Teroristé letních nocí aneb Tři z Febiofestu
Kromě režijního debutu Jiřího Mádla, jemuž se budeme věnovat příště, uvedl letošní Febiofest tři novinky vzniklé v české koprodukci, které po skončení festivalu zamířily do našich kin.
Nejen český muzikant Jan (Miroslav Etzler) a jeho dávná finská milenka Elsa (Kati Outinen), kteří se setkávají po dvaceti letech, podlehnou vášni severské noci… (Láska, soudruhu!) FOTO ARCHIV
Láska, soudruhu! Snad nejočekávanější z nich je finsko-norsko-český snímek Láska, soudruhu! Finská režisérka Taru Mäkelä se v něm hlásí k žánru romantické komedie, a tím vymezuje i jeho limity. Děj má realistický základ – na Světové dny mládeže, pořádané v roce 1962 v Helsinkách, přijíždějí za patřičného stranického dohledu delegace socialistických a sympatizujících zemí, a Finsko politicky balancuje mezi přináležitostí k Západu a loajalitou vůči Sovětskému svazu. Uvnitř tohoto historického rámce se však odehrávají šťastné peripetie a osudové náhody typické pro daný žánr, které si za své kulisy mohou zvolit v podstatě cokoli a endorfinovou clonou zamilovanosti svých hrdinů překrýt i tristní dějinný kontext. A tak nejen český muzikant Jan (Miroslav Etzler) a jeho dávná finská milenka Elsa (Kati Outinen), kteří se setkávají po dvaceti letech, podlehnou vášni severské letní noci, ale ve stejném emočním víru se octne i Janův mladý kolega (Kryštof Hádek) s Elsinou neteří, pro něj neznámou dívkou. Tyto poryvy citů mají sílu všem čtyřem zúčastněným ze dne na den od základů změnit životy. V prvním případě to, co dvacet let nešlo, náhle jako čarovné hůlky vzmachem jde, v případě druhém se stejně rychle a zázračně mládežník tuhého marxistického přesvědčení přerodí v emigranta. Láska je holt mocná čarodějka – alespoň v romantických komediích. A tak nejhodnotnějším zážitkem z filmu je trefně zachycená dobová atmosféra a výkon Kati Outinen, která při své druhé české „misi“ je opět skvělá a proměnu usedlé paní se zkostnatělými názory v odvážnou milující ženu ztvárňuje v nejlepším slova smyslu dojemně.
Detektiv Down Čeští producenti se podíleli též na norsko-dánském snímku Bårda Breiena Detektiv Down. Divadelní adaptace jeho světoznámého debutu Kurz negativního myšlení (2006) se úspěšně hraje na prknech Švandova divadla. Tentokrát chtěl Breien natočit netradiční detektivku, okořenit klasický žánr něčím nezvyklým. Proto hrdinou učinil nezdolného osmadvacetiletého muže s Downovým syndromem, který se ze všech sil snaží uskutečnit svůj životní sen a stát se detektivem. Režisér se umí pohybovat v prostředí handicapovaných a přistupuje k této problematice s černým humorem. V jeho novém opusu ale nadsázka kontrastuje s vážným sebepojetím hrdiny, takže pokud je celý detektivní příběh chápán coby komické zobrazení hry velkého dítěte, může to působit i jako (nezamýšlený) výsměch. Toto bezelstné dítě hledá své místo a uplatnění, chce dokázat svému otci policistovi, že i při intelektuálním omezení je dost dobré a může se jako on stát bojovníkem proti zločinu, a především touží po otcově uznání a lásce. Dosud neúspěšné soukromé očko nepoužívá při práci logickou analýzu, ale vyvinulo vlastní speciální metodu emočního vcítění, protože právě bezprostřední emocionalita je jeho silnou stránkou. Náhle mu začnou nahrávat okolnosti: jeho služby si objedná bizarní rodina podvodníků, jejíž hlava, bývalý slavný sportovec a nyní podnikatel v erotickém průmyslu, záhadně zmizela. Vykutálená famílie zahrnuje povahy neméně podivné než samotný detektiv a dějové zvraty připomínají za vlasy přitažené italské krimikomedie ze sedmdesátých let. Tím je poněkud narušena působivá stylizace do filmu noir, k níž nejvýrazněji přispívá vynikající kamera a hudba. Odzbrojující výkon, který předvádí Svein André Hofsø, herec trpící Downovým syndromem, vás však přiměje strávit i absurdní dějové kotrmelce scénáře, který se postupně čím dál víc rozkližuje a nakonec splácá všechno do laciného happy endu, jenž už s filmem noir nemá nic společného, neboť se převtělil také do jakési romantické komedie.
Sametoví teroristé Přestože téma slovensko-česko-chorvatského dokumentárního filmu Sametoví teroristé je v zásadě politické, v podtextu se také týká mezilidských vztahů, jak přiznávají jeho tvůrci, slovenští režiséři Peter Kerekes, Ivan Ostrochovský a Pavol Pekarčík. Snímek koprodukovaný Českou televizí již získal Cenu diváků v únoru na Berlinale a loni ve Varech Cenu Fedeora. Paradokument s hranými pasážemi portrétuje tři muže, dva Slováky a jednoho Čecha, kteří se za normalizace pokoušeli o ozbrojený odpor proti komunisticému režimu a byli odsouzeni za terorismus, ačkoli jejich akce se vlastně nezdařily a fakticky nikomu neublížily. Dnes tyto činy rekonstruují, přičemž dávají nahlédnout do svého soukromí. Každý ze tří samostatných příběhů vytváří jinou atmosféru jednak za pomoci hudby a střihu, ale především díky úplně rozdílným osobnostem svých protagonistů. František učí svou manželku střílet a výrobu bomby a umění rychlého úniku z obklíčení předvádí dospívajícím synům, pro které je to všechno víceméně nezajímavý relikt z doby kamenné. Vladimír v diverzní činnosti trénuje jakousi následovnici, dívku, kterou si vybral v konkurzu, zatímco Stano svou historku o nepovedeném prvomájovém atentátu vypráví několika ženám, s nimiž se seznamuje na inzerát, poněkud zoufale hledaje partnerku. Ať již jako jejich motivace vyvstává promyšlená systematická snaha o podlomení režimu, nebo jen živelné „naštvání se“ na představitele totalitní moci, tato konfrontace s třicet let starou realitou upozorňuje, že ne všichni občané onou dobou pasivně proplouvali. Zejména pro nejmladší diváky může být tento způsob poznání pozoruhodnější než stránky učebnice dějepisu.
Komentáře k článku: Teroristé letních nocí aneb Tři z Febiofestu
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
