Divadelní noviny > Festivaly

Těšínská podzimní symfonie

Letošní 33. ročník těšínského divadelního festivalu Bez hranic se navzdory tradičnímu termínu na přelomu září a října nesl ve znamení aprílového počasí a divadlem nabitých dní, jež svou pestrostí hravě evokovaly barevnou paletu pozvolna padajícího listí. Podzim tak od léta graciézně převzal hořící pochodeň letošního roku a děly se věci divoké, úžasné a bohužel i otřesné. Radujte se. Je tady průletu čas!

Neduživá padavčata z domácího sadu

Duem projektů do tavicího tyglíku programové skladby tradičně přispělo i místní Těšínské divadlo, které se aktuálně nachází v prostorovém provizoriu pramenícím z rozsáhlé rekonstrukce vlastního přístavu. Zatímco oba činoherní soubory pro svou společnou premiéru nalezly azyl v Divadle Adama Mickiewicze, situovaném na polské straně a fungujícím jako stagiona, loutková scéna Bajka uvedla svou inscenaci v luxusním vytápěném šapitó. Je jistě potěšitelné, že i přes zmíněné limity těšínští kumštýři neumdlévají v nové tvorbě, její aktuální úroveň je nicméně alarmující a značí, že zodpovědní činitelé by se nad způsobem, jímž svěřené soubory vedou, měli radikálně zamyslet.

K příležitosti spolupráce svých dvou souborů divadlo vsadilo na zdánlivou jistotu v podobě Shakespearova nadčasového srdcerváče Romeo a Julie. Dva soupeřící rody zde předvídatelně reprezentují Poláci (Montekové) a Češi (Kapuleti). V zásadě povrchní aktualizace určitě není na škodu, problémem je ovšem její nedůsledná realizace, pramenící z totálně absentující dramaturgie i herecké nepřipravenosti obou souborů. Juliinu matku tak kupříkladu hraje polská herečka Małgorzata Pikus, jejíž jevištní existence, charakteristická mimo jiné brutálním przněním českého jazyka a těžkopádnými pohyby, maně vyvolává pravděpodobně nežádoucí dojem, že Těšínské divadlo předběhlo dobu i současné trendy a namísto pouhé umělé inteligence rovnou z grantu pořídilo robota. Projev starého Kapuleta (umělecký šéf České scény Miroslav Liška, alt. Zdeněk Hrabal) zase nekoordinovaně snoubí žoviálního Taťku Šmoulu s tou nejhorší operetní šmírou, nepřípadnost této interpretace ještě podtrhuje kostým, který je hybridem oděvu devadesátkového pasáka a countryového pěvce z pekla.

Veronský mikrokosmos je až na jedinou výjimku v podobě pátera Lorenza (Tomasz Kłaptocz) prost charismatických mužů, místo nich jeviště obývá unylá horda indiferentních křiklounů, protože herci naprosto nejsou vedeni ke srozumitelné definici jejich vzájemných vztahů. To platí pro matného Romea (Maciej Cempura), nevýbojného Merkucia (Jakub Wyszomirski) i násosku Parise (alkoholismus nepřesvědčivě simulující Kryštof Malec).

Sympaticky vroucí Barboře Sedláčkové (Julie) bych potom přál mnohem silnější inscenaci, v níž by se svým nesporným charismatem mohla excelovat. Nekoncentrovaná režie Konrada Dworakowského není schopna jednotlivé nápady svázat do funkčního dějového rámce, a tak epilepticky těká po uzlových bodech důvěrně známé mordýřské story. Místo aby pečlivě vybalancovala křehkou rovnováhu mezi komedií a tragédií, nahodile fúzuje výrazové prvky činohry, pohybového divadla a pokleslého muzikálu. Hraje se bez pauzy a nekompaktní kumpanii s blížícím se koncem viditelně docházejí síly. Snad poprvé jsem všem zúčastněným postavám přál brzkou a milosrdnou smrt. Hrůza!

To loutkový Frankenstein režiséra Lukáše Bouzka se může směle pochlubit energickými, loutkářsky poměrně sebejistými hereckými výkony Marka Moravce, Daniely Sedláčkové, Doroty Grycz či Ewy Kus. Bohužel doplácí na obecnou cirkusově-kramářskou stylizaci i značně poddimenzovanou stopáž. Temné atmosféry, či dokonce hororu je zde pomálu, dominuje rozpačité přešlapování kolem důležitých témat. Sice se hraje o problémech identity, přebujelých ambicích i neschopnosti empatie, případné kontroverze jsou ale ve prospěch přístupnosti důsledně vymiškovány. Z komplexní legendy tak zbylo jen tápající, emočně ploché torzo. Výstřel zcela míjející kýžený cíl…

Na hřbetě Kafky

Páteří 33. ročníku byly divadelní inscenace osobitě nakládající s literárním odkazem Franze Kafky. Ačkoli jsem coby zavilý odpůrce stereotypního spojování umění a výročí kavkovským rokem již poněkud uondán, nemohu organizátorům nepřiznat vynikající intuici a kompoziční schopnosti. V reprezentativním výběru nemohl chybět Holcův ostravský Proces Divadla Petra Bezruče coby záměrně odtažitá, klinicky sterilní společenská analýza, kde soustředěný herecký výkon Jáchyma Kučery v roli vychýleného prokuristy Josefa K. postupně dozrává do vrstevnaté, místy až morbidně excentrické kreace.

K publiku rodinnému se vlídně obracela hravá variace Franz a kavka Divadla Na zábradlí, jež nese krystalicky čistou poetickou stopu autorského rukopisu Jiřího Jelínka a Terezy Lexové. Přináší tak staromilsky elegantní spojení nostalgie, laskavého humoru i vroucí něhy, jež je nenásilně posílena autentickým sesterským poutem hereček Barbory a Anežky Kubátových.

Z hlediska zvoleného stylu zcela kontrastní diváckou zkušenost přinesla tematicky spřízněná sarkastická hříčka varšavského divadla Malabar Hotel, které se s razancí sobě vlastní jalo mlsně popásat na Franzobelově textu Komedie Kafka. Jevišti vévodilo excentrické kolektivní herectví, v němž statické vypravěčství jasně dominovalo nad pohybem, i expresivní používání kamery, která lačně vtahovala do bizarního hororového tripu. Rodinná anamnéza nadčasového spisovatele nahlížená v mnohdy nečekaných perspektivách, adaptovaná s razantním nadhledem, histriónskou kreativitou i neexhibující láskou. Co víc si přát?

Dětem a dospívajícím přístupno?

Jak známo, těšínský kulturní démant se pravidelně a rád otevírá i nejmladším diváckým vrstvám. Zejména jim – a také jejich rodičům – bylo letos určeno představení inscenace Tu TUTU varšavského divadla Sztuka Ciała, které příjemnou a vtahující fúzí bezprostřední komunikace, haptické interakce a akustické vlídnosti ladně stírá jazykové i generační bariéry. Ideální první exkurz do scénických umění!

Tradiční náruč těžkotonážního plenérového retra pak přinesly Klíčky téže divadelní grupy. Tvůrčí tým kolem režiséra Marka Kowalského se bohužel pokoušel křížit divadlo a botaniku způsobem, který byl zastaralý již v nejslavnějších dobách Studia Kamarád.

Pohodovou parťáckou energií zaujala punkově kavárenská dvojjazyčná varianta Červené Karkulky královéhradeckého Divadla Drak, v níž se ideálně snoubí honzovsko-willisovský český šarm Petra Vrběckého s ukrajinskou éteričností Mariny Byt. Divadlo putovní i rozpustilé. Bozkám!

Tajemnou zahradu Frances Hodgson Burnett, jež patří mezi klasická díla anglosaské dětské literatury, v Polsku masivně zpopularizovala vynikající filmová verze Agnieszky Holland z roku 1993. Netradiční, scénograficky nepopisná a formálně silně brechtovsky aktualizovaná adaptace sosnovského Divadla Zagłębia sice snaživě žebrá o diváckou pozornost teenagerů, není však schopna přirozeně promlouvat jejich vlastním jazykem a v připsaném finále zbytečně sází na explicitní inkluzivní apel, jenž hraničí s kazatelstvím a podloudnou hrou na rozjitřené city.

Vítězové i poražení

Do trojice největších letošních nezdarů vedle těšínského tandemu patří i statická Penelopiáda. Tvůrci z budapešťského divadla Maladype Színház přetvořili román kanadské autorky Margaret Atwood, svébytně vycházející z Homérovy klasické Odyssey, v únavnou revuální exhibici trojice půvabných dam, jejichž marné počínání korunoval simultánní pornodabing jako ze zlaté epochy VHS.

Na opačném spektru prezentovaných kvalit se právem ocitá aktuálním drag queen kultem náležitě říznutá mariánská fraška Kora. Boska krakovského Teatru Nowy Proxima, jež skládá divácky vděčnou, v jádru však hluboce osobní poctu písním novovlnné hudební legendy Maanam. Po jejím boku hrdě stojí žánrově vyšperkovaná a herecky precizní Žena filmového kritika z Divadla pod Palmovkou, v níž kreativita Tomáše Dianišky nachází výtečnou oporu v herecké erudici Barbory Kubátové a Jakuba Albrechta.

Vrcholem letošního programu pak byla inscenace Zločin a trest. Kvůli zločinům Rusů, které nemůžeme pochopit. Jakub Skrzywanek, který je jedním z nejprůkaznějších mladých talentů současného evropského divadla, do Těšína vtrhnul s velkorysým koprodukčním projektem wrocławského Polského divadla v podzemí, Institutu Jerzyho Grotowského a Divadla pantomimy Henryka Tomaszewského. Brutálně groteskní poetika, která nijak nezastírá svou spřízněnost s estetickými výboji Markuse Öhrna, osobitě přetváří vstupní inspiraci Dostojevského románem v divadelně výživnou, argumentačně neochvějnou a režijně i herecky strhující analýzu podstaty ruské agrese. Událost podzimu 2024 si pochopitelně nenechala ujít ani řada význačných divadelních profesionálů z Polska, Slovenska i Čech.

Těšínští kulturní úderníci, vedení uměleckým šéfem Januszem Legońem a organizačními ředitelkami Petrou Slováček Rypienovou a Katarzynou Dendys-Koseckou, oslavili Kristova léta festivalu skvěle, a to i navzdory nejrůznějším patáliím, nepřízni počasí i místy rozkolísané úrovni některých programových položek, jejichž zařazení lze ale vzhledem k charakteru akce pochopit. Čest jejich neutuchajícímu entuziasmu, jenž i tváří v tvář rozpočtovým omezením zvládá nabídkou i organizační precizností v pohodě konkurovat například i Mezinárodnímu festivalu Divadlo v Plzni. Vyzývám tímto k setrvalé podpoře této báječné a nejen pro region nesmírně cenné divadelní žně. Příjemný podzim všem!

• Autor: DN
• Publikováno: 29. října 2024

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Těšínská podzimní symfonie

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ