Tento způsob cirkusu zdá se mi… (No. 2)

Sérii vystoupení předcházela vydatná mediální masáž, která vybudovala notné očekávání, a možná i proto jsem nebyl zvlášť nadšen. Tak nějak se mi zdá, že tvůrci měli moc peněz – celá show je ověšená nadbytečným množstvím speciálních efektů, které – ač leckdy důmyslně vymyšlené – nepoukazují na nějakou zvláštní schopnost tvůrců, ale především na ten dostatek prostředků. Ano, mají krásnou videoprojekci, ano, koupili si moc pěknou hudbu (konkrétně z dílny skladatelky a zpěvačky Rebekky Karijordové) a ano, když od stropu začnou padat zvony na čištění kanálů, je to pěkný nápad. Ale chtělo by to trochu míry: představení se táhne a táhne, až se natáhne na nějakých sto padesát minut. Přitom všech šest akrobatů nepochybně umí mnoho nesmírně zajímavého, jen v téhle podobě trvá, než si to člověk najde. Nejlepší momenty večera jsou přitom docela prosté: nikoli to medializované žonglování motorovými pilami, ale třeba geniální nápad žonglování ústy s pingpongovými míčky.

Wear It Like a Crown má nepochybně i jistou ambici jít pod povrch věcí, být o něčem. Nabízí se téma vztahů, cesty do jiných světů, do podvědomí a zase zpět. Motiv dveří, který se celým děním prolíná, nepochybně upomíná na Doors of perception (Brány vnímání) Aldouse Huxleyho, po kterém se pojemnovala i slavná skupina The Doors. Nicméně téma se rozpadá do série více či méně působivých obrazů a výstupů – přinejmenším při pražské premiéře, na které publikum po každém povedenějším akrobatickém, žonglérském či komediálním kousku vděčně aplaudovalo. V jiném (divadelnějším) prostoru a s jinou atmosférou by mohlo fungovat podstatně lépe.

Před dveřmi klobouky, nože…

Mé doporučení? Jděte se na Cirkör podívat, jen buďte připravení, že na ty opravdu zajímavé „kousky“ si počkáte. Mezi ně počítám i pivo, limo nebo nanuk, které si můžete koupit o přestávce.