Tento způsob cirkusu zdá se mi… (No. 6)
Dlouho jsme přemýšleli, jak lidské pouto, lidské spojení co nejvíce symbolicky pohybově ztvárnit. Zpočátku se nám nejideálnější zdálo využití akrobatických šál. Ty nám ale nakonec přišly příliš elegantní a k tématu moc poetické. Z toho důvodu jsme se definitivně rozhodli pro klasická lana,
Kristýna Liška Boková: Nezavírat. Snímek TEREZA PŘIBYLOVÁ
psala v programu ke své inscenaci Nezavírat loni v listopadu před premiérou v Teatro NoD v Praze Kristýna Liška Boková. V sále NoD viselo snad pět či víc rudých lan, na kterých se performeři včetně Bokové po celé představení… houpali. Tu odvážněji, tu méně. Sem tam se vzájemně propletli či na sebe narazili a občas pochopitelně slezli. Bylo to neuspořádané, zmatené a monotónní. Nepodařilo se jim nalézt divadelní ani pohybový kód, jak s lany zacházet, jak „lanovou“ technologii zdivadelnit a zapojit do svých témat.
Něco podobného se na Letní Letné přihodilo i performerce Aleně Dittrichové v jejím nejnovějším „portugalském“ projektu Até madrugada / Až do svítání, který tam měl českou premiéru v úterý a ve středu 23. a 24. srpna. Zprvu se zdálo, že půjde o razantní, ostré pohybové představení na téma erotika a z ní plynoucí touha po silném vztahu, na témata „lidských pout“, jak o nich chtěla tančit i Boková. Možná odtud pramení obdobné použití lana a jeho symboliky. Bylo jen jedno a Dittrichová se na něm… houpala.
Zprvu se zdálo, že půjde o razantní, ostré pohybové představení na téma erotika... Alena Dittrichová v úvodu performance Até madrugada / Až do svítání. Snímek archiv DAMÚZA
Ani jí se nepodařilo tuto houpací a svazovací technologii oživit, využít ji k silnějším pohybovým a divadelním obrazům. V zásadě jí lano překáželo. V situacích, kdy je nepoužívala, získávala nejen obrazně, ale i pohybově její performance „půdu pod nohama“. Byla místa, kdy se téma otevíralo, kdy nastával kontakt s její mladou spolu-perfomerkou, portugalskou tanečnicí Inês Oliveirou, i starším performerem, španělským tanečníkem a (aspoň zde) loutkářem Félixem Lozanou. Neměli však čas tyto okamžiky rozvinout, a tak i během nich nenabízeli víc než víceméně nahodilé situace a setkání, ze kterých se bylo jen velmi málo možné o (rozbitých) poutech mezi nimi dozvědět víc. Opuštění, osamělost, marná láska sice byly – jak to bývá v performancích Aleny Dittrichové – sjednocujícími tématy asi hodinové produkce, prvky nového cirkusu jí však překážely v tom, co ji zřejmě zajímá nejvíc: v divadelním mapování intimních cest do vnějšími silami neovlivnitelných lidských citů.
Španělský tanečník a (aspoň v této performanci) loutkář Félix Lozano manipulující s živými loutkami, Portugalkou Inês Oliveirou (vlevo) a Alenou Dittrichovou. Z portugalských příprav performance Até Madrugada / Až do svítání. Snímek archiv DAMÚZA
Blahodárně pak působilo sobotní (27. 8.) představení Foutaise švýcarského dua La Compagnie des pieds perchés /viz Tento způsob cirkusu zdá se mi… (No. 5)/. Dvě mladinké performerky dokázaly dokonale využít zavěšených šál k živému, komunikativnímu divadlu. Ukázaly, co umějí (nadchly technikou), a současně bylo v jejich představení napětí, sranda i chvíle jímavé.
La Compagnie des pieds perchés: Foutaise. Snímek VOJTĚCH BRTNICKÝ
Komentáře k článku: Tento způsob cirkusu zdá se mi… (No. 6)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
