Tento způsob cirkusu zdá se mi… (No. 8 a naposled)
Osmý ročník festivalu Letní Letná skončil. Mezi hlavní hvězdy měly patřit dvě zahraniční produkce – francouzská Compagnie XY a její gymnasticko-akrobatický projekt Le Grand C a švédský Cirkus Cirkör se svou novocirkusovou a taky trochu filmovou inscenací Wear It Like a Crown.
A obě hvězdné skutečně byly. Francouzi nadchli svým pověstným šarmem převedeným do precizního pohybu, souhrou, prvotřídními fyzickými výkony a jemným humorem. Švédům se podařilo propojit mírně dekadentní filmové dotáčky s žonglováním (ano, s už tolikrát zmíněnými motorovými pilami a pingpongovými míčky, které žonglovali dva performeři i ústy), klauniádou, tanečními a akrobatickými kousky. A humor – ač přímočařejší – také nechyběl.
Protipóly jedné planety
Festival však ve svém programu nabízel projektů mnohem víc. Dokonce tolik, že jeden divák jen stěží mohl všechny navštívit. O některých jsme už v tomto seriálu psali, zmíním tedy jen dvě české inscenace, které mne zaujaly tím, jaké vzájemně vytvářely protipóly. Obě se snažily o jakousi syntézu – jednou loutkového a výtvarného divadla s činohrou, podruhé šlo o spojení pohybu, živé hudby a opět činohry. První považuji ale za propadák a druhou za sukces „české sekce“ na letošní Letní Letné.
Negativní pól
Divadlo ANPU představilo divákům nejen pohádky pro děti, ale i představení pro dospělé s názvem Zapovězená komnata. Předlohou byl známý příběh o Modrovousovi, který pro dospělé přepsala Angela Carter a nazvala ho Krvavá komnata. Pro pražský soubor jej do divadelní podoby převedla šéfka souboru Bela Schenková. Na plakátech slibuje představení v duchu magického realismu…
Nevím, kam se ztratil duch, ale výsledek byl „magicky“ bezduchý: upachtěná činohra s nevkusnými kostýmy, kterou klopotně oživovalo staré loutkové divadlo a pár „pouťových“ dekorací – například kusy umělohmotných těl žen, které byly napíchnuté na kůl (či jinak zohavené),jako z „Domu hrůzy“, či velký závěs s namalovanou vanou, ve kterém byl otvor pro hlavu hlavní představitelky – kdo by neznal stojany, na nichž jsou namalovaní svalovci a každý rachitický jedinec může prázdným otvorem prostrčit hlavu a mít aspoň jednou reprezentativní fotku…
Hlavu z pekla vystrkuje Bela Schenková. Snímek archiv ANPU
Dohaduji se, že to vše byl záměr. Pracovali s triviální látkou – pohádkou o smyslném zabijákovi a jeho nevinné manželce, která byla „ostřená“ pikantními větami jako ze sentimentálního románku. Jsem gurmán a oděv z tebe sloupnu, jako bych olupoval lístky artyčoku. Nadsázka však nefungovala. Nebo spíš nebyla. Stále se v představení střetávala hra na „vážno“ – především v hereckém projevu Kateřiny Hrachovcové-Herčíkové – a legrace „k popukání“. V loutkovém divadélku se třeba zahrála „dospělácká“ pohádka o Červené Karkulce, kterou sexuálně zneužije vlk. Humor to byl ale spíše pubertální… Zbytečný byl i úvod, v němž přichází spisovatelka Angela Carter (Bela Schenková, která je nejen autorkou scénáře, ale i režisérkou) a vysvětluje, proč pohádky přepisuje pro dospělé čtenáře. Celé to bylo nejen zbytečné, ale navíc to evokovalo lacinost scének z televizních estrád, tedy opět bez špetky ironie a vtipu. Poté ještě Angela pustí magnetofon s kusem nahrané pohádky. Na jevišti je mrtvo a divákům nezbývá než přemýšlet, kdy už bude konec.
Pozitivní pól
Druhým – opačným – pólem bylo představení R.I.P. sdružení pražských stepařů ProjectWINGS v režii Dodo Gombára, uměleckého šéfa Švandova divadla, které projekt uvádí. Nápaditě spojovalo tanec – či spíše step – s činohrou a hudbou. V popředí byli stepaři: Jan Bursa, Václav Muška a Pavel Strouhal. Do děje – tedy do setkání živých s mrtvými a dorozumívání se s duchy skrze tanec – nás však zavádí herečka Petra Hřebíčková a mladá mistryně světa ve stepu Kateřina Fialová. Na hrobech (které slouží i jako taneční plochy) vzpomínají na své zesnulé. Později s oživlými zemřelými mladá dívka tančí a jejich vzkazy tlumočí své společnici.
Tady leží boxer… Snímek archiv Švandova divadla
Samozřejmě je tento „děj“ především nápomocí k propojování tanečních a pohybových, respektive stepařských čísel a výstupů, ale jeho tajemnost a neracionálnost nabízí řadu diváckých, čistě subjektivních výkladů, což považuji za podstatný rys a především velkou přednost pohybového divadla. Nejen formálním doplňkem, ale zcela soběstačnou složkou produkce byl hudební doprovod skupiny Ondřeje Brzobohatého, která – byť stála v pozadí – muzikantsky doslova excelovala.
Letná je i pro zamilované
Tento projekt vhodně rozšířil žánrovou nabídku festivalu, který si za poměrně krátkou existenci vydobyl zcela výsadní postavení. Je to jistě dáno jeho hlavním – novocirkusáckým zaměřením, které láká i zcela „nedivadelní“ diváky. Značnou část úspěchu je však nutné přičítat i místu – Letenskému parku, který si festival pro svou produkci vybral a oživil. Každý rok je zde příjemná a uvolněná atmosféra, kterou letos vkusně, tedy neagresivně dotvářely stánky s finančně dostupnými, chutnými grilovanými rybami a chlazenými nápoji. Navíc se letos Letní Letné podařil husarský kousek – dokázala si „zařídit“ dva týdny na konci prázdnin obdařené žhavými slunečnými a horkými nocemi. A tak se open-air akce, které festival nabízí zadarmo, setkaly s obrovským diváckým ohlasem. Snad nejvíce návštěvníků zlákal Karavan Evropa už dnes legendárního souboru VOSTO5. Na Letnou se jistě vypravilo i dost zamilovaných párů, kteří netoužili ani tak po divadelním vyžití, jako si spíš po prohýřené noci přišli jen tak polenošit na trávníku, zkusit si zažonglovat, poslechnout koncert v Šapitó baru či obléknout ulítlý kostým Vandy Hybnerové a nechat se v něm v jejím divadelním fotoateliéru Le petit Cheval vyfotit.
I pro ně tu byl – a doufám v příštích letech bude – festival Letní Letná.
Komentáře k článku: Tento způsob cirkusu zdá se mi… (No. 8 a naposled)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
