The Good and the True Tour (No. 5)
Tenhle text píšu, jakkoliv se to zdá (hlavně mně) neuvěřitelné, z Prahy. Po osmnácti představeních a osmnácti dnech jsme zpět. Tedy někteří z nás, herce jsme nechali „tam“.
Bruselská radnice. FOTO archiv Švandova divadla
Celou anglickou šňůru jsme zakončili přeletem do Bruselu, kam nás pozvalo místní České centrum. Představení jsme hráli v budově Židovského centra, kde mají profesionálně vybavený sál. Dámy z Českého centra se o nás skvěle staraly, vše klapalo i přes pozdější příjezd auta s dekoracemi (tentokrát trajekt z Hullu) skvěle. Hráli jsme s francouzskými titulky, promítaly se na zeď za herci. Scéna i s titulky vypadala v černém kukátku skvěle, titulky jen zvýraznily dokumentární charakter hry. Publikum – zčásti české – reagovalo živěji, než jsme byli zvyklí z Anglie. Smálo se, kde se smát mělo, dokonce jsme měli potlesk ve stoje a ne jen obligátní anglické dvě „opony“ a dost. I na květiny došlo. Saula značně překvapily, v Anglii totiž páni herci kytky nedostávají, jen herečky.
Scéna i s titulky vypadala v černém kukátku skvěle (Saul Reichlin v Bruselu). FOTO archiv Švandova divadla
Po představení se – jako tradičně – konala diskuse. Pro mě bylo trochu zvláštní vést ji v angličtině, ale část publika byla belgická, takže docházelo k vtipným situacím, kdy jsem si s českým publikem povídala anglicky. Přece jen to bylo anglické turné, že…
Po diskusi došlo ještě na vernisáž obrazů paní Jany Dubové, která také byla na našem představení. Jde o takřka devadesátiletou dámu, jejíž osud je podobný osudu Miloše Dobrého. I ona se se svým manželem seznámila v Terezíně, oba přežili hrůzy války a jejich syn nyní pracuje v Bruselu. Paní Dubová nedávno ovdověla a začala malovat. Maluje své vzpomínky na válku. Obrazy jsou plné emocí a života, stejně jako tato dáma, která mimochodem žije v Praze, a tak se těší, až navštíví i českou verzi naší inscenace. Po představení se k nám hlásily desítky lidí, kteří chtěli mluvit především o svých zkušenostech s holokaustem a emigrací. Velmi silný zážitek pro nás všechny.
„Čůrající chlapeček“ (Manneken Pis) byl tentokrát převlečen za Boba Marleyho. FOTO archiv Švandova divadla
Pak ještě procházka po městě. „Čůrající chlapeček“ (Manneken Pis) byl tentokrát převlečen za Boba Marleyho. Náměstí vypadá jak filmová kulisa a místní piva jsou, řekněme, „zajímavá“. Druhý den nás čekala cesta do Prahy. Devět hodin sněhem a vichřicí přes Holandsko, Německo a Rozvadov (konečně) zpět do Švandova divadla. Po osmnácti dnech a osmnácti představeních, odehraných na sedmi různých místech, se spoustou nových zkušeností, nových přátelství a po tisíci kilometrech jsme doma. Vyšlo to. Dva hlasy z mnoha milionů obětí holokaustu, hlasy Hany Pravdové a Miloše Dobrého, zazněly v angličtině stejně silně jako už dva roky znějí česky.
Předchozí díly najdete zde:
The Good and the True Tour (No. 4)
The Good and the True Tour (No. 3)
The Good and the True Tour (No. 2)
The Good and the True Tour (No. 1)
Komentáře k článku: The Good and the True Tour (No. 5)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
