The Good and the True Tour (No. 4)

2. února – máme volný den

Zaslouženě, včerejšek byl náročný. Na skok jsme vyrazili přes 200 km do Mansfieldu, malého městečka u Nottinghamu, kde jsme v místním školním divadle odehráli dvě představení – pro studenty i pro dospělé publikum. Po jejich skončení se vždy konala zde velmi oblíbená diskuse s otázkami pro herce.

Herci Saul Reichlin a Isobel Pravda během diskuse v Mansfieldu. FOTO archiv Švandova divadla

Školního publika jsme se celkem obávali, především kvůli zkušenostem nasbíraným u nás doma. Ale ukázalo se, že není proč. Děti ve věku kolem deseti dvanácti let, v klasických školních uniformách, které spolu s gryfem ve znaku školy připomínaly Harryho Pottera a jeho Bradavice, byly tiché a pozorné. Pravda, zčásti šlo o děti z místního divadelního kroužku, a taky je před představením paní učitelka všechny pro jistotu seřvala. Tak ukázkové ticho jsem dosud na žádném školním představení nezažila. Jen dotazy byly trochu jiné, než obvykle. Diváci se nás neptali na holokaust, ale spíše herců na jejich povolání, na to, jaké mají pracovní možnosti, na studia atd.

Diváci se nás neptali na holokaust, ale spíše herců na jejich povolání. FOTO archiv Švandova divadla

Večerní představení probíhalo už zcela normálně. Publikum bylo klasicky spíše starší, diskutovalo jak o život, bohužel po půl hodině jsme jim ujeli, do Londýna a do hotelu nám zbývaly tři hodiny jízdy.

Volný den trávím zčásti na trhu v Portobello Road a zčásti v divadle. Zašla jsem si na představení Old Times, tedy revival hry Harolda Pintera Staré časy v haymarketském divadle, které od loňska nese dramatikovo jméno. Hvězdně obsazené představení (Kristin Scott Thomasová a Rufus Sewell) v režii slavného Iana Ricksona dokázalo, že tahle hra navdzory názvu nezestárla. Škoda, že na svou českou premiéru zatím, pokud vím, stále čeká…