divadla na provázku, až po demonstrace v Praze a Brně. Hovořila se dvěma studentskými vůdci, Michalem Dočekalem (1965), dnes režisérem, Pavlem Lagnerem (1966), dnes hercem, kurátorem a manažerem, s Břetislavem Rychlíkem (1958), tehdy i dnes hercem a režisérem a filmovým dokumentaristou, a s Václavem Malým (1950), tehdy nezaměstnaným disidentem, dnes pomocným biskupem pražským.

Michal Dočekal

Legenda praví, že jako první na DAMU jsi vyslovil slovo okupační stávka. Je to pravda?

Myslím, že jo. Pochopitelně každý má svoje vzpomínky, možná si to někdo pamatuje jinak, nicméně já jsem přesvědčen, že to tak bylo. Po demonstraci na Národní třídě jsme se sešli v bytě u Jirky Štrébla a Vandy Hybnerové a tam jsem pozdě večer nebo někdy v noci obvolával spolužáky, na které jsem měl číslo, a prosil je, ať to dají dál.

Z pevného telefonu, samozřejmě.

Nikdo neměl jiný než pevný telefon. Pokud ho vůbec měl! Já ho v krásném suterénním bytě 1+kk na Bořislavce neměl. Jak se šířily informace, jak jsme se co dozvídali – to je jedna z věcí, které jsou dnes trochu nepochopitelné. Těm, kterým jsem se dovolal, jsem říkal, že na situaci musíme reagovat a že vstoupíme do okupační stávky. Taky jsem někdy ve dvě ráno zavolal na kontaktní číslo, které v průvodu z Albertova rozdávali na papírcích nezávislí studenti. Vzal to starý Dienstbier a já mu říkal: Prosím vás, potřebuju mluvit s tím klukem od nezávislých studentů. A on mi předal svého syna. Jemu jsem řekl o okupační stávce, že se studenti DAMU sejdou příští den v deset ve studovně.

Takže jsi byl v průvodu.

V pátek jsem cestou ze školy potkal scénografku Haničku Fischerovou, měla kytku a říkala, že jde na demonstraci. Já jí odpověděl, že je to povolená demonstrace a na ty že nechodím. Namítla: Počkej, to není úplně povolený, taky je to částečně nepovolený, protože to spolu s SSM spoluorganizoval Svaz nezávislých studentů. Což byl Marek Benda, Jiří Dienstbier mladší a nevím, kdo ještě. Tak jsem šel. Podmínkou spoluúčasti nezávislých studentů byla dohoda, že průvod nepůjde na Václavák. Že nedojde k žádnému virválu v centru města, proto se z Albertova mělo jít na Vyšehrad, odkud je do centra daleko a moc se tam demonstrovat nedá, je tam park a hřbitov.

Samozřejmě že jsme chtěli jít na Václavák, každá demonstrace musí jít na Václavák, a i když nás nezávislí studenti kvůli své dohodě prosili, ať to neděláme, tak se oklikou přes Vyšehrad vyrazilo do centra. No, a pak nás zastavili a rozehnali policajti na Národní třídě. Odtud naše skupinka došla k Jiřímu a Vandě.

Odkud jsi znal termín „okupační stávka“?

Z historie osmašedesátého. Snažil jsem se o té době dozvědět co nejvíc, ale moc toho k mání nebylo, něco z dostupné literatury, něco z rodiny a já nevím z čeho všeho. Vždyť moje generace začala chodit na základku až začátkem sedmdesátých let, prožili jsme normalizaci v takovém fakt pitomém období, kdy bylo už všechno uškrcené. Do puberty jsem přicházel v době, kdy se podepisovaly petice proti Chartě 77, bylo mi dvanáct a nemohl jsem pochopit, proč ji všichni odsuzují, když nikdo neví, co se v ní píše. Ta doba byla úplně shnilá. Ale někde jsem se dočetl o okupační stávce a to označení se mi strašně líbilo.

Co Dienstbier mladší – odpověděl?

Ano. Druhý den v deset ráno přišli.

Jenže byla sobota a to bývá škola prázdná, ne?

Ten den zrovna byly konzultační hodiny pro lidi, co se chtějí hlásit na DAMU a co je pedagogové straší, ať sem nechodí, že jim to zničí život, ale oni tomu nevěří – a ono se pak ukáže, že je to pravda! Proto byla škola otevřená a ve studovně se nás sešlo patnáct, dvacet… Desetina studentů DAMU. Přišla Hanka Fischerová, byl tam Pavel Zvarič, který prozíravě přinesl kufříkový psací stroj. Taky byl student dramaturgie, že jo.

Byl tam asi Martin Mejstřík.

Nebyl. On studoval loutkárnu a tehdy byli v Ledebourském paláci, na druhé straně řeky, tam snad ani telefonní dráty tenkrát nevedly.

Jak to probíhalo?

Prohlásil jsem, že studenti DAMU vyhlašují okupační stávku. A právě ti nezávislí studenti, nevím, jestli zrovna Marek Benda nebo kdo, říkali, že je potřeba to odhlasovat. Jenže nás bylo málo, třeba mnozí mimopražští už odjeli na víkend domů. Namítl jsem, že o revoluci se nehlasuje, že se prostě udělá. A že já teď vstupuji do stávky, a kdo chce, ať se přidá. Na to se v tom úzkém kruhu nějak přistoupilo. Sepsali jsme krátké prohlášení o masakru na Národní třídě – nedávno jsem zaznamenal otázku, zda slovo „masakr“ bylo použito správně, když žádní skuteční mrtví nebyli. Jenže do plamenného provolání se musí používat plamenných slov. A my jsme byli hodně naštvaní, protože na Národní třídě to bylo opravdu hnusné, někteří tam omdlévali, řežba v podloubí, do davu najížděly rolby s ochrannými štíty, štěkali vlčáci. Bylo to hodně intenzivní.

Šel jsi za děkankou: „Dejte mi klíče od fakulty!“?

To až v pondělí. I když v sobotu ve škole někdo z pedagogů evidentně byl, ale s těmi jsme to neřešili – bylo to prohlášení a požadavky nás studentů. My jsme však věděli, že od dvou je schůze v Realistickém divadle. Nás adepty oboru mezi skutečné divadelníky nepustili, mohli jsme jen přihlížet z balkonu. Můj spolužák Pavel Chalupa, student herectví, tam přečetl naše prohlášení, že na protest proti masakru na Národní třídě vyhlašujeme okupační stávku a že žádáme, aby byl neoprávněný brutální zákrok vyšetřen.

Žádali jste parlamentní vyšetřovací komisi.

Dokonce!

Pamatuji si to dobře, protože to byl tenkrát hodně neobvyklý termín. A udivilo mě, jak jsi byl v tom revolučním manuálu zběhlý.

Diskutovalo se, jestli hrát, nebo stávkovat. Honza Nebeský ukazoval svoji tašku, u které mu nůžkami ustřihli řemen, popisoval, jak v první chvíli nevěděl, co s nimi chtějí udělat. Byly obavy, že stávka nemůže začít hned dneska, protože se to komunikačně nezvládne. Některým se do stávky nechtělo, prý v představení zastávají opoziční stanovisko, a proto by se naopak hrát mělo. Atd. atd. Já na balkoně zuřil, proč jsou ti staří tak opatrní. Nebo zpátečníci? Nebyli, jenom věděli své.

První ke generální stávce myslím vyzval Tomáš Töpfer.

Ano, první to tu vyslovil. A myslím právě Saša Vondra připomněl Solidaritu, jak v Gdaňsku začala stávkovat jedna dílna v loděnicích a do několika týdnů bylo ve stávce celé Polsko. A pak se ozval Jiří Kodet: Čtyřicet let jsme jim hráli jako blbci, tak se to snad neposere, když jeden večer hrát nebudeme. Do vážné napjaté debaty vnesl jistou nevážnost a grófské gesto a tím jednání překlopil na stranu odhodlání. No a pak kolegové z Provázku a HaDivadla odjížděli na Chmelnici, kde hráli snad od čtyř, a ještě mezi dveřmi Petr Oslzlý volal: Tak my tedy hrát nebudeme, jo? Vzhledem k odpolednímu představení oni zahájili protestní stávky divadel. Náš ročník měl mít večer premiéru v DISKu, bylo jasné, že nehrajeme.

Honza Potměšil mě a scénografku Haničku Fischerovou, se kterou jsem dělal všechny ročníkové práce i absolventskou inscenaci, zavedl do Divadla na Vinohradech, kde od pěti také jednali, jestli se má nebo nemá hrát. Abychom dosvědčili, co se na Národní opravdu stalo. Na Vinohradech se hrozně hádali, my jsme stáli v koutku, ale nakonec se prosadilo, že hrát nebudou. To byla sobota 18. listopadu.

V pátek se to po té zbité demonstraci řešilo i v Divadle Na zábradlí. Už tam student dramaturgie Pavel Zvarič přinesl psací stroj. A také proslul tím, že svým trabantem v noci převezl režiséra Jana Grossmana přes Vltavu do Realistického divadla na noční schůzi, na kterou se z Chmelnice vrátil Petr Oslzlý, byl tam samozřejmě Karel Kříž s Vlastou Gallerovou, Karel Steigerwald, já jsem u toho seděla. Tam se v noci domluvilo památné setkání na druhý den. Říkali jsme si, kdyby tak přišlo alespoň čtyřicet lidí, ale divadlo bylo 18. listopadu odpoledne narvané po střechu.

V Realistickém to už jelo, v té době to bylo strašně důležité divadlo, vlastně se stalo nervovým centrem prvních událostí. Karel Kříž s Vlastou Gallerovou tam už v polovině osmdesátých let dělali skvělou práci. My jsme potom odtamtud šli znova k Jirkovi Štréblovi a do nedělního rána jsme na Zvaričově kufříkovém psacím stroji sepsali deset požadavků. Bylo mezi nimi zrušení čtvrtého článku ústavy o vedoucí úloze KSČ. A také jsme žádali propuštění politických vězňů. Bylo u toho už víc lidí, a tudíž i spory, nějaký student práv namítal, že český právní řád pojem politický vězeň nezná, a jiné blbosti, na které když píšeš takové prohlášení, přece nebudeš brát ohled. Jakub Špalek vymyslel, že prohlášení s požadavky musíme dostat mimo Prahu. Jako Pražákovi mi nějak nepřišlo, že by za Černým Mostem ještě něco existovalo. Ale měl pravdu, takže moje tehdejší přítelkyně Viktorie Čermáková s ním a s dalším kamarádem Emilem Hruškou, který studoval ekonomku, byl finančně zdatný a měl auto, odjeli do Brna na Provázek, že tam prohlášení přečtou. Jakubova máma pracovala na Spartě v kanceláři a Kuba ještě navrhl, že ona nás dostane do hlasatelské kabiny, odkud prohlášení přečteme v neděli při odpoledním fotbalovém zápase. Na Spartu jsem šel s Danem Větrovským, zvaným Větrák, studentem herectví. Jenže jsme se do hlasatelské kabiny nedostali a plán nevyšel. Navíc Větrák cestou z domu tak pospíchal, že si podvrtnul kotník a celou revoluci odpajdal.

Pěkná příhoda.

Jak jsme se tak motali kolem Letné, kde v parčíku nějaký důchodce venčil jezevčíka a kde postávalo dvacet, třicet lidí, kteří rozhodně nevypadali na fotbalové fanoušky, stoupl jsem si na lavičku a začal číst prohlášení. To byl můj vrcholný revoluční výkon, překonat tu trapnost a umolousanost okamžiku a udělat to, co se nepovedlo před osmdesátitisícovým davem vedle na tribunách, před tou hrstkou v parku. Někdo z okna křičel: Co tady hulákáš, debile?! Ale ustál jsem to. A pak jsme to s Větrovským četli a vlastně řvali na každém nároží v centru a tam už jsme měli odpovídající publikum.

Lidi na to reagovali?

Jo, jasně. Bylo jich v ulicích hodně, město kypělo. Potkali jsme Jana Rejžka, říkal, že student Martin Šmíd je mrtvý. Večer byla první ustavující schůze studentských stávkových výborů v nějaké střední škole v Resslovce, někdo tam snad uklízel a pustil nás dovnitř. Tam už samozřejmě byl Martin Mejstřík a určitě byl někde už předtím, možná v Činoheráku, kde se zakládalo Občanské fórum. Přišel také Václav Malý, evidentně ho někdo přivedl, možná také z Činoheráku. Byla tam Monika Pajerová a vůbec docela dost lidí z různých vysokých škol, což bylo vzhledem k omezeným informačním kanálům pozoruhodné. Seděli jsme v jedné třídě a hrozně se hádali, protože nemalá část lidí byla proti našemu požadavku zrušit vedoucí úlohu strany. Byli jsme v menšině.

Byla strašná zima, viď.

Mně tedy nebyla. Vraceli jsme se po nábřeží a já byl strašně rozpumpovanej, že nás s tím článkem čtyři přehlasovali. Šli jsme nočním městem s Václavem Malým, tenkrát jsem ho potkal poprvé a v podstatě naposledy. Viděl jsem ho dřív na Škroupově náměstí, když mluvil a já byl v davu. Tak jsme si cestou povídali a on mě uklidňoval, že to všechno dobře dopadne, že teď už se to nedá zastavit. Někdy ve dvě v noci jsme došli na Hradčanskou k mým rodičům, už pochopitelně spali. U nich jsme s Pavlem Chalupou přespali. Ke mně na Bořislavku to bylo pěšky daleko a na taxíka jsme neměli.

To už bylo pondělí a konečně jsi šel obsadit fakultu.

Vstávali jsme hrozně brzo, to u mě nebylo obvyklé, a když jsem říkal rodičům, že teda jdeme obsadit školu, táta vtipkoval: To mu zabal kartáček na zuby a teplý prádlo.

A máma říkala „nechoď“?

Ne, v žádném případě.

Tak tvoji rodiče byli známí antikomunisti.

Nevím, jestli známí, ale v tom jsem měl myslím výhodu oproti těm, co měli rodiče ve straně. Mámini rodiče utekli před bolševiky z Ruska, dědu z otcovy strany v padesátých letech zavřeli, táta byl v dolech, tak to měli politicky hodně srovnané.

Konečně jsi zašel k děkance Makovské pro klíče od fakulty.

Ne. Přišel jsem na vrátnici a paní vrátné Řihoškové řekl: Vydejte nám klíče od fakulty, protože ji jménem stávkujících studentů obsazujeme. Paní Řihošková se rozplakala, já jí řekl, že si to nemá tak brát, že se nedá nic dělat. Ve druhém patře na děkanátu už na děkance „pracoval“ profesor Dušek, scénograf, kterého už instruoval myslím Pavel Lagner. Ať stávce nebrání.

Takže nenastala situace, že jste otevřeli dveře sekretariátu a řekli: Jsme tady!

Předpokládám, že taková situace nastat musela, ale já u toho nebyl.

Neučilo se.

Samozřejmě že už ne. I když já byl v páťáku a na výuku už jsem stejně nechodil, tak nevím, co se kde dělo. Opakuji, že nám dnes přijde těžko představitelné, jak se šířily informace, ale o událostech se vědělo. Třeba že vedení školy chtělo vyhodit Ivana Rajmonta a Danu Kolářovou. Jistě se to mlelo mezi profesory. My studenti jsme rozpustili SSM už před týdnem, a to ještě někteří profesoři kladli odpor, měli pocit, že se musí do všeho montovat. Ale rázem se to změnilo, měli jsme hrozně našlápnuto.

Kde jste se usídlili? Zabrali jste nějakou učebnu?

Všechny, ale ne zabrali, prostě jsme začali dění organizovat a k tomu byly třeba prostory. Pro mě to bylo zajímavé i v tom, že jsem na škole měl vlastně dost omezené kontakty, v ročníku jsem byl sám režisér, žádných tělocviků ani lyžařských či vodáckých výletů jsem se neúčastnil, v tzv. Studovně jsem byl poprvé v životě v tu sobotu, kdy jsme vyhlásili stávku. Měl jsem trochu problém se sociálními kontakty… Do listopadu jsem nebyl ani ve Velkém sále, kam se v pondělí ráno svolalo shromáždění celé DAMU a kam Pavel Lagner přivedl Martu Kubišovou.

Jak ji sehnal?

Nemám ponětí. Prostě přišla a nedá se dost dobře vyjádřit, co to znamenalo. Zazpívala Modlitbu pro Martu a větší srdcerváč už těžko zažiju.

Brečelo se?

Já myslím, že ani ne, já teda určitě ne, ale bylo to ohromující. Pavel Lagner byl věřící a vyzval nás, že kdo chce, ať se za zdar věci pomodlí. To mělo taky velkou emocionalitu i význam.

V roce 1989 studenti uměli Otčenáš?

Asi jo, někteří. Pak jsme schůzovali, říkali, co se děje, co děláme, jaké máme požadavky. Odpor prorežimních profesorů už byl chabý. A začali jsme organizovat to, co potom na té škole běželo hlavně v prvních čtrnácti dnech. Napsal jsem pět bodů, jak budeme postupovat a jednat. Třeba že studenti nebudou požívat alkohol, a podobná krásná předsevzetí.

Kolik bylo vás organizátorů?

Nevím, pět?

Byli jste tam čtyřiadvacet hodin denně?

Okupační stávka znamená, že tam žiješ, spíš, prostě tu školu zabereš. My stávkoví vejboři jsme spali na katedře. Ze sedmičky v prvním patře, což je dnes č. 107, bylo tiskové centrum. V jedničce, jestli si to dobře pamatuju, Vanda Hybnerová s Jindrou Kalinou přebírali dary od lidí, kteří nás podporovali. Hotové peníze, měli v krabici desetitisíce, snad miliony. Naštěstí se při rušení SSM nestačilo zrušit jeho bankovní konto a na ten svazáckej účet se prachy ukládaly. Inspirováni Jakubovou cestou do Brna jsme začali organizovat výjezdy, konstruované tak, aby jel jeden „populár“ a jeden tzv. svědek událostí, tedy známý herec a student. Tyhle spanilé jízdy začala DAMU.

Kde jste vzali auta?

Odvoz nám nabízeli lidi, co je měli.

Platili jste jim to?

To přesně nevím, ale když, tak z těch stávkových peněz. Vím, že když jsem někdy potřeboval během stávky domů, tak nás z DAMU taxíky vozily zadarmo.

To je senzační. Co jste jedli?

Lidi přinášeli i mraky jídla. A taky se někdo staral o nákupy „erárního“ jídla a cigaret. Když se dělá revoluce, tak se musí hulit.

Ještě mi řekni, měl jsi strach v těch prvních dnech, kdy nebylo jisté, co bude?

Ne. Vůbec mě to nenapadlo. Scénograf Pavel Purkrábek, spolužák, velkej chlap, byli jsme v jednom ročníku, zorganizoval ostrahu objektu. Přikázal nosit do vrátnice hasičáky, to mi hrozně imponovalo. Nevěděl jsem přesně, na co by to mělo být, ale vypadalo to dobře. A kluci z prváku, pamatuji si režiséra Jirku Pokorného a Petra Stančíka (dnes nositele Magnesie Litery), byli členové ostrahy, měli na nohou kožené holiny, stáli ve vrátnici, dělali si z toho legraci, ale hlídali. Taky jsme dali do oken repráky, z oken vyhazovali letáky a Tomáš Karger četl do mikrofonu naše prohlášení a informace o jednotlivcích a podnicích, co požadavky studentů podporují. Pamatuji se, že na „sedmičce“ se přepisovaly zprávy, jak se k nám studentům připojovaly další a další fabriky a školy a jednotlivci. U faxů a psacích strojů se kopírovala různá prohlášení přes pět kopíráků. Přiběhla tam jednou paní Jana Hlaváčová, vyděšená: Jedou Lidové milice na Prahu, děti, utečte! Ona věděla své, zažila osmašedesátý a věděla, co by se mohlo dít. Ale já si připadal dospělejší než ona a strach jsem neměl.

Ani při výjezdech? Taky jsem jezdila a bylo to kolikrát nepříjemné.

Toho jsem se neúčastnil, byl jsem zavřený ve škole až do prvního velkého Václaváku. Projev měl Václav Havel a já měl mluvit za studenty. Přivedli mě do Melantrichu, představili mě, tam Bartoška, Václav Havel, Stanislav Milota. Novináři lezli po okně, jednou nohou stáli na zábradlí balkonu a Standa Milota je za bundy tahal dovnitř a řval, že balkon spadne, že není normovaný na tolik lidí. A najednou jde ke mně, ať se připravím, že my študáci máme jít mluvit. Tak jsem vlezl na balkon, pode mnou dvě stě tisíc lidí, jenže já trpím strašnou závratí a dostal jsem přímo nervový třas, děs z toho, že se celý balkon utrhne. Vlezl jsem zpátky do místnosti, byl tam Martin Mejstřík s Igorem Chaunem, a říkám: Martine, jdi tam ty, já nemůžu. Sedl jsem si v nějaké prázdné kanceláři na židli a klepal se jako sulc. Slyšel jsem Martina mluvit za studenty, pak zpívala Marta Kubišová hymnu a jen jsem si říkal: Ty vole, to je historický okamžik, musíš vstát. Ale nevstal jsem, ten příšerný atak paniky jsem nezvládl.

Takže nemáš fotku na balkoně.

Mohl jsem mít „zářez“, že jsem tam byl, ale nešlo to. To jsem fakt měl strach. Během stávky na DAMU pak přišli nějací estébáci, trochu mě vyslýchali a hrozili mi, ale to už mi nějak nepřišlo strašidelný, těch jsem se nebál.

Že to blbě dopadne a třeba tě vyhodí ze školy, sis nepřipouštěl?

Ne. Byl jsem skálopevně přesvědčený, že to nesmí nedopadnout, a když, tak že klidně umřu. Nevím, co bych dělal, kdyby školu během pár minut obsadili, kdyby došlo na lámání chleba a kostí. Chtěl jsem v prosinci odjet pomáhat s revolucí do Rumunska, což ovšem Viktorka nepodporovala, a nakonec z toho stejně sešlo. Ale po mnoha letech jsem mluvil s lidmi, co tam o měsíc později zažili totéž co my tady, jenže tam se lidé stříleli po desítkách. V rumunských městech máš na každém náměstí seznam zavražděných. To by se teprve vidělo, jak by se člověk zachoval, tady to naštěstí nikdo z nás nezažil.

Pak iniciativu přebralo Občanské fórum a studenti mluvili o ukradené revoluci.

Jasně, ještě byla generální stávka, to jsem byl v ČKD a mluvil před Valtrem Komárkem. Tam to také bylo docela velké. Poznal jsem Rudolfa Slánského mladšího, pracoval tam a byl ve stávkovém výboru. Za šest neděl byl Václav Havel prezidentem, to člověk nečekal. V lednu, možná v únoru jsme v Respektu na schůzce s Ivanem Lamperem tvrdili, že nejsme dost radikální. A už na jaře 1990 se mi zdálo, že nepostavit komunistickou stranu mimo zákon byla chyba.

Máš to za zlé Václavu Havlovi? Hodně lidí mu to vyčítá.

Mrzí mě to. Myslím si, že to byla prostě chyba úvahy, chyba přesvědčení, a považuji to za jednoznačně nesprávné. Úplně se to vymyká tomu, co Havel ve svém občanském a politickém životě zastával. Je to i otázka mravní, že zločiny, justiční vraždy a velezrada mají být postaveny mimo zákon. Hrozně mě to mrzí vůči památce obětí, které už nejsou naživu, i vůči těm, kdo mezi námi ještě jsou a prožili kruté věci. To na jedné straně. Na druhé jsou statisíce zkažených životů lidí, kteří se nemohli ve své profesi rozvíjet tak, jak by to odpovídalo jejich talentu a dispozicím, a jsou prostě hluboce a trvale poškozeni. Když se neprohlásí, že tohle se prostě nesmí, když se spokojíme s tím, že se to tzv. nějak pochopí, nebo když čekáme, že zlo skončí samo od sebe, žijeme v omylu. Bohužel. Myslel jsem si to tenkrát a myslím si to dnes. Tenkrát byla větší šance to udělat správně.

Pro generaci našich rodičů byl vrcholem života patrně osmašedesátý, byť s omyly a smutnými konci. Myslíš, že pro tebe byl takovým vrcholem listopad ’89? Že už tě nic většího, silnějšího nebo emocionálnějšího nepotká?

Jasně, normalizační režim jsme nenáviděli. Ale druhá polovina osmdesátek byla celkem radostná, protože bylo jasné, že to spěje k dobrému konci. A pak, bylo mi třia-, čtyřiadvacet, proto to byl silný zážitek. Ale neupínám se k němu. A hlavně: nám se otevřely možnosti, kdežto „osmašedesátníkům“ se zavřely. Mě to potkalo v úplně ideálním věku na začátku profesní kariéry, pak jsem šel studovat do Anglie, pak jsme s Kašparem dostali divadlo na Václaváku a následovalo všechno, co jsem chtěl dělat. A nikdo mě v tom už neomezoval, jenom já sám.

Pavel Lagner

Pamatuji se, jak jsi 17. listopadu večer už po představení přiběhl Na zábradlí, tvé obrovské krásné oči byly čtyřikrát větší a tři metry před obličejem, se zvěstmi o tom, co se děje na Národní třídě.

V Divadle Na zábradlí jsem jako student DAMU hostoval díky svému panu profesorovi Janu Přeučilovi. Hrál jsem v Donu Juanovi a v Caligulovi, my damáci jsme se střídali s konzervatoristy a vzhlíželi jako na ikony na paní Janu Preissovou, Frantu Husáka, Jirku Bartošku a další.

A přišel jsi jim říct, že tě na Národní policajti zmlátili.

Já dostal přes držku už 15. listopadu na Mariánském náměstí. Události ze 17. listopadu překryly předchozí akce, ale při demonstraci 15. listopadu nás policajti pronásledovali, když jsme utíkali, aby nás opravdu hodně zmlátili. Z Národní nás nechali projít, sice tou mlátící uličkou, ale mohli jsme vyběhnout. Byl jsem tam jeden z posledních, proběhl jsem podloubím do Mikulandské a vyběhl až za jejich obrněnými vozy, tak jsem to neslíznul.

A kam jinam odtud utíkat než Na zábradlí.

Ne, šel jsem ke Slavii. Ulice byla pokrytá čepicemi, botami, kabelkami, byly tam zbytky oděvů, vypadalo to jako po výbuchu atomové bomby. Ve Slavii bylo pochopitelně zavřeno, tak jsem si úplně zoufalý sedl před dveře na schody, v hlavě úplný zmatek a uvažoval, co udělám. Bylo to čím dál horší, měli jsme za sebou Palachův týden, 21. srpen, 28. říjen, 15. listopad, a reakce byly čím dál brutálnější. Přitom jsme z Hlasu Ameriky a ze stanic Volá Londýn a Svobodná Evropa věděli, že komunisti v Maďarsku a ve východním Německu už to pomalu zabalili.

A tady se zdálo, že to nikdy neskončí.

Byli jsme s DAMU na jaře 1989 na studijním pobytu v Petěrburgu, tehdy ještě v Leningradě, kde byly v dubnu, květnu a červnu obrovské demonstrace a nikdo proti nim nezasahoval. V Rusku, v říši zla, v prapůvodu toho všeho, jsme chodili na demonstrace na Něvskij prospekt, a přes držku jsme dostali až v Československu. Tak jsem si říkal, že nakonec Československo bude pilířem komunismu. To všechno se mi na těch schodech honilo hlavou a byl jsem nešťastný a zoufalý. Postupně si přisedávali známí, mlčky jsme kouřili a já řekl, že s tím režimem už nemůžu dál kooperovat tím, že budu normálně chodit na vysokou školu. Někdo odpověděl: Co ale budeš dělat? Budeš umývat výlohy nebo topit v kotelně? To není řešení. No dobře, ale co budeme dělat? Tak tedy naopak, půjdeme do školy stávkovat. Protože co se stalo, už bylo přes čáru, tak my musíme jít taky přes čáru. Tak jo. Půjdem stávkovat. Ale musí všichni! Kdyby v tom zůstalo jen nás pět, tak nás v pondělí pohodlně potichu zavřou. Musíme běžet do divadel a říct to tam. Ty hraješ v Realistickém, já Na zábradlí, stíháme konec představení? Stíháme.

A tys doběhl Na zábradlí.

Měl jsem to od Slavie blízko. Myslím, že se hrálo některé z „mých“ představení, asi Don Juan, na tom teď nezáleží. Zrovna tam byla ta konzervatoristická parta. Vletěl jsem do šaten, že po představení všechny čekám na baru a neexistuje žádnej odpor. Jako kdybych byl šéfem zeměkoule. Oni kupodivu opravdu přišli, jako co se děje a proč jsem hysterický. Tak jsem jim to převyprávěl a Mirek Dlouhý se jen zeptal: Kolik tady máme telefonů a kdo komu zavolá?

Řekl jsi jim, že půjdete do stávky?

Ano. A měli jsme neuvěřitelné štěstí. Někdy kolem 10. listopadu jsme zrušili školní organizaci SSM a čirou náhodou už tehdy svolali na 18. listopadu – protože jsme věděli, že na DAMU bude den otevřených dveří – plenární schůzi studentů DAMU denního studia, že založíme alternativní studentské sdružení. Takže jsme čtrnáct dní dopředu svolali schůzi, aniž bychom tušili, co se 17. listopadu stane.

To je mystické. A leccos to vysvětluje. Na zábradlí neměl nikdo obavu z toho, do čeho se pouští?

Ne. Všichni se vrhli k telefonům a okamžitě se dohodli, kdo komu zavolá. V té době už nám volal i někdo od „Realistů“ a z Vinohrad. Bylo to věcí okamžiku. Ze Zábradlí jsme šli k Mirkovi Dlouhému domů na Vinohrady a tam jsme do rána telefonovali a pili. Ne, chlastali.

Prý jste propařili noc tak, žes tu schůzi zaspal.

No jo. Odpadl jsem u Dlouhého nad ránem, ale musel jsem nějak dojet domů, protože mě vzbudila máma, že mám telefon. Volala paní Eva Kröschlová, učila na DAMU tanec: Pavle, všichni na vás čekáme, kde jste? Dorazil jsem se zpožděním, zvolili jsme stávkový výbor a řekli si, kdo co v pondělí udělá, kdo půjde k děkance Makovské.

Kdo k ní šel?

Mezitím se stala spousta věcí. Kluci tenkrát chodili na vojenskou katedru a v pondělí v šest ráno musela řada studentů nastoupit do výcvikového střediska v Motole. A protože jsme chtěli být strašně korektní, potřebovali jsme v předstihu o stávce informovat náčelníka katedry plukovníka Pasovského. Pojistili jsme to studentskou hlídkou, která bude od pěti ráno před bránou kasáren informovat studenty, protože mnozí z nás byli mimopražští a nic netušili a my měli strach, že v pondělí nastoupí do Motola, jako by se nechumelilo. Takže jsme vybrali hlídku, která v pondělí ráno u brány říkala: Nesmíte tam, stávkujeme!

To se podařilo?

Plukovníka Pasovského jsme našli v telefonním seznamu. Byl asi čtvrtý nebo pátý Pasovský, kterému jsme volali. A řekl: Tohle rozhodně nebudeme řešit po telefonu, přijeďte. V neděli jsme přišli k němu na Novodvorskou do paneláku, byl samozřejmě v civilu. Přišla paní Pasovská s bábovkou a my mu vysvětlili situaci. Kluci, víte, co děláte? ptal se. Chtěl vědět přesně, jak to na Národní proběhlo, co měli policajti na sobě, jaký měli barety, a říkal: Kluci, to není dobré, to byly speciální jednotky. A my na to: No právě proto, pane plukovníku, prostě konec, ne, ne.

V pondělí 20. listopadu bylo na mně, abych šel za soudružkou děkankou.

To byla kovaná komunistka.

No jasně, ale zaplať pánbu za Makovskou! Dali jsme si práci, abychom byli ve škole dřív než ona. Jakmile přišla na děkanát, tak jsme ji požádali: Paní děkanko, ve jménu stávkového výboru, buďte tak moc hodná a předejte nám klíče od své kanceláře a umožněte nám přístup ke kopírce, protože ji potřebujeme. A ode dneška tady budeme spát.

Co ona?

Zavolala docentku Louckou, předsedkyni fakultního výboru KSČ, která učila dramaturgii. Přišla a říkala: Víte, kluci, jak to dopadlo v osmašedesátém v Paříži, jak dopadly všechny studentské revolty? Je zima, lidi nebudou chodit demonstrovat na ulici a neskončí to dobře. Rozmyslete si to. Ale nezavolaly na nás policajty.

Měli jste strach?

To byl takový adrenalin, že tě to ani nenapadlo. Makovská jen seděla a neřekla ani popel, celou dobu mluvila Loucká: Kluci, víte, že jste všichni na seznamu… Chodil jsem už dva roky na výslechy, mně to říkat nemusela. A víte, že za to není jenom vyloučení ze školy, že tím jste si to jako podepsali? – Ano, víme, a právě proto není cesta zpátky. Makovská nám podala klíče a ukázala: Tam je kopírka, dohodněte se s paní vrátnou. Doufám, že víte, co děláte. Na shledanou. Vzala si nějaké věci ze šuplíku a odešla. Už jsem ji nikdy neviděl. Odešly obě, bylo to brzy ráno, v půl sedmé, v sedm, nevím už přesně. A já si řekl: Teď už je to rozdaný natvrdo. Teď když to nevyjde, tak jsme v prdeli.

Přesto jsi neměl strach?

To byla taková kombinace strachu, odhodlání a nasranosti.

Tak jste převzali školu, zabydleli se na děkanátu a začali organizovat.

Začali jsme schůzí ve Velkém sále v prvním patře.

Michal Dočekal vzpomínal, že přišla Marta Kubišová.

Ano, ale ne hned první den, 20. listopadu to určitě nebylo možné. Přišli téměř všichni studenti, sál byl narvaný. Bylo nás 151 v denním studiu, od scénografie po loutkárnu jsme se všichni znali. Přišla i většina učitelů, což bylo obdivuhodné.

Výuka se zastavila.

Ani nezačala. Těm, co nebyli v pátek na Národní třídě ani v sobotu na naší první schůzi, jsme vysvětlili, co se stalo a že teď je to na nás všech. Někteří z toho byli v šoku, nic netušili. Přijeli na trénink s Pachlem a skončili v okupační stávce. Mám s tou schůzí spojený jeden z nejsilnějších zážitků svého života. Když jsem jim řekl, že musíme být jako Gándhí nebo Kristus, že nesmíme použít násilí, ale musíme objet a přesvědčit všechny, aby nám pomohli, poprosil jsem je o chvilku klidu, abychom se pomodlili Otčenáš. A nahlas jsem začal, pak jsem zvedl oči a přestal mluvit. Věděl jsem, že jsem na hodně, hodně tenkém ledě, ale všechna ústa, která jsem viděl, na koho jsem se podíval, všichni se modlili Otčenáš. Celý sál! Na DAMU! To bylo neuvěřitelné. Dávalo nám to ohromnou sílu a odhodlání. Asi jsme měli strach, obrovský strach, ale takový jako vzepjatý.

Pak začal praktický stávkový provoz. Vzali jste si doma spacáky a řekli mámě „ahoj, budu teď týden spát na DAMU“?

Tak nějak to bylo. A hned v pondělí ráno jsme si rozdělili úkoly, kdo co bude dělat. Bylo třeba určit lidi na výjezdy, lidi, kteří budou v kontaktu s FAMU, kde kopírovali a distribuovali Originální videožurnál, domluvit si, kdo bude kopírovat plakáty, kdo bude uklízet…

Kdo uklízel, kdo vařil?

Vzpomínám si na jedinou uklízečku v tom nejlepším slova smyslu, Lenku Vychodilovou z loutkárny. Jinak si už nevzpomenu, kdo měl co na starosti. Ale pamatuju si, že ti, co vyjížděli mimo Prahu na jiné vysoké školy a do jiných divadel, byli především z činohry a vyšších ročníků, pokud možno co možná nejprofláknutější, nejznámější obličeje. Takže samozřejmě Honza Potměšil, protože v té době byla strašně populární Troškova pohádka o létajícím ševci – a zrovna on to musel při automobilové nehodě odnést!

Z čeho jste žili?

My jsme měli strašnejch peněz, ani jsme nevěděli, co s nimi. Myslím hned v sobotu 18. listopadu jsme zveřejnili číslo stávkového účtu, na ten nám lidé posílali peníze, ale dávali nám je i na ulici nebo je nosili přímo na DAMU. V průběhu listopadu a prosince jsme nasbírali třicet milionů korun! V době, kdy pivo stálo 2‚50 Kč.

Jak jste s tolika penězi hospodařili?

To je pro mě jedna z nejsmutnějších kapitol revoluce. Vůbec jsme neřešili nějaká finanční pravidla. Když zavolal Ivan Rajmont, že nemají peníze na stávkovém divadelním výboru, tak jsem se jen zeptal, kolik potřebují, on řekl třeba osmdesát tisíc, Václav Klemens, pokladník stávkového výboru, mi je naskládal do igelitky a já jim je donesl. Nikdo nikomu nic nepodepisoval. Pavel Purkrábek ze scénografie občas navrhl, jestli si nedáme pivo. A my jak jsme militantně chtěli dodržovat domluvená pravidla stávky, tak že v žádném případě, jako stávkový výbor musíme jít příkladem. Namítl: Jste poslední, kdo tu nepije. Ono se to asi fakt bez chlastu nedalo přežít, ale my jsme opravdu nepili a spali jsme tak dvě hodiny denně, někdy ani to ne. Až jednou snad v půlce prosince byla únava už tak velká, že jsme si řekli: Tak se napijeme. A protože se tam pořád válely cash miliony v krabicích, Václav Klemens bankovky rovnal do hromádek a občas si částky zapisoval, řekl jsem: Tak si o to pojďte zahrát poker. Každý dostal do hry milion, do rána jsme chlastali Purkrábkovo pivo a hráli o ty miliony. Probudila mě právě Lenka Vychodilová, která přišla uklízet, a nezapomenu, jak se na nás tvářila, protože jsme se váleli po zemi v těch penězích. Ale všechny jsme do koruny posbírali a nechyběla ani desetikoruna.

Co na tom bylo smutného?

Byli jsme pod obrovským tlakem ústředního stávkového výboru vysokoškoláků, chtěli, abychom jim ty peníze poskytovali, že na ně mají nárok. Svoji logiku to mělo, tvrdili, že dárci berou náš účet jako obecné studentské stávkové konto. Takže se o to máme rozdělit. Jenže nám odmítali sdělit, co s „našimi“ penězi hodlají udělat. A chtěli, aby se ty peníze rozdělily podle vzorce, že dole ve zlomku bude počet vysokoškolských studentů a nahoře počet fakult, tedy že se peníze rozdělí podle velikosti fakult, no a nás na DAMU bylo jen sto padesát. Postupně vzniklo mnoho kont, takže lidi naposílali stávkujícím studentům mnohokrát víc než 30 milionů.

Takže to začalo haprovat na sporech o peníze.

Ano, příšerně jsme se hádali. Svolali jsme schůzi damáků do DISKu, abychom o „svých“ penězích rozhodli. Já navrhoval dát je všechny Nadaci Olgy Havlové, která zrovna vznikla: Ty peníze nám nepatří, my jsme je nespotřebovali, ale ostatním vysokým školám je prostě nedám. To se neodhlasovalo. Navrhlo se zaplatit Honzovi Potměšilovi, který ležel po bouračce v nemocnici, barák. Namítl jsem, i když šlo o kamaráda, že bychom měli zjistit, jestli takových obětí našich výjezdů není víc. Potom už nevím, kdo řekl, že Občanské fórum potřebuje 8‚5 milionu na předvolební kampaň. To odhlasovalo 148 ze 150 studentů a odhlasovalo se i to, že se o zbytek podělíme s dalšími fakultami. Nám zbyly asi čtyři miliony a ty se rozdělily tak, že první ročník, který bude ve škole nejdéle, dostane čtyři díly, druhý ročník tři díly, třetí ročník dva díly a čtvrtý ročník jeden díl.

Co si za to damáci pořídili?

Koupili si kameru. Ale hlavně jsme zařídili klub v Řetězovce. Byl to legendární první klub v Praze, měl otevřeno non stop, bylo to tam nádherné. To nebyly špatně investované peníze. Dodnes mě ale ty rozpuštěné peníze trápí. A nejhorší na tom bylo, že já byl toho předseda s podpisovým právem. Odešel jsem do angažmá, dávno mě to už nezajímalo, jenže nastala porevoluční doba a dostal jsem doporučenou obálku s proužkem, že se mám dostavit do Štěpánské na finanční ředitelství podat vysvětlení, co se stalo s penězi stávkového výboru. Volal mi Špalek, že dostal stejnou obsílku, tak jsme vyrazili spolu. Seděla tam klasická paní účetní a řekla nám, že jsme na účtu měli nějakou dobu 24 milionů korun a že chce potvrzení o zaplacené dani, pokladní deníky, výpisy z účtů, zkrátka doklady, na co jsme peníze vynaložili. Teď už tomu rozumíme, ale tehdy jsme vůbec nevěděli, o čem mluví. Přiznali jsme, že nemáme ani peníze, ani pokladní deníky, ani faktury, prostě nic. Popisoval jsem jí tu schůzi a ona chtěla zápis – nikdo ho nedělal. No tak si to, hoši, dejte do pořádku a do měsíce to přijďte vyřídit. Volali jsme Klemensovi, to už byl někde v Ostravě: Václave, máš ještě údaje, jak sis psal? A kolik jsme na účtu měli? – Kdo si to má pamatovat.

Jak to dopadlo?

No, měli jsme velký strach, cítil jsem, že přichází nová doba, už jsme dospělí kluci. A protože úřednice chtěla zdokladovat čtyřiadvacet milionů, Špalek řekl: Koupíme jí čtyřiadvacet růží. On je neuvěřitelnej! Nastoupili jsme k ní s růžemi, že za každý milion je jedna, ona zůstala perplex a Špalek jí řekl něco v tom smyslu, že kde nic není, ani smrt nebere, ať nás zavřou, že to jiné řešení nemá. Odpověděla: Dobře, tak sepíšeme žádost o prominutí daně. Odešli jsme s pocitem „děj se vůle boží“. Asi za měsíc přišla obálka s proužkem, vyjádření, že nám daň promíjejí. Ještě ho mám schovaný.

Byla stávka na DAMU to nejvíc, cos v životě zažil?

Když nepočítám narození dětí, tak určitě. To se nedá zopakovat ani se to nedá pořádně popsat. Bylo to úžasné i šílené zároveň, a když skončilo vypětí, společný život čtyřiadvacet hodin denně, byl jsem v lednu úplně vykořeněný. Jak úžasné a strhující byly ty dva měsíce listopad a prosinec, o to horší byly leden, únor, březen. Trvalo dlouho, než jsem byl schopen vrátit se do normálního života, a bylo to stejně nepříjemné, jako tamto bylo vzrušující.

Břetislav Rychlík

Břeťo, v roce 1989 jsi byl u Hanáků. Jak to začalo tam?

Pro nás to začalo už 5. ledna, kdy jsme po jednadvaceti reprízách uhájili scénický časopis Rozrazil, který jsme hráli společně s Divadlem na provázku a jehož podstatnou část napsal Václav Havel. Marně se ho bolševici snažili zakázat už od listopadu 1988, dokonce se nás pokusili obžalovat. Disident Jaroslav Šabata z toho usoudil, že režim už je tak slabý, že do roka padne.

A 17. listopadu jste Rozrazil hráli v Praze Na Chmelnici.

Bylo to na závěr týdenní přehlídky HaDivadla. Netušili jsme, že tam někde je sídlo pohotovostních jednotek, takže před začátkem odpoledního představení jsme oknem viděli vojenské transportéry s radlicemi, kterými večer tlačili demonstranty na Národní třídě. Během první půle večerního představení na Chmelnici dorazil náš kamarád, student filosofické fakulty Roman Ráček, zakladatel divadla VáHa, což znamenalo Václav Havel – vzniklo v prostředí HaDivadla a pro wroclavský festival na podzim 1989 nastudovalo Havlovu Vernisáž. Ráček přišel z Národní třídy otřesený, v šoku, snad měl i něco zlomeného nebo naštíplého. S ním přišla legendární inspicientka Provázku Trůda Vidlařová, která právě strávila půl roku ve vazbě. A vyprávěl nám v kanceláři Luboše Schmidtmajera – Pupiho, šéfa Chmelnice, co se tam stalo. Začala vzrušená debata a mám dojem, že já jsem navrhl: Udělejme s ním ve druhé polovině scénického časopisu interview! Za Hanáky já a za Provázky Petr Oslzlý jsme s ním hovořili a byla to vůbec první zveřejněná zpráva o demonstraci na Národní třídě, protože to slyšela narvaná Chmelnice.

Jak informaci diváci přijali?

Pamatuju si tři věci. Že se nám Ráček během rozhovoru zhroutil a spadl na zem, jak z něho vyprchal adrenalin. Pak jak z publika vyběhlo několik evidentních estébáků a snažili se dostat do kanceláře divadla k telefonu. Pupi Schmidtmajer jim řekl, že nemůže najít klíče, a prostě je k telefonu nepustil. A třetí věcí byla reakce lidí, kterou už v nějakém článku popsal Honza Brabec, tehdejší bubeník Plastic People a pozdější redaktor Respektu, který na představení byl. Když jsme z jeviště řekli, že si to nesmíme nechat líbit, lidi pískali, dupali, křičeli hanba, fuj. Dohráli jsme představení v atmosféře, kterou jsem už nikdy nezažil, každá věta, která se tam vyslovila k tématu lidské svobody a demokracie, zazněla, jako když cinkne klenot. Lidi ani nedýchali. Po představení se noční Koněvovou (!) třídou vracely ty policejní radlice. Já se okamžitě rozjel, vedený nějakým šíleným pudem, na Národní třídu. Byla půlnoc, už tam bylo ticho, ale našel jsem třeba kus krvavé ponožky, botu a takové věci. Krajina po bitvě. Nevěděl jsem, co mám dělat, a tak jsem zašel do Činoheráku, kde seděl Petr Čepek, Jan Rejžek a další. Přišel režisér Antonín Kopřiva, komunista, rodák z Prostějova, že na Národní byl a že to bylo otřesný.

Co bylo dál?

Spali jsme tehdy ve vinohradském hotelu Flora, byl to mimochodem estébáckej hotel, jak popisuje v pamětech špion Frolík. Ráno volali z recepce, že volá paní od Tomáše Töpfera, že nám Tomáš vzkazuje, abychom odpoledne přišli do Realistického divadla. Tak jsem to zavolal ostatním – Josef Kovalčuk, lídr HaDivadla, chyběl, byl na pohřbu Jana Skácela. Tedy v sestavě Arnošt Goldflam, Petr Oslzlý, já, myslím Miloš Černoušek a Tomáš Turek jsme jeli Turkovým autem do Realistického divadla. Byl tam i Pupi Schmidtmajer. Na jevišti vzrušeným hlasem hovořil Jiří Fréhar, seděli tam Karel Steigerwald, Milan Lukeš, pozdější hlasatel Bobovize Chalupa, diskutoval Honza Nebeský. Jestli stávkovat. Padaly různé návrhy. Jeden z nich od lidí z Divadla Jiřího Wolkera byl, že pro děti se stávkovat nesmí, že pro děti se má hrát. Milan Lukeš nabídl, že by v úterý zašel za Švorcovou a domluvil na středu schůzku s ministrem kultury. Jmenoval se Kymlička, ale říkalo se mu Kyblíček. Zazněly legendární výroky, třeba Kodetův. Pro mě to klíčové pronesl Arnošt Goldflam: Podívejte se, nejsme žádná organizace, nemáme právo nikomu říct, že má jít stávkovat, můžeme stávkovat jenom každý sám za sebe. Což je klíč k občanskému fóru čili náměstí plnému občanů. Ale žijeme v Čechách, domluvou to začíná, osaměním končí – je mezi námi paní Chramostová. Arnošt přesně věděl, o čem mluví. A dodal: Tady s kolegy jsme se domluvili, že pojedeme na tu Chmelnicu, kde máme dneska dva špíly, odpoledne a večer, a my teda budeme stávkovat. A vstali jsme a v pořadí Oslzlý, Goldflam, Rychlík, Turek, Černoušek jsme to první na první list podepsali. Někdo pak měl potřebu ty papíry přečíslovat, náš dostal číslo 65, tak je to i v knize českých historiků o listopadu ’89. Číslo 1 obsadili komunisti z divadla Jiřího Wolkera, kteří by samozřejmě jako první v životě nestávkovali. Odjížděli jsme na Chmelnici, nad Prahou byly červánky a já měl neodkladný dojem, že prostě pánbůh je s námi, že to nemůže skončit špatně. Na Chmelnici jsme „odstávkovali“ odpolední představení.

Odstávkovali, to je hezky řečeno. Ale i vy jste se na tom museli dohodnout, ne?

Svolali jsme oba dva soubory, že nevíme, k čemu se v Realistickém dobrali ostatní, ale my že do toho jdeme. A že to může ovlivnit životy nás všech i existenci obou divadel.

Hlasovalo se o tom?

Nepamatuju se. Atmosféru v obou divadlech určilo i pět bodů Jana Fojtíka, ideologa ÚV KSČ: že HaDivadlo zruší, z Provázku vyhodí Oslzlého, zakážou Rozrazily atd. V lednu 1989 přinesl ten dokument Scherhauferovi redaktor Rudého práva Zdenko Pavelka. Proto jsme v tu chvíli byli řekněme jednotní.

Jak jste stávku divákům oznámili?

Předstoupili jsme před ně všichni, vlastně dva soubory spojené pro Rozrazil v jedno těleso. Za nás mluvil Arnošt Goldflam a za Provázky Petr Oslzlý. Řekli, co se stalo na Národní třídě, že česká divadla vstupují do stávky na podporu požadavků studentů a že budeme požadovat vyšetřovací komisi zásahu na Národní třídě a vyvození odpovědnosti funkcionářů komunistické strany. Nikoho ani ve snu nenapadlo, že za pár dní budeme požadovat zrušení čtvrtého článku ústavy o vedoucí úloze KSČ.

Byli diváci zaskočeni? Nekřičel třeba někdo „hrajte“?

Ne, lidi to přijali. Zazpívala se hymna. Jak víš, měli jsme ji v Rozrazilu v té části, kterou napsal Havel. Komunisti si mysleli, že Havel napsal tzv. Hostinu filozofů, což byl výbor z celoživotního díla filosofa Vladimíra Čermáka, který Kovalčuk přepsal do dramatického rozhovoru filosofů odehrávajícího se někde v base nebo koncentráku.

Co bylo dál?

Diskutovalo se. Vstávali diváci, co také byli na demonstraci, a vyprávěli o ní. Večer to proběhlo stejně, ale už tam šmejdili fízlové, protože ze včerejška věděli, čeho jsme schopni. Odpoledne to byla první reálná stávka československých divadel, ne vystoupení Milana Kňažka v městské knihovně, jak se traduje. To jen pro upřesnění, nejde o zásluhy a už vůbec na tom nebylo nic hrdinského – prostě jsme shodou okolností měli mít představení už ve čtyři odpoledne.

Tvořili jste dějiny, bylo to patetické?

Ani ne. V roce 1990 HaDivadlo pozvali na festival do Avignonu a Arnošt Goldflam prohlásil před ministrem kultury Langem: My jsme byli jenom takoví mravenci revoluce. Překladatelce bylo trapné to přeložit. A ve všech francouzských novinách vyšly naše fotky, léto, my v kraťasech s manželkami, a u toho bylo napsáno: Mravenci revoluce zavítali do Avignonu. To zhruba vystihuje naše pocity, byli jsme hodně sebeironičtí. Když jsme předtím podepisovali petice za Havla, Jirouse, Cibulku a tak, Miloš Černoušek (ehm, dnes Cyril Drozda) to komentoval: Hovna se bouří.

Patrně se sedělo dlouho do noci.

Kdepak! Všichni odjeli, až na ty, kteří měli další den hrát moji inscenaci Žádná tragédie, malý český Macbeth. Ale já místo toho šel znovu do Realistického, měl jsem v klubu sraz s Přemyslem Rutem. Potkal jsem tam Marthu Elefteriadu: Jé, Brnečko přijelo a my stávkujeme. Odpověděl jsem: Jo, my se taky flákáme. Sedli jsme si s Přemyslem a Sergejem Machoninem, naším skoro rodinným přítelem – když přijeli do Brna, spávali u nás i s malými dětmi. Radili jsme se, co udělat. To první nejdůležitější bylo nevracet se do hotelu, protože tam mě mohli snadno zatknout. Takže budu spát u Rutů. A od nich obvolám všechny kamarády v oblastních divadlech a řeknu jim, co se tady děje. Vyšli jsme z divadla, jela tramvaj a snad už stoletý Sergej se rozběhl, měl takový ty boty do nafty „oil resistence“, naskočil do tramvaje a zamával. Jen jsem špitl: To nemůžeme prohrát, Přemku, podívej, Sergej dohnal tramvaj. U Rutů jsme si udělali kafe a já začal telefonovat. Mluvil jsem s Láry Kolářem, byl tehdy v angažmá ve Zlíně, ale se ženou bydleli v Hradišti. Říkal, že se připojí. Divadlo v Hradišti už bylo „načaté“, v roce 1988 jsem tam režíroval a část souboru mi podepsala petici za propuštění Havla a Několik vět. Volal jsem Laďovi Salčákovi, spoluskautovi a kamarádovi z dětství, který mi hrál hlavní roli na Malé scéně Slováckého divadla. Volal jsem do Mostu přátelům Vlastovi Novákovi a Regině Razovové, Jánovi Zavarskému do Bratislavy, scénografovi mé inscenace Žádná tragédie. Volal jsem Frantovi Derflerovi do Brna a Františku Čechovi a Brigitě Hertlové do Veselí. František byl legendou oblastních divadel, politický vězeň a můj duchovní učitel. A myslím, že jsem volal ještě Mirkovi Plešákovi do Zlína. Každému jsem řekl, co se stalo a že je velmi důležité, aby se připojili. Jednal jsem vlastně úplně racionálně a chladně. Přemek volal taky, kam mohl, třeba do Šumperka.

Setkal ses s odmítavou nebo řekněme rozpačitou reakcí? Pro některé to musel být šok.

Nesetkal. Já myslím, že doba k tomu zrála. Komunisti už byli tak trapní, že nenechat si to líbit už nebyla věc odvahy, ale řekl bych skoro základní lidské důstojnosti. Říkám dneska. Samozřejmě tehdy jsme nemohli vědět, jestli na nás nepošlou tanky. V Brně, dočetl jsem se teď v nějakém rozhovoru, jediný hlas na poradě komunistů tehdy rozhodl, že se to nestalo.

V Praze se také řešila údajná smrt studenta Martina Šmída.

No, šířili jsme to i po telefonech do divadel. Ráno k Rutům zavolal Vláďa Hanzel, můj kamarád, kterého si už od roku 1988 platil Havel jako svého sekretáře. Že je to divné s tím mrtvým Šmídem a že Havel prosí, jestli bychom s Přemyslem nešli k Václavu Bendovi to zjistit. A večer že máme přijít do Činoheráku. Benda bydlel na Karláku, šli jsme pěšky. Cestou jsem ještě vletěl do kostela na Malé Straně pokřižovat se, myslel jsem na to, že mám malé děcko, aby se rodině v Brně nic nestalo. Na Národní třídě u Mikulandské ulice stáli divní týpci v bundičkách, vypadali jako veksláci a vykřikovali: Lidi, tady za rohem v Bartolomějský jsou vrazi Martina Šmída. A že je máme napadnout. My divadelníci máme instinkt na šmíráky, a tohle byla absolutně šmírácká provokace! Nějaký člověk si klekl na zem a povídá: Prosím vás, člověk té identity žije, jsem jeho strýc. Byl to Jiří Weiner, bratr novinářky Jany Šmídové, matky studenta Martina Šmída. To bylo velice věrohodné. Nějaký starý pán na mě volal: Pane Rychlíku, byli jsme na Chmelnici, chci vám poděkovat, jste pro nás ostrov svobody.

Došli jste k Bendovi?

Na Karláku nad hlavami lidí hřímal herec vinohradského divadla Petr Haničinec: My jdeme dál! Půjdeme dál! Pod ním stáli básník Pavel Šrut, zvukař CK Vokálu Jindra Kučera a Zdeněk Svěrák. A Pavel, velmi jemný člověk, koukal na Haničince a řekl: To nám ten převrat pěkně začíná. Se Svěrákem jsme pokračovali k Bendovi, Přemysl Rut jako rychlý pražský chodec vyrazil před námi, a když jsme vešli do domu, na schodech ho drželi fízlové. Stal se posledním zatčeným v listopadu ’89! Fízlové řekli: Pojďte dál. A Zdeněk jim svým učitelským hlasem odpověděl: Nepůjdeme. A zdrhali jsme po ulici.

Přemysla jste tam nechali?

No přece se nedáme zatknout taky. Svěrák měl za rohem auto, koupil ho od Václava Havla, v espézetce bylo číslo 77. Jezdili jsme po Praze, až jsme dojeli k narvané Slavii, kde to vřelo. Byl tam písničkář Honza Burian, v létě jsme spolu jezdili po folkových festivalech a sbírali podpisy pod Několik vět. Byl tam i zmíněný Zdenko Pavelka, „proslavený“ článkem Škoda kaňky na jinak smysluplném podniku – tou myslel vystoupení Václava Havla na festivalu v Lipnici v roce 1988. Havla na jeviště přivedl Jan Rejžek. Pavelka na mě mrknul: Nemáš náhodou stávkovat na Chmelnici? Úplně jsem ztvrdnul. Praha byla obklíčená transportéry, tak mě na Chmelnici dovezl Honza Burian svou volhou. Muzikanti měli rádi volhu, za tu byly velký cesťáky. Stihl jsem „odstávkovat“, Miloše Černouška a Míňu Chmelařovou jsem poslal do Činoheráku a ostatní odjeli do Brna. Na večerní představení přišel můj nevlastní bratranec, vyženěný třetí ženitbou mého dědy, Richard Vejsada. Poprvé šel na HaDivadlo a nehráli jsme. Tak mě hodil také do Činoheráku. Před divadlem jsem potkal Janu Šmídovou, Martu Bystrovovou, Irenu Gerovou, redaktorky Svobodného slova. A Jana Šmídová potvrdila, že její syn žije. V Činoheráku jsme seděli s Petrem Skoumalem a vzápětí ty tři dámy přišly s informací, že Svobodné slovo vytisklo sloupek o nepřiměřeném zákroku na Národní třídě a o stávce divadelníků a studentů! Ale drží to fízlové u rotaček. Několik nás běželo do tiskárny a s těmi fízly jsme se poprali.

Opravdu?

Zeptej se Marty Bystrovové. Mám ty noviny, co jsem vytrhl fízlům, ještě někde doma. S článkem v kapse jsem druhý den přijel do Brna, v brněnském vydání to ani druhý den nevyšlo.

V Činoheráku ten večer vzniklo Občanské fórum.

Ano. Václav Havel po mně vzkázal Petrovi Oslzlému, aby s profesorem Milanem Jelínkem přijeli do Prahy. A ještě jsem tam debatoval s Jiřím Křižanem o tom, jak je nutné informovat venkov a jak už jsme s tím telefonicky začali. Pak začaly ony spanilé jízdy po Čechách.

V Brně se ale už něco vědělo, ne?

Přinesli to tam herci HaDivadla a Provázku. V neděli na Provázku mělo hostovat spřátelené polské divadlo z Lodže, jeho šéf s námi spolupracoval na Rozrazilu. Takže i Poláci „odstávkovali“. V pondělí dopoledne na Provázek přišel Bořivoj Srba. Všichni se označili pentlemi, já si z Prahy přivezl malou trikoloru. Brzy jsem ji ztratil, což se ukázalo dobré při pronikání do fabriky, byl jsem zpustlý a vypadal jsem jako dělník, tak jsem třeba pronikl do Zetoru Brno. Oska se slavnostně rozloučil, že tedy odjede do Prahy tajnými stezkami, vzal si kartáček a pastu na zuby, kdyby ho zatkli. Arnošt Goldflam jel taky, protože PEN klub něco chystal. A my s Františkem Derflerem jsme vyrazili na náměstí Svobody, kde se srocovali lidé a bylo třeba je poinformovat. Stálo tam lešení – Sláva VŘSR s portréty Lenina a Gorbačova, Jakeše, Husáka –, vylezli jsme na něj, s námi ještě ten student Ráček, dole lešením třásla Truda, které se nedařilo tam vyšplhat. Byla strašná zima, ruce mi přimrzaly k rezavým lešenářským trubkám. Shora jsme s Frantou Derflerem promluvili ke shromážděným lidem.

Bez mikrofonu jste řvali na celé náměstí?

Bez mikrofonu. Křičeli jsme. Všude fízlové, zespoda nás natáčeli estébáci. A najednou se z druhé strany náměstí ozvalo megafonem: Jsme členové České strany národně socialistické, pokračovatelé Milady Horákové. Věděli, co se děje, protože tajemník té strany, jistý Škoda, byl Havlův kamarád ze skauta s přezdívkou Nosák a byl i v Činoheráku. Národní socialisté v Brně cítili, že se můžou vymanit ze svého jha v Národní frontě, do kterého se sami zapřáhli, vylezli za námi a půjčili nám megafon, kterým jsme k lidem promluvili. Moderovali jsme pak denně shromáždění, i generální stávku, ale neměli jsme jako v Praze balkon Melantrichu, jen jsme u morového sloupu postavili praktikábly z HaDivadla. Neměli jsme ani žádný servis, každou noc jsem volal Vláďovi Hanzelovi, který mi vždycky řekl, co Havel řekl a co se rozhodlo na Občanském fóru. Já to rozepsal na stroji, ráno jsme se nad tím poradili a pak to vyhlásili na náměstí.

Ptám se všech stejně: Měl jsi v prvních dvou, třech dnech strach?

Nevím. Strach jsem měl až v půlce týdne, kdy se šířily zprávy, že nás rozstřílejí, a kdy jsem Moniku s Apolenou poslal na Valašsko. Ale spíš jsem byl v absolutní euforii.

To říkáte úplně stejně všichni.

Postupem času jsem spíš někdy cítil stud z patosu, který je mi vzdálený. Proto jsem měl rád náhodné polidšťující momenty těch historických chvil. Třeba během generální stávky přišel mladý cikán, že by rád promluvil jménem brněnských Romů, že se připojí k Občanskému fóru. Tak jsem ho přivítal, on se představil a davům řekl: Já jsem se včera za Lužánkama rozešel s Marcelou a přál bych si, aby se ke mně vrátila. Celé náměstí začalo skákat: Marcelo, vrať se, Marcelo, vrať se. A lidi tančili. Byl tam můj kamarád Paul Wilson, hrál s Plastikama, nyní jako zpravodaj CBC z Kanady, a napsal, že v Praze se volá: Podívej se Gusto, jak je tady husto, a v Brně: Marcelo, vrať se.

Václav Malý

Václave, poprvé jsem tě zaznamenala v Realistickém divadle, kde se už před 17. listopadem formovala – dalo by se říct – opozice, dělaly se Res publiky a bouřlivě proběhly první dny sametové revoluce jednak na jevišti, jednak v legendárním klubu, který vedli také legendární manželé Kroužkovi. Jak ses dostal do Realistického divadla?

Do Realistického divadla jsem chodil už od mládí, od konce šedesátých let. První představení, které jsem tam viděl, byl Loupežník od Karla Čapka. Během listopadových událostí mě tam kdosi, už se nepamatuji kdo, pozval, že se tam diskutuje a že bych tam měl vystoupit. Potom jsem tam chodil na zajímavé debaty opravdu často. Vzpomínám si, že jsem tam byl s knížetem Schwarzenbergem, seznámil jsem se s Karlem Křížem a s dalšími, kteří mě tam potom zvali.

Vystoupil jsi v Res publice před listopadem?

Ne.

Jaký byl tvůj předlistopadový status?

Nesměl jsem jedenáct roků veřejně působit jako kněz, neměl jsem tzv. státní souhlas. Nemohl jsem tři roky sehnat manuální zaměstnání, proto jsem dostával stipendium od Ackermann-Gemeinde, což je vstřícná katolická německá organizace, která má velkou zásluhu na kultivování našeho pohraničí, podporovala tady samizdat, dodávala odbornou literaturu apod.

Pohyboval ses už před listopadem v disidentských nebo nezávislých strukturách.

Intenzivně to začalo poté, co jsem v lednu 1979 ztratil tzv. státní souhlas a nemohl nadále působit jako kaplan v Plzni. Ale už dříve jsem se seznámil s některými významnými představiteli disentu a samizdatu jako jeden ze zakládajících členů Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS).

Proč ti odebrali státní souhlas?

Protože jsem podepsal Chartu 77 a stal se členem VONSu.

Co tebe, kněze, táhlo k divadlu?

Divadlo mám rád od mládí a dodnes chodím často do divadla. Je to pro mě jiný způsob, jak být osloven, jak být na něco upozorněn, jak o něčem přemítat.

Co jsi dělal přesně 17. listopadu 1989?

Nebyl jsem v Praze, protože jsem dávno předtím slíbil návštěvu přátelům na severní Moravě, v Šumperku a Jeseníku. Mám ve zvyku podporovat lidi dobré vůle, jak je nazývám, kdekoli. Přitom jsem věděl, že se na Albertově připravuje povolené setkání studentů, protože jsem s některými studentskými vůdci mluvil. V sobotu jsem slyšel na Hlase Ameriky, co se stalo na Národní třídě, a v neděli jsem se podle plánu vrátil do Prahy. Cestou z Florence na Václavské náměstí jsem viděl tisíce lidí. A náhodou jsem potkal Rudolfa Battěka, významného představitele skutečné sociální demokracie, a on mě pozval k Václavu Havlovi. Netušil jsem, co se tam bude dít, ale už se jednalo o tom, že je třeba založit Občanské fórum.

Kdo vymyslel název Občanské fórum?

Nevím, já to slyšel ten večer od Havla.

Kdo ještě u něj na té schůzce byl?

Saša Vondra, Jiří Křižan a další, které si už konkrétně nepamatuji. Řeklo se: Půjdeme do Činoherního klubu, a tam se Občanské fórum založilo. Na pódiu se sešlo kolem dvaceti lidí, je z toho slavná fotka, a tam jednotliví aktéři mluvili. V pondělí už byla první velká tisková konference U Řečických, kterou jsem moderoval, tam už byli zahraniční novináři. Hlavně se však přemýšlelo, jak oslovit davy, které se scházely na Václavském náměstí. Panovaly obavy, aby se to nevymklo z rukou, aby nedošlo k nějakým provokacím.

Jak jste se dostali na balkon Melantrichu?

Díky Pavlu Kučerovi, který měl vazby na Melantrich a tehdejší Československou socialistickou stranu. Nabídl tu možnost sám, my se jí rádi chopili a v úterý jsme tam poprvé vystoupili.

Ptát se tě na to, jestli jsi měl strach, když jsi žil napůl v ilegalitě, je asi zbytečné.

Není to zbytečné. Měl jsem strach. A vždycky zdůrazňuji, že je dobré si to přiznat. Měl jsem strach před každým výslechem, měl jsem strach i na balkoně Melantrichu. Ve společnosti stoupala euforie od Palachova týdne v lednu 1989, při protestech 21. srpna už přišlo několik tisíc lidí, čest jim, ale nebyly to davy. A najednou jsem měl moderovat shromáždění dvou set tisíc lidí! To jsem strach měl.

Měl jsi strach z veřejného vystoupení, nebo spíš z toho, že tě zavřou estébáci?

Z veřejného vystoupení, ale také z toho, že se shromažďují Lidové milice, že je připravená armáda. Kdybych dělal frajera, co se nebojí, myslím, že bych selhal. Zatímco když jsem se tak nějak vnitřně třásl, toho si nemusí druhý člověk ani všimnout, pomáhalo mi to, abych se vzepjal a vydal ze sebe to nejlepší. Strach jsem měl po celý ten týden.

Nebál ses tolik o sebe jako o to, aby se nestal nějaký průšvih.

Přesně tak. Vstupy a projevy byly improvizované, nebyly připravené, a obával jsem se, aby v lidech nezapálily něco nedobrého. Nejhorší byl obrovský zmatek, který jsem měl za zády, protože se na místě určovalo, kdo promluví a co by měl v danou chvíli říct. Připravili jsme dopředu, kdo by měl mluvit, ale na balkoně jsem za sebou pořád slyšel, jak se šeptem domlouvají, co bude dál. Někteří byli hodně nervózní, když pod sebou viděli tolik lidí, a já jsem si říkal: Pane Bože, jenom ta nervozita nesmí přejít na shromážděný dav. Snažil jsem se hlavně chlácholit a mírnit emoce a dnes se divím, že jsem tomu zmatku nepodlehl.

Moderoval jsi také obě demonstrace na Letné, byla hrozná zima a já si vzpomínám, jak jsi to všechno najednou zastavil a požádal o koridor pro sanitku. Lidé tě poslechli. Poprvé jsi tam také vyzval demonstranty, aby se pomodlili Otčenáš.

Ano. Byl to risk. A také improvizace, nic takového jsme si předem nedohodli. Napadlo to na místě myslím Michaela Kocába a já si v tu chvíli řekl, že když mluvíme o odpuštění, nejlépe se dá vyjádřit modlitbou. Přitom mi bylo jasné, že většina lidí Otčenáš nezná. Takže hop nebo trop. Předříkával jsem. Bylo úžasné, jak to lidé přijali. Chtěl jsem situaci uklidnit, protože předtím naštval shromážděné lidi Adamec, ani Dubček nepromluvil moc dobře. A byli připraveni dva policisté, kteří přišli požádat o odpuštění za akci na Národní třídě.

Jak jste na ně přišli? Sami se přihlásili?

Ano. Kdo má zásluhu na tom, že se dostali do kontaktu s vedením Občanského fóra, opravdu nevím. Ale sama jako herečka víš, že člověk musí přistupovat k lidem s velikou úctou a pokorou, ne jako machr, který jim to „ukáže“. Uvědomoval jsem si od začátku na Václaváku i na Letné, že přede mnou stojí jednotlivci, nejenom dav a že já jsem jen jeden z nich, který se raduje, že jsme spolu a že se snad něco dobrého děje.

Byl jsi také na diskusích v Laterně magice.

Bylo to neformální a bylo tam hrozně zahuleno. Tam jsem poznal Václava Klause, přišel v obleku a v kravatě, vypadal jinak než všichni ostatní. Nějak tam nepatřil, tak jsem se ho pro jistotu zeptal: Prosím tě, jak se jmenuješ, odkud jsi? Poslušně odpověděl, že je z Prognostického ústavu. Mně se zdálo, že úplně jistý si mezi námi nebyl, teprve se to nějak vyjasňovalo. Spíš až po setkání v Obecním domě se postupně orientoval.

Kdy se ti ulevilo, že to dobře dopadne?

Tomu jsem věřil od poloviny týdne, kdy nastoupili, to rád zdůrazňuji, kováci z ČKD. Byl to úžasně imponující pohled z balkonu Melantrichu, když z Jindřišské ulice vstoupili na Václavské náměstí, bylo jich asi deset tisíc! Už to nebyla jen nějaká spontánní akce naštvaných kvůli Národní třídě, už se v nespokojenosti s poměry spojily různé sociální vrstvy.

Naplnily se tvoje představy řekněme týden, měsíc po událostech?

Vlastně ano. Dobře si pamatuji dobu normalizace, kdy si lidé něco jiného mysleli a něco jiného navenek ukazovali a říkali. A vím, že mentalitu nelze změnit během krátké doby. Viděl jsem všude obrovské nadšení, ale také jsem se začal setkávat s tím, jak lidé kamuflovali svoji minulost. Každý byl najednou hrdina, každý věděl, jak to bude, a to mě varovalo, že ve společenské mentalitě je zabudované cosi, co je třeba vyléčit. Proto jsem nepodléhal falešnému optimismu, ale ani pesimismu. Prostě jsem si záhy uvědomil, že s mentálním přechodem do demokratického systému to nebude snadné.

Byl jsi v revoluci hodně populární, nenapadlo tě zůstat v politice?

Vůbec ne. Už po týdnu jsem věděl, že se vrátím ke svému údělu. To mě tehdy pěkně setřeli za slogan Gusto, je tady husto.

Tys ten slogan vymyslel?

Podobné heslo jsem slyšel, když jsme ve VONSu hájili myslím někoho z Pardubic. A tak mě to tak napadlo. Po ostré reakci mě zamrzelo, že celý týden chlácholím vášně, myslím to dobře a najednou jsem špatný.

Co na sloganu tolik popudilo?

Prý lidi podráždilo, že to bylo přes čáru, šlo o prezidenta. Ozývali se k tomu všichni možní a nastal zmatek i v Občanském fóru. Bral jsem to jako znamení, aby člověk nepodlehl slavomamu. Jedině Radim Palouš a Jiří Černý, možná ještě někdo, říkali: Prosím vás, neblbněte, vždyť se nic nestalo, byl to jen takovej jemnej vtípek. Uvědomte si, co to bylo za člověka na Hradě…

Doba za třicet let strašlivě zhrubla, dnes mi to připadá jako neviňoučká až dětská legrácka.

V úterý pak bylo další jednání, jak Občanské fórum zapojit do politických struktur. Tehdy jsem si říkal, že to už není pro mě.

Byl sis jistý, že do politiky opravdu nevstoupíš?

Byl. Tedy chvilku jsem váhal, ale říkal jsem si, a doba mi myslím dala za pravdu, že by lidé neunesli, aby měl farář vysokou politickou funkci. Nikdo mě nevyhazoval, naopak stáli o to, abych zůstal, ale já se stáhl. A udělal jsem dobře, protože později už by to bylo obtížné. Samozřejmě jsem změny podporoval, vysvětloval je lidem, ale všechno jsem už sledoval spíš zvenku.

Takže ses vrátil k církevní službě. Povolení ti hned obnovili.

Už v prosinci jsem sloužil nějaké bohoslužby. Pamatuju na jednu velikou v Břevnově. Od 1. ledna jsem pak oficiálně nastoupil do duchovní správy.

Sedíme v Arcibiskupském paláci a rozmlouvám s biskupem! Začal ses tedy angažovat v církevních strukturách.

Ano. Ale vždycky zdůrazňuji, že jsem zároveň občan, proto samozřejmě sleduju dění ve společnosti a lecjakou iniciativu podpořím. Neuzavřel jsem se jen do církve.

Zůstala po smrti Václava Havla ve společnosti nezaplněná mezera? Mnozí ho dnes kritizují, nejvíc proto, že nezatočil s komunisty.

Mně dodnes chybí. Ne že bych ho idealizoval, měl slabosti jako každý člověk, ale málo platné, symbolizoval jasný postoj skutečného demokrata. Jistěže neměl vždycky šťastnou ruku na spolupracovníky, ne všechny pochlebníky od sebe dokázal odstrčit. Ale měl jsem vždycky radost, když po nějakém čase přednesl projev, v němž nebyly jenom politické ohledy, ale potřeboval říci: Já jsem pořád stejný. Jeho prezidentování jednoznačně považuji za kladné, přes všechny chyby, jichž se jistě dopustil.

Tehdy hodně mladí studentští vůdci tu vzpomínali na adrenalin a ohromné vypětí, které jim revoluční dny přinesly. A považovali je za skoro největší událost svého života. Máš také pocit, že listopad ’89 byl tvůj největší životní zážitek?

Byla to jedna z mých životních epizod. Od té doby jsem navštívil hodně zemí a absolvoval mnoho setkání s obyčejnými lidmi, kteří jsou – musí být – v životě stateční. A tato setkání byla neméně adrenalinová. Byl jsem v Číně, Moldávii, na Ukrajině, v Iráku, Íránu, ve Středoafrické republice, v Ugandě, Salvadoru, Indii… Tedy mám přehled o stavu lidských práv ve světě.

Mohl bys uvést jeden individuální příběh, který byl v síle poselství srovnatelný s modlitbou milionu lidí na Letné?

Setkal jsem se v Číně s biskupem, kterého pětadvacet let věznili a mučili. V tom člověku nebyl stín nenávisti nebo pocitu promarněného života. Žádná skepse, žádná netečnost vůči životu, ale naprosté duchovní vyrovnání: Prožil jsem život takový, jaký je, dal jsem mu svůj smysl. V jednom běloruském městě jsem potkal dvě bábušky, kterých se zřekly jejich vlastní rodiny, protože poté, co skončily v zaměstnání, vytvořily z jedné stodoly malý katolický kostel. Přišlo mi úžasné, jak se dovedly vyrovnat s těžkou situací a že měly energii něco začít, bylo jim jistě přes sedmdesát. Setkal jsem se s mnoha statečnými v Číně i s nositelem Nobelovy ceny, kterého nedlouho poté zavřeli a on ve vězení zemřel. Setkávání s lidmi je pro mě nejdůležitější. Nejen s křesťany, ale i s perzekuovanými a jejich rodinami. V Jižním Súdánu, kde lidé nemají do čeho píchnout, jsem sloužil mši v pravé poledne, ve vedru, na návsi jedné strašlivě chudé vesnice. Sešlo se tam tisíc lidí, kteří žijí v bídě a najednou se dovedli odvázat a začali tancovat s takovou radostí, že to člověka úplně neslo, jak jsou šťastni a jak se povznesli nad všední život. Kdybych žil v takových podmínkách jako oni, asi bych pořád přemýšlel, co se životem.

Jaký je tvůj současný životní úkol?

Neustále vnímat, co se děje kolem mne, a být ochoten podat ruku k dílu, kde je potřeba. Vidím hodně osamocených lidí, kteří si nevědí se životem rady – ne že bych se cítil na to jim radit, ale citlivě se snažím pomoci jim v tom, aby se neuzavřeli jen do sebe, do své minulosti a trablů. Protože nejhorší je, když se člověk uzavře do své ulity.

• Autor: Eva Salzmannová a Josef Herman
• Publikováno: 11. listopadu 2019

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Tenkrát v listopadu

1. Josef Herman

   

   K výročí listopadového sametu
   výjimečně otevíráme veřejnosti jinak placený materiál.

   15.11.2019 (15.49), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ