Tentokrát bez drzého čela

Zhruba před rokem měla v Brně derniéru inscenace Revizora v Divadle Husa na provázku. Režisér Břetislav Rychlík zasadil děj celkem šťastně do žhavé (brněnské) současnosti: nejenže občas přicházel ke slovu hantec, ale k Dobčinskému a Bobčinskému přibyl – alespoň zpočátku – dokonce Paulczyński, tak se totiž jmenoval městský radní za ODS. Byl z toho malý poprask. Ivan Rajmont při dalším brněnském nastudování Gogolova díla o rok později v Mahenově činohře nijak nepolitizoval ani neaktualizoval. Nedá se však říci, že by zvolil více nadčasový přístup. V čem by ostatně měla spočívat „nadčasovost“ Gogolova Revizora? V tom, že autor tepe pokleslé provinční poměry tak dokonale, že v žádné době není třeba chodit pro analogie nijak daleko? V Rusku navíc, obzvlášť v tom carském, vládlo v guberniálních poměrech zlaté pravidlo „Bůh hodně vysoko, car hodně daleko“, což je už samo o sobě zdroj vděčné barvitosti. Ovšem takových, kteří před sto padesáti lety v Rusku tepali stávající poměry, bylo jistě víc, ale kde jim je dnes konec? Z odstupu zmíněných více než sto padesáti let a se specificky českým shovívavým nadhledem vůči Rusům bychom mohli jednotlivé postavy také chápat jako neškodné figurky, jejichž hlouposti či povedeným taškařicím se rádi dosyta zasmějeme. Gogolovo veledílo má samozřejmě přesahy do současnosti. Společenské i, dejme tomu, politické. Ale za vší komičností i za případnými aktualizacemi – a zároveň skrze ně – bychom měli cítit nebo alespoň tušit stojatou propast lidské prázdnoty, již nám Gogol v Revizorovi zjevuje. A zakoušet nejen pověstný smích skrze slzy, ale především smích skrze mrazení.

Ivan Rajmont vsadil především na komediální polohy Gogolovy tragikomedie; kritickou, ale především démonologickou součást evakuoval do pozadí. Podobu nové brněnské inscenace Revizora jako by tvořily tři různé součásti, které ne vždy do sebe zapadají, což má občas za následek ztrátu tempa, o základním tažení za jeden pomyslný provaz v inscenaci jako celku nemluvě. Na jedné straně Chlestakov, živelně ztělesněný nehercem (což ani v nejmenším nechápejme jako handicap) Martinem Dohnalem, na druhé straně Hejtman (Zdeněk Dvořák) a jeho kamarila – stylizované panoptikum, v němž defilují „charaktery“ bezcharakterních úředníků, zřetelně vykreslené v nejlepších tradicích staré dobré „Mahenky“ (Jaroslav Dufek, Jiří Pištěk, Ondřej Mikulášek, Jindřich Světnica, ale i lehce přehrávající Bedřich Výtisk). Tam, kde představitel hejtmana vybočoval z hereckých determinant domovské scény, měl blíže k namnoze estrádnímu pojednání postavy, jehož jsme byli rovněž docela nedávno svědky ve Stavovském divadle v Praze v podání Miroslava Donutila. Třetí pomyslný článek nesourodého celku představovaly výkony dvou hlavních ženských postav. Dita Kaplanová byla v roli hejtmanovy ženy trochu jakoby „na zapřenou“, nedokázala vtisknout postavě provinční ordinérnost v celém rozpětí, což se v provázkovském představení skvěle podařilo Ivaně Hloužkové. Svižným a živým výkonem prokázala ovšem komické vlohy studentka JAMU Magdaléna Tkačíková jako hejtmanova dcera.

Scéna je poměrně jednoduchá: stoly, židle, pohovka, hejtman se v tísni modlí k malé přenosné ikonce. Velká stěna v pozadí působí dost neorganicky – přímo neskladně v okamžiku, kdy se zvedá, aby se vytvořil dostatečný prostor pro megalomanské sny hejtmana a jeho ženy.

Martin Dohnal vnesl do inscenace svou vlastní filosofii: jeho Chlestakov jako kdyby zkoušel, co neskutečný maloměstský svět unese. Žasne nad tím, co všechno mu projde, s chlapeckým, téměř nezkaženým údivem. Postrádá sice výrazné „drzé čelo“, jimž v zmíněné předešlé brněnské inscenaci přímo oplýval Jiří Vyorálek, ale i tak lze hovořit o strhujícím hereckém koncertu „mladého, ještě ani ne padesátiletého“ divadelníka, který ve všech opileckých, svůdcovských, ale především chvastounských eskapádách dokázal i ze svého bonvivánského bříška učinit ne-li přednost, tak roztomilý atribut. Potíž je v tom, že ostatní persony dramatu jsou někdy buď zastíněny až příliš, nebo máme pocit, že patří do jiné inscenace. Jednotlivé výjevy pak postrádají potřebný tah k tomu, aby mohlo jít o skutečný herecký koncert. Oslabuje se tím i iluze divadelního trvání – například při scéně s přijímáním úplatků nebo v samotném závěru. Najednou si uvědomujeme časové prodlevy, statické, nevykryté. Možná šlo pouze o „premiérový efekt“, ale ať tak či onak, lze hovořit o představení zdařilém pouze z poloviny. I za předpokladu provedení zcela bezešvého šlo při hereckých kvalitách ansámblu brněnského Národního divadla vydolovat z Gogolova Revizora víc – a to i při jednoznačném zdůraznění komediální stránky díla.