Theatrum Mundi Brno (No. 3)
Vlastně jsem velmi záviděla svým dvěma generačním souputnicím vervu, s níž o přestávce rokovaly o tom, jestli je klišé, když na jevišti prší. Logickou úvahou došly k tomu, že v inscenaci Róberta Alföldiho při rozhodnutí o atentátu na Caesara má své místo. Spiklenci obnažili své úmysly stejně jako déšť obnažoval jejich těla.
Zvířecí sochy v inscenaci Julius Caesar FOTO ARCHIV FESTIVALU
Leč pro mne tato interpretace nefunguje ze dvou důvodů. Zaprvé bouři v této scéně předepisuje už sám Shakespeare, takže řešení neoplývá takovou originalitou, jak by se mohlo zdát. Především ale situace odehrávající se na jevišti postrádá potenciál publikum k tomuto (či jakémukoli jinému výkladu) bezprostředně strhnout. Následnou analýzou se zvídavý divák samozřejmě dopracuje k režijním záměrům stojícím za scénickou akcí. Těm ovšem schází okamžitá působnost, pověstné „tady a teď“ vyvolávající samovolnou asociační řadu. A zde tkví problém celé inscenace – v nedostatku živosti předváděného.
Pro zjištění, že Shakespearův Julius Caesar ztělesňuje politická témata velmi současná (a obávám se, že i věčná) se nemusí chodit daleko. Stačí text plný vražd, manipulací a prospěchářství proletět rychločetbou. O to víc pak bije do očí povrchnost aktualizace a promýšlení inscenace. Ani přesně střižené obleky, dnes navíc při převádění historických mocenských konfliktů už vlastně konvenční, ani jinak vynikající nápad přenést pohřební proslovy na televizní obrazovky, nezachrání absenci hlubších průniků mezi řádky inscenovaného dramatu. Alföldi nechává klasikův text zaznít v téměř plné délce a především v původní košatosti (je-li možné soudit tak z českých titulků). Tam, kde měl zřejmě nastat životadárný kontrast či alespoň pnutí se nicméně vyjevuje jen další inscenační puklina. To, co kostýmy, prostá scéna i civilní herecké výrazy chtějí říct přímo, bez obalu a nekompromisně, promluvy halí pod závoj kliček a kudrlinek. Leč herci ve svém projevu neumějí motivovat rozvolnění často jednovětné myšlenky do proudu veršů (s čestnou výjimkou již zmíněných smutečních projevů). Vyvstává tak otázka, proč inscenátoři nepřistřihli kabátek i Shakespearovi a text si výrazněji neupravili.
Také práce s pohyblivými scénografickými prvky – symbolizujícími pravděpodobně vlčice – tříští střízlivost atmosféry, jakou se snaží režisér vytvořit. Popojíždění velikostně magnificentními profilovými siluetami buď přichází bez zřetelného důvodu, anebo je na druhou stranu příliš ilustrativní (například při vytváření lesa). Bohužel nefunguje ani symbolická hodnota zvířecích soch. Až na zřetelné ztělesnění státnické záliby ve velkoleposti nesugeruje bez zpětné racionalizace ani odkaz k původu Říma, ani k úsloví homo homini lupus. Znovu se tak vynořuje propast mezi jevištěm a hledištěm, v níž se utápí možnost spontánního pochopení a uchopení ze strany diváka.
Kvůli ní přichází o příležitost silně zarezonovat i závěrečné vítězství „černého koně“ Octavia, jenž se k revolučnímu dění připletl až na samém konci a bez většího přispění ke společnému dílu se zvládl dostat až na nejvyšší místo. Publikem pak ani nestihne proletět myšlenka, že člověka, který – jemně řečeno – chytil mocenskou příležitost za pačesy, nevidí poprvé.
Vígszínház (Maďarsko) – William Shakespeare: Julius Caesar. Režie Róbert Alföldi, dramaturgie Róbert Vörös, scéna István Krisztiáni, kostýmy Júlia Szlávik. Premiéra 6. prosince 2014. Psáno z reprízy 19. října 2015 v rámci festivalu Divadelní svět Brno.
///
Ostatní díly festivalových zpravodajství:
Více na i-DN:
Komentáře k článku: Theatrum Mundi Brno (No. 3)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
