Divadelní noviny > Rozhovor

Tereza Vilišová: Čas je to jediné, co vlastním

Rozhovor s Terezou Vilišovou plyne jako přátelské setkání, přesto, že se spolu vidíme poprvé. Ale na některé otázky dokáže tak mile neodpovědět, že zpovídající nemá chuť zkoušet to znovu. Snad proto jsou jí blízké postavy rozporuplné, nejednoduché, i když pozoruhodně zahraje téměř všechno, co jí divadelní provoz přinese. Ostatně taková je i její Anna Karenina, za kterou byla nominovaná na Cenu Thálie. Trochu paradoxně ji nevytvořila na domovské ostravské scéně, která jí dává největší příležitosti, ale v brněnské Redutě.

Začínala jste v hereckém studiu Mileny Asmanové. Nejste jeho první úspěšná absolventka. Čím to bylo, že se tam tak dařilo ve výchově nové herecké generace?

Pro mě bylo studio jedna z nejformativnějších a nejzásadnějších životních zkušeností. Současně jsem studovala jazykové gymnázium a i všichni mí tehdejší spolužáci buď studovali střední nebo vysokou školu, nebo již pracovali. Trávili jsme tam veškerá odpoledne, večery, často i víkendy. Byla to někdy velká a vyčerpávající dřina, ale nás to všechno ohromně bavilo. Důsledkem bylo třeba mé usínání na hodinách matematiky a chemie na gymplu…

Abych se ale pokusila odpovědět na vaši otázku; dařilo se asi proto, že na obou stranách – jak u pedagogů, tak u studentů – byla stejná motivace. Všichni jsme si té možnosti právě tohle zažívat vážili, brali jsme to zodpovědně a bavilo nás to, práce byla založená na důvěře a respektu. Kromě paní Asmanové se nám tehdy věnovaly osobnosti jako Apolena Veldová, Milan Kačmarčík, Igor Vejsada, Tomáš Jirman a jiní. Chodili jsme se na ně dívat do Národního divadla moravskoslezského. Některé inscenace jsem viděla třeba desetkrát… V jistém směru pro mě Studio bylo důležitější než DAMU, znamenalo první a zásadní dotyk s divadlem.

Co tedy bylo DAMU?

Roky na DAMU byly pro mě spíše cestou k sobě samotné, uvědomování si, kdo jsem, jak divadlo vlastně vnímám, co vlastně chci dělat. Takové formování vlastní osobnosti a rozhled v reálném i kulturním životě. A asi i s tím spojená ztráta naivity a iluzí…

Je těžké smířit se s režijním průměrem, když se namlsáte smetany práce s těmi nejlepšími.

Překvapuje mě, že jste nešla na JAMU.

Podala jsem si přihlášku na obě školy a Praha vyšla dřív. Hlavně jsem na ni byla zvědavá jako holka – ne z malého města, protože Ostrava není zrovna úplně malá, ale jako holka z industriálního města, která najednou vstoupí do takového architektonického skvostu.

Praha se vám zalíbila?

Praze jsem tehdy samozřejmě okamžitě absolutně propadla. Ale já jsem byla okouzlená celým jejím životem, nejen městem. Taková holka s široce otevřenýma očima, která hltá všechno, co je pro ni nové. Prahu jsem si zamilovala tak, že jsem si v Disku vůbec neuměla představit, že ji opustím. Představa, že půjdu do města, kde je menší nabídka kultury a vůbec veškerého uměleckého vyžití, mě úplně stresovala.

Životní styl herečky

Nakonec z toho vzešlo angažmá v Olomouci.

Nechtělo se mi tam. Ale byla jsem vděčná, že mám práci. A věděla jsem, že nutně potřebuji zažít každodenní divadelní provoz. Byla jsem tam nakonec opravdu šťastná. Už během posledního ročníku DAMU jsem cítila, že nutně potřebuji hrát a otřískat sebe sama v praxi. A v Olomouci jsem dostala řadu krásných příležitostí.

Po dvou letech jste se ale vrátila do „své“ Ostravy. Máte ji ráda?

Když teď na Ostravu pomyslím, vůbec nechápu, že tady žiji – jde o šíleně znečištěné životní prostředí. Město a kraj – tedy lidé, kteří se o tento problém údajně starají, vůbec nemají jako prioritu onen katastrofický stav ovzduší, na který jsme nuceni si zvykat. Pro mě jsou městem hlavně lidi. Mám v Ostravě velkou rodinu, přátele i vřelé divadelní publikum. Praha nebo Brno jsou jiné. Ostravu sice vidím jako hodně buranskou, nevycválanou, občas až primitivní, ale je také pravda, že v Ostravě se rodí mnoho výborných umělců, muzikantů, básníků, malířů. Je to pro mě domov, ale kvůli rodině a lidem.

V Ostravě i v Brně vlastně hrajete na menších scénách. Paradoxně jste ale začínala v Olomouci na velkém jevišti.

V Olomouci jsem si vlastně poprvé osahávala samotný životní styl herečky. Co to vlastně znamená? Jak se připravovat na zkoušky, na představení, jak si rozvrhnout energii, když už za vámi nikdo nestojí a vy musíte vzít odpovědnost do vlastních rukou. Taková iniciace divadlem. Nabídka Honzy Mikuláška – jít do Divadla Petra Bezruče – pro mě tehdy přišla v pravý čas. Abych objevila ještě „jemnost“ herecké práce. Myslím, že pro mě tehdy bylo velké štěstí setkat se právě s Honzou, poznat jeho pracovní styl, jeho divadelní vidění a uvažování a dostat šanci učit se hrát na malé scéně. Kdybych ho nepotkala, jsem dnes úplně jinde. A možná vedle, jak ta jedle.

Malá scéna není jen o gestu, prostorovém chápání nebo hlasové technice – komorní prostor divákovi odhalí všechno. Sama nevím, jak jsem se tehdy přehrávala, myslím, že jsem se ani nijak zvlášť na jiný prostor nekoncentrovala. Samozřejmě jsem si to uvědomovala, ale ponořila jsem se spíš do konkrétní práce a věřila jsem režisérům, že nedovolí, abych ji dělala špatně. Čím dál víc mě zajímá minimalismus, jemnost a detail, k čemuž je malé jeviště a blízkost diváka ideální. A baví mě taky hledat kombinaci jemného minimalismu a stylizace.

Máte štěstí, že pracujete se špičkou současné mladé režie, s Janem Mikuláškem a Danem Špinarem. Jaký je mezi nimi rozdíl?

Zrovna nedávno jsem se bavila s kolegy, jak je těžké, když se namlsáte smetany, smířit se pak s průměrem… Nechci nikoho urazit a nemyslím to ani povýšeně, ale sama jste je nazvala špičkami a já to také tak vnímám… Ale je to pro mne docela osobní otázka a asi si odpověď nechám pro sebe. Rozdíl mezi oběma režiséry se dá snadno rozpoznat. Stačí, aby se divák pozorně díval. Oba jsou mi hodně blízcí a spíše bych než o tom, co je rozděluje, mluvila o tom, co je spojuje. Obrovská pracovitost, vytrvalost, odvaha. Když se pro něco rozhodnou a okolí je začne zpochybňovat, tak se nezaleknou. Moc mě baví také jejich smysl pro humor. Nejen ten inscenační.

Někdy se o nich říká, že jejich inscenace jsou silné jen svou vizuální složkou a herec je zde trochu na vedlejší koleji.

Vůbec s tím nesouhlasím. Myslím, že je to spíš tak, že když někdo – jako třeba Jan Mikulášek, přijde s výrazným a osobitým rukopisem – tak se do něj snadno trefuje. Kdežto šedý a nicneříkající průměr se těžko kritizuje, už jen proto, že se v té šedi vlastně nemáte čeho chytnout. Takže se nedivím, že jeho osobitost vyvolala takové rozporuplné diskuse. Když byl Honza Mikulášek na začátku ještě méně slavný, říkalo se, že jeho inscenace jsou jen na takové pokoukání. Že dělá obrázky. A to je podle mého názoru nesmysl. Pracuje pořád stejným způsobem, vyvíjí se, ale svůj styl, myslím přístup k práci, nemění – jen jej prohlubuje. Nikdy jsem nezažila, že by stavěli inscenaci jen na efekt. Není pravda, že by jim šlo jen o obrázky. Já sama mám ráda, když fungují dohromady všechny složky inscenace. Pomáhá mi, když vím, v jaké scénografii hraju a čím ji můžu doplnit. A necítím se tím nijak omezená.

Čím to je, že vám tak dobře jdou ruské postavy? Úspěch s Taťánou v Oněginovi, a teď dokonce nominace za Kareninu…

Je to asi souhra náhod. Ale kamarád Eman – věrný divák v Divadle Petra Bezruče, mi říkal, že mě v těch ruských fatálních ženách vidí oblečenou v zimních kožešinách. Já a kožešiny? No nevím… Taťána opravdu není fatální žena jako Karenina, ta je pořád velkou výzvou. Mně se na ní líbí, že je to žena, která v sobě skrývá ztělesnění všech podob ženy. Všechny možné ženské archetypy. Víte, já o postavách nerada mluvím. Neumím je vtěsnat do slov. Radši si je pro sebe hledám na zkouškách, a pak je tvaruji, formuji a formuluji během představení.

S kolegy, kteří v Karenině hrají, jste se setkala poprvé?

Se všemi poprvé. I s Gábinou Mikulkovou, se kterou jsem se znala z Ostravy a jež mě na jevišti vždy bavila. Vlastně jsem si přála, abychom se spolu na jevišti někdy potkaly.

Nevadilo, že jste se navzájem neznaly?

V Redutě se hodně hostuje, a tak nešlo o žádný kolektiv, kam bych přišla jediná nová. Já jsem v době, kdy ta nabídka přišla, dost potřebovala změnu a nějakou novou vzpruhu. A to mně Karenina se vším všudy přinesla.

Viděla jste filmovou Annu Kareninu?

Teď nedávno jsem ji viděla.

Co Knightley?

V první půlce filmu mě bavila ta vizuální stylizace, rychlé přeměny prostředí, humor, ale její pojetí mě bohužel vůbec neoslovilo. Upřímně – přišlo mi, že Knightley hraje jen svými rty, že postavu nemá ani v hlavě, ani v srdci. Pánové se mi líbili o trošičku víc. Byli přesnější, protože byli konkrétnější. Ale vůbec celá druhá půlka filmu mi přišla zjednodušená, schematické zvraty, kterými postavy procházejí, nebyly vůbec tak trýznivě komplikované.

Nikdy nesním o rolích

Pořád mluvíme o Karenině, ale cenu diváků Bezruč sobě jste dostala za Kapuletovou v Romeovi a Julii.

Tak to mě, upřímně řečeno, překvapilo. Ale já jsem tuhle postavu měla moc ráda, asi hlavně proto, že jsem ji zkoušela s Aničkou Petrželkovou. Její režijní rukopis je mi blízký, její energie, se kterou herce provokuje, se mi líbí.

Ale Kapuletová? Vždyť byste ještě mohla hrát Julii!

Tahle Kapuletová byla ale hodně mladá. Nebyla to zrovna sympatická postava, ale asi každého herce těší setkávat se na jevišti s charaktery s hodně podivnými vlastnostmi. A Kapulet v podání Jana Vápeníka taky nebyl ideální tatínek. Možná jsem ani nepřemýšlela o tom, jestli budu uvěřitelná matka, protože Julie k ní má rozporuplný vztah. Takže tam ani nejde o mateřství, ona má jiné důležité významové polohy. To spíš u Kareniny je podstatná rovina ženy – matky, která je nucena volit mezi dítětem a mužem, a dítě nakonec ztrácí… A pokud jde o Julii, na tu jsem opravdu už trochu stará.

A na Hedviku v Divoké kachně jste stará nebyla?

Máte pravdu, Hedvika je dítě. Ale dítě, které okolnostmi předčasně vyzraje.

Byla tedy pro vás tahle postava těžká?

Já nikdy nesním o rolích. Nikdy si nepřeju určitou úlohu, ale chci se setkat s režisérem, který bude inscenovat hodnotné texty, které jsou schopny vypovídat o současném životě. Mikulášek samozřejmě věděl, co chce, a co nechce, ale nám hercům se to nedařilo najít. A když jsme na to třeba přišli, nebyli jsme schopní to opakovat. Šlo tedy o hodně krušné hledání. S Honzou Mikuláškem pracuju ráda proto, že do posledního okamžiku hledá, proč to nefunguje, a je ochoten i ustoupit ze své původní představy. Pořád hledá tvar, který ponese sdělení, téma… Hedvika je v té inscenaci jediná nositelem čistoty ve světě, který ji obklopuje, ale zároveň je ustrašená, frustrovaná, ponižovaná. V jejím dětském životě je ale už hodně dospělosti a to všechno vyjádřit byl hodně dost úkol.

Tak jsme se o práci Jana Mikuláška přece jen něco dozvěděli.

Rozhodně není diktátor a jeho inscenace jsou živé divadlo. Dává pevné mantinely, ale také velkou svobodu. Přináší jasný názor. A žádá od nás vlastní kreativitu, přímo očekává, co nabídneme. Já se v jeho režiích cítím maximálně svobodná. Něco podobného jsem zažila i s J. A. Pitínským a Aničkou Petrželkovou.

Co vás teď čeká?

Na to jsem sama zvědavá…

Vážím si práce, kterou zatím mám, ale myslím, že jsem připravená na jakoukoliv změnu.

Pracuji také již skoro šest let jako zdravotní klaun v občanském sdružení Zdravotní klaun. To je kromě herectví má druhá profese. Čeká mě tedy – doufám – spousta klauniád v nemocnicích, jak pro děti, tak pro seniory. V České republice je zdravotních klaunů již přes osmdesát a mezi nimi je mnoho herců, třeba moje kolegyně Sylvie Krupanská, Petra Bučková, Richard Fiala, Petra Lustigová a jiní…

Je to pro mě obrovská radost, že jsem součástí tohoto sdružení. Kromě pocitu, že dělám něco, co má smysl, si uvědomuji, že díky klauniádám a mnoha dílnám a workshopům, kterými musím pro své klaunské zdokonalování projít, na sobě také nenápadně a nenásilně pracuji herecky. Učím se improvizaci, postřehu, komunikaci s partnerem. A když jdu domů z nemocnice, tak si často říkám, jak jsem ráda, že žiju život, jaký právě žiju.

Co kdybyste dostala nabídku do Prahy?

Záleželo by asi na tom, kam by to bylo a kdo by mi ji dal.

Je nějaká scéna v Praze, která se vám líbí?

Moc mě mrzí, že skončilo Divadlo Komedie. Zůstala po něm velká prázdnota, ale myslím, že by ji snad mohlo zaplnit Divadlo Na zábradlí, které teď čeká nová budoucnost. Jinak: baví mě Dejvické divadlo a chtěla bych vidět inscenace ve Studiu Hrdinů…

Praha pro vás tedy není meta?

Svým způsobem samozřejmě pro herce určitou metou je… Praha je úžasná v té široké nabídce možností. V takové míře to v Ostravě samozřejmě není.

Ale víte, to je podobné jako s těmi rolemi. Mám třeba dost představení, kde hraji malou roli a jsem za ni vděčná. Cítím totiž, že jsem součástí nějakého celku, který má smysl.

V divadle jste vytíženou herečkou. Filmových a televizních rolí však moc na kontě nemáte. Mrzí vás to?

Doufám, že si někdy zajímavou práci s kamerou vyzkouším. Moc by mě zajímalo vědět, jestli na ni mám. Hodně mě bavilo natáčení s Robertem Sedláčkem. Měla jsem tam sice asi jen tři věty, ale obohacovalo mě sledovat, jak přemýšlí, co od herce chce, jaké je jeho vidění.

A točila byste třeba i televizní seriál?

Už pár let nemám televizi, takže vlastně ani nevím, jak takové seriály dnes vypadají.

Přemýšlím o tom asi trochu jinak, na co se asi ptáte… Přeji si prostě dobrou práci, která stojí za ten čas, co jí věnuji. Protože si poslední dobou uvědomuji, že čas je v podstatě to jediné, co vlastním. A nechci jím plýtvat. A tak si přeji práci, při které se něco naučím a něco se o sobě dozvím. Herec potřebuje pestrost, různorodé nabídky. Já herce, kteří hrají v nekonečných seriálech, neodsuzuji. Každý k tomu má jistě jiné důvody, proč do toho jde. Někdo prostě potřebuje zaplatit složenky, uživit děti. Někdo si chce zvyknout na kameru. Přiznám se, že spíš bych si přála, aby mně nepřišla taková nabídka, kterou bych instinktivně nechtěla vůbec dělat, ale musela bych ji – pouze z finančních důvodů – přijmout.

A co role, o kterých sníte? Nebo nemáte herecké sny?

Když už se mě ptáte takto konkrétně, tak mě teď spontánně napadá třeba Heda Gablerová, to je nádherná role, tu by mě bavilo hledat. Má v sobě hodně protikladů, i když samozřejmě protiklady můžete najít i tam, kde nejsou přímo napsané. Nebo by mě lákalo objevovat postavu, kterou ještě nikdo přede mnou nehrál. Tak, jako si to mohla zkusit Ivanka Hloužková v Tichém Tarzanovi. Bavilo by mě hrát roli, pro kterou bych se musela naučit něco absolutně nového – například teď nedávno jsem si zkoušela na dvě hodiny závěsnou akrobacii na šálách a nadšená a s roztřeseným zápěstím myslela na Gábinu Míčovou… A taky mě lákají úkoly, které jsou při první představě tak těžké, že si člověk myslí, že tohle nikdy nemůže zvládnout. Ale pak se do toho zakousne a třeba se něco naučí a překvapí sám sebe.

Tereza je bytost s několika životy

Za prvé… nejprofesionálnější herečka na světě… nejenže stoprocentně připraví na představení sebe samu, ale zkontroluje scénu, jemně rozechvěje technikáře, znervózní inspicienta, oběhne kolegy, s kterými má dialogy… do toho popíjí matéčko… naštve mě, že má v kostýmu dokonale ploché břicho… zavře se v maskérně a při líčení medituje… těsně před představením řekne: Děcka, ať to dáme… Je bezručovský motor. Hraje krásně… děkuji Ti.

Druhý život tráví Tereza jako dr. Kiki Kyslíková v nemocnicích… s jednou natáčkou na ofině, s fujarou v kapse, s ukulelem na prsou a velkým otevřeným srdcem předepisuje Humorin všem (včetně zvířat živých i plyšových)… to se musí zažít… děkuji Ti.

…je vzácná bytost, člověk myslící v prvé řadě na druhé… a zde mám skvělou příležitost jí opět připomenout, aby myslela taky na sebe!!!

…a na závěr drobnůstka z jejího intimního života. Protože s Terkou trávíme společné chvíle na všech divadelních zájezdech, prozradím Vám náš společný herecký sen: …ležíme po představení na hotelovém pokoji… otevřou se dveře… pokojem jemně osvětleným jen svíčkou se roznese příjemná vůně relaxačního masážního oleje… dvě mužské postavy přistupují k nám a nabízejí nám hotelovou masáž (kterou máme v ceně – hradí ji Divadlo Petra Bezruče). Pánové mají na sobě jen bílé ručníky pevně uvázané kolem pasu… přistoupí blíže a my rozeznáváme jejich tváře… ano, přišli nás namasírovat Vašek Vašák a Standa Majer.

Sylvie Krupanská

• Autor: Jana Paterová
• Publikováno: 15. května 2013

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Tereza Vilišová: Čas je to jediné, co vlastním

1. Marie Ermisova

   

   Mila Terezko,
   preji ti srdecne z N.Y. k oceneni Ceny Thalie a je videt, ze cas je opravdu to jedine, co vlastnis, a dovedla jsi ho uspesne vyuzit a proslavit svym umenim ostravske divadlo a rovnez krasnou rodinu Vilisovu, ktera je na tebe pravem hrda! Preji ti mnoho dalsich uspechu a tesim se, az se vratim, ze zhlednu osobne tve herecke umeni.
   S laskou teta Maruska Ermisova

   30.03.2014 (9.59), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

2. Víťa Tykal

   

   Terezo,
   soukromá otázka. Nemáte náhodou bratra Jakuba, který byl v roce 1993 v Mariánských Lázních na léčení?
   Děkuji Víťa Tykal

   09.04.2016 (10.26), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ