Těžce se smrtí se prát
Zaznamenejme nejprve způsob, jak důstojně, nehystericky a „vyváženě“ se veřejnoprávní ČT na všech svých kanálech vyrovnala s oběma úmrtími významných uměleckých osobností, jaké se rodí jen párkrát za sto let, a také s humbukem, který se strhl kolem „státního“ pohřbu první z nich.
Jiří Suchý si připíjí se svými dlouholetými divadelními partnery Jitkou Molavcovou a Jiřím Šlitrem FOTO IRENA ZLÁMALOVÁ
Zazněly, například v pořadu 168 hodin, jak Gottovy největší hity – ocenil jsem, že přednost dostaly ty s méně banálními texty, než zpíval obvykle –, tak sladce procítěný a „dechberoucí“ (fuj!) projev zlatého slavíka při tzv. Antichartě. A stejně případně zněla slova obdivu (Jiří Černý, Jiří Suchý, Josef Vlček, Marius Szczygieł) i střízlivé posouzení zpěvákova „svatořečení“ v katedrále českých králů a světců (Tomáš Halík). Tady totiž nebyla „svatořečena“ geniální hlasová vloha – byl snad takto v katedrále kdy vzpomínán Beno Blachut nebo Eduard Haken? A zpívali snad hůř? –, tady byla vzývána „popina“. Gott byl prostě, i za cenu etických i estetických ústupků (nebo kvůli nim?), populárnější, než kdy byl a bude kterýkoli jiný český zpěvák. A byl i mimo pódium lidsky noblesní, tolerantní – a neokázalý. A o to je nechutnější pozorovat umělé politické slzy nad slzou (jak Kundera definuje kýč), jimiž se i nejvyšší představitelé snažili právě na této „popině“ přiživit.
Způsob, jak se ČT vyrovnala s úmrtím Vlasty Chramostové, jejíž občanské postoje byly přímým protikladem těch Gottových (to není kádrování, to je faktické konstatování), byl též ocenění hodný. Kromě vzpomínek na umělkyni, jež jako jedna z tisíců v oboru dokázala nadřadit charakter nad kariéru (ano, za takové postoje, nikoli za řemeslo v hlase, by se měly dávat nejvyšší státní medaile), nasadila ČT1 pohotově jeden z nejlepších polistopadových televizních filmů, Brabcův, Kohoutův a Mašínové P.F.77. Film, který nabídl nikoli omluvu, ale lidské vysvětlení účasti i řady významných, často slušných umělců na tzv. Antichartě.
Radost nad nehysterickým počínáním televize měla však ještě jiný důvod: ztráta obav. To nejhorší, co by se veřejnoprávní ČT při možném vyhrocení politické situace, při skandálním diletantismu režimu sloužících mediálních rad a odporu vedoucí státostrany ve sněmovně mohlo přihodit, by nebyly pokusy o přímý zákaz nezávislé publicistiky (viz občansky investigativní, satirické nebo odborné formáty typu 168 hodin, Reportéři ČT, Fokus, Nedej se plus). Daleko horší by bylo zachování fasády při vytunelování obsahu – a tím je občanská odvaha otevírat skutečné, nikoli žabomyší pseudoproblémy doby (jakým bylo i nedávné otevírání dávno lingvisticky, ale i chemicky vyřešené pseudokauzy „pravosti“ rukopisných padělků).
Lehce s životem se prát
Tím, kdo se dokázal vyhnout účasti na obou „antichartách“ – v Národním i v Divadle hudby –, byl zakladatel letos jubilujícího Semaforu Jiří Suchý. Dokumentární portrét Olgy Sommerové Jiří Suchý: Lehce s životem se prát je myslím poctivým a pro budoucnost záslužným naplněním samotného slova dokument. Dokument není jen záznam, ale básnické uchopení reality v její podstatě. A předání této podstaty dalším generacím. Sommerová si nehraje na historičku Semaforu, ona „pouze“ říká: Toto je pro mne Suchý. Básník, člověk, klaun, živá voda v krajině postižené suchem (tedy pravý opak nomen omen). A to suchem let padesátých, normalizačních i dnešních, suchem degenerovaného, zaměnitelného, uniformního jazyka, vyprahlého a chemií frází vymrskaného jako Babišovy neobolševické lány (které se rozprostřely bohužel už nejen v drasticky ničené přírodě, ale i v hlavách lidí). Suchý obrací slova naruby, má radost z nových krátkých spojů a nečekaných významů (učeně se tomu říká metafora), je nepřenosný, nepanelový, chybující, hledající a znovu nalézající. Ne náhodou mají drobné faktografické výhrady k dokumentu (třeba k výběru televizních scének, na úkor divadla) spíš pamětníci, nikoli mladá a nejmladší generace, která v jinak smíšenému publiku aplaudovala Suchému jak v Karlových Varech, tak v Lucerně.
Titulní hrdina, Chlapec v interpretaci jedenáctiletého Petra Kotlára, je vláčen od jedné děsivé epizody ke druhé FOTO JAKUB ČECH
Nabarvené ptáče
A nakonec musím kousnout do kyselého jablka jménem Nabarvené ptáče (i na tomto filmu produkčně participovala Česká televize). Stručně, dle bodování à la DN: produkce, postprodukce, výběr herců a kamera – pět bodů; námět a režie – tři body; dramaturgie a scénář – jeden bod. O skvělých uhrančivých záběrech, výtvarné kompozici a navzdory širým prostorám tísnivé, klaustrofobické atmosféře vykouzlené kamerou Vladimíra Smutného už byla mnohokrát řeč (přidal bych ještě výběr neherců – už jen typově měli všichni ti anonymní vesničané blízko k portrétní genialitě Pietera Brueghela). Takže jako pohyblivá výstava velkoformátových černobílých fotografií strhující. Jenže na (i při vší krutosti) krásné fotografie, navíc s dokola opakovaným motivem nemotivované zloby vůči nemluvnému, stále stejnému dětskému „objektu“, zbavenému „subjektu“ (nejlepší na knize nejsou popisy krutosti, ale vnitřní pochody toho kluka), se ani na výstavě, natož v kině tři hodiny dívat nedá. Časem smyslově okoráte, a jakkoli režisérovi dopředu fandíte (můj případ), začnete se nudit (také můj případ). Zbavíte-li příběh vnitřních myšlenkových pochodů a surreálních představ dětského hrdiny (viz v knize dětská, až švankmajerovsky surrealistická úvaha o samostatném životě stále vidících vypíchnutých očí), zbavíte-li ho čar a kouzel, jimiž jsou opředeni jednotliví kruťáci a kruťačky (smlčíte-li léčebně šamanský důvod vizuálního efektu zahrabání hocha až po hlavu a klovanou havrany), škrtnete-li průběžný motiv jeho úžasné, neodmyslitelné „komety“ (stálé udržovaného živého ohně v plechovce) – co nakonec zbyde? Zas jen ty krásně kruté obrázky. Z únavy ze stejnosti mě před koncem chlapcova putování probudil až krásný a moudrý sovětský vojín Miťka, sniper, viděný trochu po americku (Barry Pepper). Začal jsem Brueghelem – a probudil se u Syna pluku nebo Práčete. Jediní sověti jsou na kluka hodní, obléknou ho do dětské uniformy. Po všech mystických, antisemitských kruťárnách náhle přiletěli sovětští andělé (na rozdíl od knížky neironizovaní). Nalezený otec a přidaný konec – méně rozpačitý než v knize – už nic nezachrání. Výsledný pocit je podobný mnoha z divadla: krásný obal, vnitřek s prošlou zárukou.
Komentáře k článku: Těžce se smrtí se prát
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
