Divadelní noviny > Rozhovor

Tereza Dočkalová: Touha je palivo ctižádosti

Do libeňské Pizzerie u divadla dorazila se zpožděním, ale čekání mi vynahradila zápalem, s jakým si poradila s každou otázkou. Menší komplikace nastala až při autorizaci. Absolventka ostravské konzervatoře a opora tamější Komorní scény Aréna, oceněná jako mladý talent Cenou Thálie, přestoupila do Prahy do vytopeného Divadla pod Palmovkou. Nový ředitel, režisér Michal Lang může mít z Terezy Dočkalové radost, protože zmíněná komplikace pramenila z její kreativnosti. Po autorizaci začínala snad každá třetí odpověď jako povídka. Herecký i literární talent v jednom těle, dvojčata Nina Zarečná a Treplev. Zkrátka talent s budoucností.

Jací byli vaši rodiče ve vašem věku, respektive než vás přivedli na svět?

Rodiče se potkali ve Valašském Meziříčí na střední zemědělské škole. Chodili spolu už snad od prváku, ale protože otec zásadně netančil, párkrát ho máma vyměnila za někoho, v tomto ohledu, méně zásadového. Máma měla sice nejlepší prospěch ve třídě, ale na vysokou nebyla přijata, protože děda nebyl ve straně. Tak vzali práci ve veřovském teletníku a dostali 3+1 v bytovce. Teletník už neexistuje, ale bytovka je doteď naše trvalé bydliště. Někdy mezitím se asi vzali.

V kolika letech?

Asi v dvaadvaceti. To už mě máma, myslím, čekala, ale to nevím jistě, nechci jí křivdit.

Nepanovalo nějaké napětí mezi starousedlíky a lidmi z bytovek?

Možná zpočátku, to byste se musel zeptat jich, jak je lidi přijali. Ale pamatuju si, že mi jednou naši vyprávěli, jak si soused pořídil k slípkám do kurníku páva a ten v noci ryčel tak, že chodili všichni z bytovky do práce nevyspaní. To si představuju, že přes plot k sousedovi asi dolehlo nějaké napětí. A já v dětské partě nic takového nepozorovala, my se dělili akorát na horní a dolní konec v němčině, hráli fotbal, na schovku a v sousedově nepojízdném džípu jsme si tak různě cestovali.

Kdy vás začala pronásledovat tzv. dětská fantazie?

Buď v tom džípu nebo v bunkrech. Měli jsme jich spoustu. V první třídě mě pak cestou ze školy srazilo auto, a já ležela celý rok po špitálech. To se moje fantazie neskutečně rozrostla. Taky to byla moje jediná hračka, protože jsem nemohla chodit. V hlavě jsem si třeba vyprojektovala dům, zařídila nábytkem, pověsila obrázky, vodila si tam kamarády a plavala v bazénu, který tam byl. Ve velké bíle hale s palmama. Do toho domu se chodilo normálně dveřma z naší bytovky, to mi přijde legrační.

Naučila jsem se strachu používat ve svůj prospěch. Je to vlastně docela kvalitní a silná emoce. Dá se zkoumat.

A budoucnost jste neplánovala?

Ne, to až později. V pubertě se mi začalo okolní prostředí hnusit a já chtěla za každou cenu vypadnout. Je hrozné, když se dítě na své obětavé rodiče takhle dívá a říká si, že tenhle stereotypní život by nikdy nechtělo. A oni chodí do práce, aby bylo na dovolenou, a puberťák chodí kolem bazénu a všechno mu přijde trapné a nudné. Byl to ale prvotní moment, od kterého jsem se odrazila, vztah k divadlu jako takovému vykrystalizoval mnohem později. Hodně tomu pomohlo, že nás máma s mou mladší sestrou přehlásila do školy v Kopřivnici, která byla mnohem kvalitnější…

Nebylo to trochu z ruky?

Tak dvacet minut autobusem, jako tady metrem. V Alšově základní škole jsem se navíc potkala s moc dobrými učiteli, na výtvarku a na češtinu. Měla jsem v učitelích vůbec dobré vzory, na střední to pokračovalo Tomášem Vůjtkem, který se stal členem Komorní scény Aréna ve stejný rok jako já, takže mě vlastně vyučoval doteď. Vůbec nevím, co bez něj budu dělat.

Vedla jste si někdy deník? Třeba o přípravě na konzervatoř…

Na to nejsem dost systematický člověk, ale psala jsem si takové ty emoční básničky, když teď nějakou najdu, strašně se stydím. Jedna jediná povídka přežila moje kritické myšlení doteď. Ale na té jsem pracovala dlouho. Po nocích na našem prvním počítači. Někdy jsem nad ní seděla dvě hodiny a změnila jedno slovo nebo čárku ve větě. Strašně mě to bavilo. Ale divadlo víc. Když jsem mámě řekla, kam se chci hlásit, začala po mně házet špinavé ponožky z koše. Ježíšmarjá, kolem toho jezdím v Ostravě, tam sedí takoví podivní, zarostlí lidi, kouří a hrajou na nástroje. To jsem ani nevěděla, tak se mi rozzářily oči: To je přesně ono, mami!

První rolí v Aréně byla Nina Zarečná. Jaký byl váš vůbec první dojem z četby hry?

Měla jsem pocit, že to je neuvěřitelná nuda, ale cosi mě zároveň na těch osudech strašně zaujalo. Vezměte si ale, že jsem neměla zkušenosti se čtením textu, skoro nic jsem nedokázala zanalyzovat, vnímala jsem jen příběh, na jehož konci se někdo zastřelí.

Co vám o Nině povídal režisér Ivan Krejčí? Jak vám ji přiblížil?

Říkal, že je to jediná postava, která ještě věří ve své sny. Ta stejná postava přijde na konci čtvrtého dějství, aby mohla říct, že nejhorší sny jsou ty splněné. A Treplev jde a zastřelí se z lásky. Geniální.

Jistě – všem našim snům hrozí nebezpečí, že se uskuteční. Měla jste s postavou Niny něco společného?

Určitě ono veliké chtění, když tam stojí a říká spisovateli Trigorinovi, že by vydržela nenávist přátel, jen kdyby se mohla stát herečkou: Žila bych na půdě a jedla jen černý chleba. Vlastně to pro mě bylo osudové setkání. Špatně se mi o tom mluví, nenacházím ta správná slova, ale Racek ve mně pořád je, znám jej skoro celého nazpaměť a stále nad ním přemýšlím.

Pojďme ta slova najít – co je za tím velkým chtěním? Touha, ctižádost?

Touha je palivo ctižádosti. Pokud se bavíme o dobré ctižádosti, ne o té chorobně přehnané.

Kdy jste si tuhle touhu začala uvědomovat?

V divadle. Stačilo, aby se zhaslo v sále a rozsvítilo na jevišti.

Co vás napadalo při dalších čteních Racka a jeho zkoušení?

Zajímavé třeba je, že skoro všechno, co je pro hru důležité, se stane mimo jeviště. Jen se o těch událostech mluví. Během zkoušek jsem si zkoušela psát útržky toho, co se s Ninou děje, když není na jevišti. Třeba jak v prvním dějství napjatě čeká, až odjedou rodiče, aby mohla osedlat koně a jet na svoje představení, a oni se dvakrát vrací vyměnit koně. Jak má pod pyžamem obuté jezdecké holínky a předstírá vyšívání a pořád se píchá do prstů, jak se nemůže udržet, aby seděla klidně. Podobně jsem se pokoušela popsat i děje, o kterých se mluví ve čtvrtém dějství, ty hrůzy, kdy jí umře dítě a ona chodí městem a dívá se Trigorinovi do rozsvícených oken a za nimi je večírek. Nebo rozzuřený zápis Niny o Treplevově žárlivosti na matku a Trigorina, která jí zničila výkon v představení.

Může si začínající herec odnést z takové inscenace i něco do svého života, například že je dobré se mít na pozoru před destruktivní žárlivostí?

Může, proč by ne. Pokud vám to už nedocvaklo mimo divadlo. Nedávno jsem četla o tématu žárlivosti pěkný příměr. Baví se spolu indián s bělochem a ten indián říká, že věří, že člověk má v duši dva vlky. Jeden vlk je plný zloby, zahořklosti a žárlivosti, ten druhý v sobě nese světlo přátelství a lásky. A ti dva vlci se mezi sebou pořád perou. Běloch na to, kdo vyhraje? Indián povídá: záleží na tom, kterého z nich krmíš.

Vaši hereckou příležitost v Aréně vám spolužačky jistě nezáviděly…

Podle mě ne, spíš mi ji přály. Nakonec se stejně ukáže, že všichni mají čas na to, aby se dostali tam, kde chtějí být. A to, že jsem na divadle začala dost brzy, nemusí nutně znamenat výhodu.

Kolik lidí z vašeho absolventského ročníku zůstalo u divadla?

Pět ze sedmi. A to je ještě dobrá statistika. Když v patnácti nastoupíte na konzervatoř, jste ještě dítě, nikdo neví, jestli to byl dobrý nápad, natož vy sám. To, že se pak rozhodnete divadlo nedělat, může patřit k těm nejlepším, co vás kdy napadly. A chce to velkou odvahu. Konzervatoř je úzce profilová, takže moc angličtiny, němčiny a jiných znalostí tam nepoberete. Člověk, co po konzervatoři vystudoval ekonomku, patří podle mě k největším hrdinům téhle školy.

Vy byste zkoušela vysokou? JAMU, DAMU?

Přesně tak. Místo toho jsem ale v Aréně získala tu nejlepší vysokou školu.

Na co vás na konzervatoři vůbec nepřipravili?

Skoro na nic. Akorát jsem v rámci divadelního jazyka rozuměla, co se po mně chce. Jinak jsem byla nepopsaný list papíru.

Není pak ta škola poněkud zbytečná?

Určitě ne. Když to vezmete statisticky, dá se říct, že ostravská konzervatoř docela boduje, vycházejí z ní dobří herci. A ti, co nejsou herci, to vesměs vědí a mají jinou práci.

Když jste ještě studovala, chodila jste pilně do ostravských divadel?

V každém se mi líbilo. Hrály se skvělé inscenace jako Ústa Micka Jaggera, Trainspotting, Psí srdce, Idiot, Portugálie, Pán polštářů, Mein Kampf… Kamkoliv jsem zašla, odcházela jsem ohromená. A nejenom tím, že to bývaly první inscenace těch divadel, co jsem viděla. I postupem času a zpětně musím říct, že jsem v Ostravě viděla hodně dobrého divadla.

Když se ještě vrátíme k vaší Nině Zarečné – kolika repríz Racek dosáhl?

Kolem třiceti. Hrál se asi tři a půl roku a stáhl se proto, aby na repertoáru nebyli dva Čechovové, protože jsme začali zkoušet Višňový sad.

Zaznamenala jste za ty tři roky určitý vývoj v interpretaci Niny?

Představení drželo tak dobře, že jsem se spíš snažila pokaždé znovu rozvzpomenout na to nazkoušené. Je pravda, že čtvrté dějství byl oříšek. Bylo mi devatenáct až dvacet dva, zkušenost Niny na konci jsem si mohla akorát představovat. Někdy líp, někdy hůř.

Nezopakovala jste si coby Aňa ve Višňovém sadu onu začínající, naivně čistou Ninu?

Zpočátku jsem ji tak hrála, než jsem dospěla k tomu, že jí velmi rychle dojde, jak si věci stojí. Ona první přece přinese na jeviště zprávu o maminčině finanční situaci. S nevlastní sestrou a strýčkem vedou sami celý zadlužený statek. Strýček dělá, že to nevidí, celá tíha zůstává na Varje, je vtipné, že s tím všechny akorát otravuje, a Aně jde v prvé řadě o maminku. Teda než se zamiluje. Pak už jenom v ozvěnách, protože je to od sebe nadobro vzdálí.

Občas se stydím, že při sledování čechovovských inscenací ruším ostatní diváky cynickým smíchem. Jak to vnímáte zevnitř?

Ta rovina tragikomedie je přece nádherná, přesná, plná vtipných chirurgických řezů. Samozřejmě, že je čemu se smát, když herci neztratí tempo.

Jak do Arény zapadl režisér Ivan Rajmont, který zde nastudoval Ruskou zavařeninu, v naší anketě nejvýše ceněnou inscenaci loňského roku?

Přirozeně, protože s Ivanem Krejčím, kterého učil na škole, jsou jedna krevní skupina. Přijel někam, kde byla odjakživa touha stát se ostravským činoherním klubem, troufám si říct, že se to vede, a tak jsme si navzájem porozuměli.

V Zavařenině jste hrála nábožensky dost poťapanou postavu. Měla jste pro její způsob myšlení pochopení?

Chvilku mi trvalo, než jsem přišla na to, jak ji hrát. Vidíte, já si nepamatuji skoro žádnou svou roli, která by byla hotová na premiéře. Varjina víra je zástupná. Je to útěk někam, kde mají věci svůj řád. Ivan Rajmont chtěl, aby to byla taková pravoslavná nacionalistka, nazlobená folklórní fašistka, co tráví většinu času modlitbami. Ale ta víra je živena zlobou, a to se pak dějou špatné věci. Stačí si otevřít noviny. V Zavařenině naštěstí všichni jenom mluví. Já sama jsem asi hodně věřící člověk, ne ale prostřednictvím církve.

Herci často mluví o energiích…

To je jenom slovo. Na počátku bylo jedno, ale pak se to asi trochu vymklo z ruky. Spousta slov, která se navzájem vylučují, označují podle mne stejný jev. Za sebe bych se klonila k tomu, že věda i náboženství mají k sobě velmi blízko. Krásně to popisuje blouznící inženýr Prokop v Krakatitu, když říká, že vše, co normálně stojí na stole, se vlastně klepe, jakou to v sobě zadržuje sílu neuvolněné energie. Tak to si tak nějak představuju, že sídlí za slovy.

Pojďme znovu připomenout nahromaděnou ostravskou energii…

Pravdou je, že Aréna v poslední době sklízí divadelní plody, ale jsou za tím roky práce, což je především zásluha dramaturga Tomáše Vůjtka a uměleckého šéfa Ivana Krejčího, kteří nikam nespěchali, a pozvolnou cestou jim pod rukama vznikl výtečný soubor. Troufnu si říct, že i oni měli na co navazovat. Například na nedávno zesnulého režiséra Josefa Janíka. Něco z něj je v Aréně přítomné. Jsem moc vděčná, že jsem u toho sedm let byla a viděla, jak pomalu se věci rodí. Tohle je výhoda stálého angažmá, protože si neumím představit, že by stejné inscenace vznikly s herci na volné noze přizvanými do projektu.

Po Nině Zarečné jste desítkou dalších postav zažila svůj vlastní vzestup. Byla vám ta prvotní zkušenost co platná při setkání s Ofélií či Julií?

Především jsou to dost odlišné postavy. Ofélie ani na chvilku nebyla svobodná. Rozsahem je to malá role, ale je napsaná jako Hamletovo zrcadlo: šílenství, které on předstírá, se Ofélii opravdu stane. Například výstup, kdy Hamlet posílá Ofélii do kláštera. Hamlet jí v tu chvíli neuvěřitelně masakruje duši a ona se za něj modlí k bohu, aby mu pomohl. Mohla by chtít pomoc pro sebe, že? V tom je její láska velká. Oproti Ofélii je Julie svobodná aspoň na chvíli, rozhodně se o to pokusí. Obě ty lásky ale mají něco společného, jsou neslučitelné se životem. Hodně jsem při zkoušení vzpomínala na dětský zážitek z Macochy. Mají tam dva protilehlé krápníky, kterým chybí na pohled jediná kapka, aby se spojily. Není síla, která by tomu centimetru pomohla. A jmenují se Romeo a Julie.

Zřejmě je i pro vás svoboda na prvním místě?

Nic není důležitějšího, na tom se asi shodneme, ne?

Určitě. Svobodní lidé navíc nemívají strach. Vy jej nemáte?

Naučila jsem se jej používat ve svůj prospěch. Je to vlastně docela kvalitní a silná emoce. Dá se zkoumat. Bojím se třeba hadů, s tím nic nenadělám, to jsem už vyzkoumala.

Přechodu z ostravského do pražského angažmá jste se nebála?

Asi teprve začnu. Jsem předem smířená s tím, že to bude těžké a že bude trvat dlouho, než si tu vydobudu nějakou pozici. Navíc takhle přemýšlet je k ničemu. Nedohnala mě sem nějaká nezřízená ctižádost, chci být hlavně svědkem dobrého zkoušení a zajímavých témat. Když mě to přestane bavit, tak začnu mít strach, co budu dělat dál. Ale třeba se ten strach potom promění ve zvědavost.

Jak vám vyhovuje anonymita Prahy, kde souseda nepotkáte celý rok?

Zatím nevím, musím se rozkoukat. Jízda v metru mi činí potíž, protože mají všichni sluchátka nebo tablet anebo prázdný pohled. Něco z toho si taky budu muset pořídit.

Pak se musíte urychleně spojit s některým z ostravských imigrantů, ne?

Jistě. Naštěstí už tu máme vybudovanou velmi silnou ostravskou komunitu. Ne že bychom měli stálou hospodu a prezenční listiny, ale víme o sobě i se scházíme. Navíc nejsou všichni jen od divadla. To je někdy úleva.

Veteráni vzpomínají…

Na to jsme příliš mladí, i když jsme dlouholetí a dobří přátelé. Ale ta „ostravská komunita“ je přeci jenom taková sranda. Skoro všichni sem odněkud přicestovali.

V libeňském Divadle pod Palmovkou se nicméně za minulého i současného ředitele poskládala dosti pestrá směs herců, zpravidla podle klíče, kde oba režijně hostovali: v Brně, Ostravě, Budějovicích… Jak dlouho se budete sehrávat?

Asi to nějakou sezonu trvat bude. Ale to je normální, to nejde uspěchat. Individuální potenciál tu je stoprocentně, kolegové ze staré Palmovky jsou ranaři, Michal Lang je zas docela ras na herecké manýry, kterých se dopouštíme všichni bez rozdílu, takže si myslím, že se to ještě zajímavě potká. Pokaždé jde o způsob hraní a Michal svou vizi má. Tu ale může začít naplno uskutečňovat, až se otevře barák. Voda už opadla, tak snad po Vánocích otevřeme.

Pozitivně řečeno: zahřívací kolo. Poslední jednoduché otázky… Proč jste vlastně z Ostravy odešla?

Po jedenácti letech v Ostravě ve mně ta potřeba odjet už nějakou dobu klíčila. Takže když ta možnost změny přišla, byla jsem na ni připravena – tak je i má odpověď jednoduchá.

Výborně. Také nemůžeme pominout Cenu Thálie pro mladý talent. Komu jste při předání děkovala?

Samozřejmě Aréně za to, že mi tu šanci vůbec dali. A víc jsem už prostě neřekla, protože to bylo poměrně stresující…

Stresující? Vždyť jste věděla, že ji dostanete.

Těch pět metrů po jevišti bylo nejhorších pět metrů v mém životě. Jenom se zvednout z místa… Ne, ono to není tak jednoduché, jak se zdá.

Vždyť to je jenom další role! Mladá herečka přebírá cenu za svůj talent.

Právě že to role není. Najednou člověk stojí v Národním divadle, má mluvit sám za sebe a zjistí, že má místo nohou dřevěné kůly. Vůbec jsem nevěděla, co říkám, akorát jsem se dívala na mikrofon, jinak všude kolem mě stála mlha.

Pane jo, myslel jsem si, že jste větší ranařka. Přijdu, vystřelím nachystanou vtipnou řeč, čapnu vázu a všem ji ukážu: koukejte, můj štempl na talent!

Ani štempl to není.

A co tedy? Závazek, odpovědnost, že už člověk musí být napořád dobrý?

Na té ceně přece není napsané, že budu dobrá do konce života. To je ocenění za něco, co se povedlo, ale patří minulosti. Za sebe si můžu říct, že cesta, kterou jdu, je patrně správná.

Jistě, herec nemůže být neustále vynikající, zvláště když je v moci režiséra, který vyloží hru zcela pomýleně.

Stává se, že člověk odvede třikrát větší výkon ve špatné inscenaci, než ve vysoce oceňované. Všichni po premiéře víme, že inscenace dopadla špatně, kritici to napíšou, zavřou se nad tím vody, do novin se zabalí slupky od brambor a je to pryč. Jenomže právě tehdy se otvírá prostor veliké svobody. Když nepomáhá heslo zachraň se, kdo můžeš, můžete zkusit jiné: chyť mě, když to dokážeš. Když věci nefungují a vy se s tím nesmíříte, podvědomě je začnete zkoušet jinak. A ono to někdy vyjde. Neobrátíte tím celou inscenaci k dobrému, ale začne vás to bavit, jste uvolněný a svobodný a na to se už dívá podstatně líp.

Dokázala byste říci, jak se vám proměnila fantazie za posledních dvacet let? Od představivosti onoho dítěte z bytovky, co leží nehybně v nemocničním pokoji, až po dnešní práci na další roli?

Už není bezbřehá, je více ukočírovaná a nalitá do formy. A je bohužel menší. Svůj vnitřní svět, své emoce, představy vkládáte do svých postav. O svobodnou fantazii se na jevišti musíte porvat, ta vám na rameno nezaklepe.

Nepřišlo vám někdy líto, že se takhle vydáváte pro své role?

Přišlo, samozřejmě. Zas tak moc svobodné povolání herectví není. O něco svobodnější jsou režiséři, malíři, spisovatelé. Také to mají o to těžší. Herci můžou být geniální, ale jen v umění interpretace. Ale není to zas tak špatné, ta se přece taky dá dělat mistrovsky.

Cesta slečny Kolouškové

Vtrhla do divadla jako hrdinka z Čechovovy hry, ve které tehdy v Aréně začínala. Hlučně, dychtivě a celou svou bytostí si šla za svým snem – být herečkou. Jako Nina Zarečná. Byla to tehdy krásná práce, skoro by se chtělo říct iniciační, jak pro soubor, tak pro Terku. Racek je pro to ostatně ideální hra. Umění, láska, životní sny. Samé maximy, jen jim dostát. Od počátku bylo jasné, že se objevil talent a šlo jen o to, co se s ním bude dít. Jestli bude schopna slyšet partnera, režiséra. Jestli bude myslet, nebo se jen bezvědomě vydávat z pocitů. Nakonec to byla jen slečna Koloušková, jak jsem (jsme) jí říkali. Hubená, velké oči a velký úkol v inscenaci, která má profilovat divadlo a začít její herecký život.

Dopadlo to nad očekávání a dodnes mě překvapuje, jak už to tehdy bylo přítomné, co už se jen rozvinulo, někdy až v ornament, aby se to vracelo znovu k podstatě. Rytmické prožívání situace s důrazem na jednání a souhru. Velice konkrétní a pořád směřující k podstatě. Už tehdy bylo zřejmé, že to, co si myslí, je schopna tvarovat a že báječně slyší. Od Niny uteklo osm let, a zatímco kdysi jen hltala inspiraci, hledala cestu, dnes už po ní jde sebevědomě a inspiraci dokáže bohatě vracet.

Vlastně až teď, když odešla, jsem schopen si to plně uvědomit. Jak se to tak stává, když spolu lidé pracují, že ty výjimečné věci jsou vlastně standardem a není o tom třeba moc kecat. Řešíte spolu situace, pracujete, a jen když přijde mimořádná zkouška, taková, že se dějí zázraky, tak si řeknete „to nebylo špatné, to by mohla být cesta“. A jede se dál. Nakonec i ten odchod je součásti její cesty za snem o divadle. Chápu to s požehnáním, ale přesto se nemůžu zbavit smutku.

Zřejmě tím chci říct, že to byly ve své podstatě mimořádné roky a že mi bude chybět. Bude chybět divadlu. Herecky i lidsky. Měli jsme, máme společnou řeč a kus životní cesty. Terezko, Nino, slečno Koloušková, není to špatné, je to cesta. Hodně štěstí, mám tě moc rád.

Ivan Krejčí

• Autor: Richard Erml
• Publikováno: 1. září 2014

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Tereza Dočkalová: Touha je palivo ctižádosti

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ