Divadelní noviny > Kritika

Těšín do knih vnořený

Třísouborové Těšínské divadlo, jež je jedinou dvojjazyčnou ansámblovou scénou v zemi, se rozhodně vyplatí kontinuálně sledovat. Jeho dramaturgický profil sice vyhlíží jako poslední hájemství konzervativnosti, pod obvykle náležitě prověřenými tituly jsou ale častokrát skryta velmi inspirativní jména i neortodoxní přístupy. Po rutinních žánrových výstřelech Szklana menażeria (Skleněný zvěřinec; Polská scéna, režie Bogdan Kokotek) a Miluji Tě ale… (Česká scéna, režie Roman Meluzín), které v úvodu sezony věru neposkytly příliš mnoho důvodů k divácké radosti, následovaly dva projekty, jež právem budí mnohem větší (nejen) publicistův respekt. Oba navíc pojí trojice společných jmenovatelů, k nimž patří velmi podobný žánr, příbuzná vypravěčská perspektiva i původ v sic masově oblíbené, přesto však kvalitní literatuře. Zrodily se adaptace mimořádných kvalit?

V hlavní roli genius loci

Inscenace Krzywy kościół (Šikmý kostel) je světově teprve druhou divadelní verzí prvního dílu románového cyklu spisovatelky Karin Lednické. Knihu přímo pro potřeby Polské scény Těšínského divadla zdramatizovala její někdejší dramaturgyně, básnířka, překladatelka a publicistka, karvinská rodačka Renata Putzlacher-Buchtová. V tandemu s režisérem inscenace Radovanem Lipusem navázala na volnou řadu regionálně zaměřených spoluprací, jejichž dosavadním vrcholem je Těšínské niebo / Těšínské nebe z roku 2004. Oběma renomovaným tvůrcům je přitom zcela cizí tendence zbůhdarma se přiživovat na aktuálním fenoménu. Jejich přístup je charakteristický především pokorou k původní látce, vědomím širokých souvislostí, akcentem na kolektivní ansámblové herectví i přehlednost děje a v neposlední řadě rovněž inklinací k výrazovým prostředkům syntetického divadla.

Románová kronika staré Karviné v Těšíně ožívá postupně, jako dynamicky rozpohybované album starých fotografií, čemuž mocně napomáhá výprava Marty Roszkopfové, jež se zhlédla v šerosvitné poetice filmového neorealismu. Příhodně ji podporují atmosférické videoprojekce Romana Mrázka i vtahující hudba Doroty Barové. Na rozdíl od ostravské verze, již pro Divadlo Petra Bezruče připravila režisérka Janka Ryšánek Schmiedtová s autorkou úpravy Annou Saavedrou, je tu hlavním a jediným hrdinou pevně semknutá komunita obyvatel města, procházejícího turbulentními změnami. Nezbývá prostor pro plané ohledávání principů protofeminismu, zbytečné odbočky ani přebujelý sentiment. Precizně komponovaná freska bez větších problémů unese přítomnost dětské herečky i střídmě užívané, s muzikálovou machou jen lehce koketující sborové zpěvy. Výsledkem je poutavý exkurz do dob sice dávno minulých, ale pořád zásadně ovlivňujících současnost. Temporytmus dopoledního představení, určeného primárně pro školy, byl sice vlivem brzké hodiny ranní poněkud ospalý, v mladém publiku ovšem byla patrná intenzivní soustředěnost i napjaté očekávání věcí příštích. Divadlo zrozené z prózy přetavilo svědectví několika generací v okouzlující krásu. Dějepis v synergii s imaginací. Co přát si víc?

Poláček optikou punku

Zatímco velké jeviště Těšínského divadla sugestivně opanovala literatura ryze soudobá, sklepní prostory ožívaly ultimátní rodinnou klasikou. Loutková scéna Bajka zde totiž v jevištní existenci uvedla Poláčkovu legendární klučičí epopej Bylo nás pět v opojné autorské adaptaci Jiřího Jelínka. Migrující solitér, vyzbrojen svými odvěkými souputníky, scénickou výtvarnicí Bárou Čechovou a hudebním skladatelem Zdeňkem Králem, si výborně porozuměl i s autorem loutek (a rovněž členem hereckého souboru Bajky) Pavlem Skorkovským. Jejich setkání nad rošťáckými historkami povedeného kvinteta má neokázalou příchuť dobrodružství i příjemné nostalgie, která se stává přirozeným mezigeneračním tmelem.

Svižná padesátiminutová inscenace asociativně spojuje klíčové knižní epizody s konvencemi nespoutanou Jelínkovou fantazií, jež nenásilně motivuje hereckou kreativitu. Bára Čechová vytvořila fascinující mikrokosmos z běžně dostupných, variabilně používaných rekvizit – kufrů různých tvarů i velikostí. Každý z nich tak trochu ve stylu populárních hraček Polly Pocket skrývá detailně promakané unikátní prostředí, které se následně stává rejdištěm loutek. Skorkovský v nich nenásilně propojil domácí trnkovskou tradici s decentní komiksovou groteskností. Magicky realistickou atmosféru pak skvostně doplňují Královy šramlovité kuplety, jejichž suverénní pódiová prezentace je jasným projevem kolektivních kvalit zdejšího souboru, jenž je tentokrát doplněn o hostující umělce Annu Bangouru a Joela Tomoszeka. Prvky činoherní i punkově šansonové bezproblémově koexistují s živelnou loutkařinou a společně rozžívají nadčasově platný odkaz tragicky předčasně zesnulého literáta v nové, jedinečné podobě, jež nijak nepošilhává po oblíbeném televizním seriálu. Naprosto upřímná oslava dětství, prostá jakýchkoli kalkulů. Jiří Jelínek opět definuje sám sebe coby ideového následovníka Širokka, Zilvara z chudobince, Huckleberryho Finna i Petra Pana. Klukovská vášeň ruku v ruce tančí s pokročilým řemeslem a uměřenost líbá anarchii. Vezměte děti a společně vytáhněte k Těšínu. Je tady moc dobře!

Těšínské divadlo (Polská scéna) – Karin Lednická a Renata Putzlacher: Krzywy kościół (Šikmý kostel). Režie Radovan Lipus, překlad a adaptace Renata Putzlacher, výprava Marta Roszkopfová, hudba Dorota Barová, videoprojekce Roman Mrázek. Premiéra 22. října 2022 na Velké scéně (psáno z dopolední reprízy 24. února 2023).

Těšínské divadlo (Bajka) – Karel Poláček a Jiří Jelínek: Bylo nás pět. Režie Jiří Jelínek, výprava Bára Čechová, hudba Zdeněk Král, výroba loutek Pavel Skorkovský. Premiéra 24. února 2023 na Malé scéně.

• Autor: Petr KlariN Klár
• Publikováno: 3. dubna 2023

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Těšín do knih vnořený

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ