Divadelní noviny > Festivaly

Theatrum Mundi Brno (No. 4)

České děti jezdí na výlety k Václavovi na koni. Kam ale mají jezdit chudáci slovenské děti?!

Zatímco na scéně Městského divadla Brno už pět minut vládlo duo SKUTR a jejich Human Locomotion. Rozkol tří generací velkomoravských panovníků v představení Mojmír II. alebo Súmrak ríše se teprve chystal započít. Právě totiž umřel kníže Svatopluk, zatvrzelý odpůrce Cyrila a Metoděje. A co se stane, když jej zastihneme při příchodu do onoho světa?

Rozehrává se konverzační a argumentační boj panovíků Velkomoravské říše. O to, kdo byl, je nebo bude lepším vládcem svého budoucího slovenského lidu. Kdo pro něj udělal víc, kdo mu více prospěl, čeho si bude v budoucnosti považovat. Toho, že síly Velkomoravanů se spojily s Východem, Západem, nebo zemi úplně rozetly a udělaly z ní malou zemičku uprostřed Evropy? Most mezi Východem a Západem? Odpovědi a argumenty mámí. V podstatě všechny panovníky pak zároveň spojuje i rozhádává vždy poťouchlý, zlomyslý, provokativní sluha – Šašek, Joker, bohyně Runa, moderátorka velkomoravského dění…

Ballekova inscenace Mojmír II. alebo Súmrak ríše nepřekvapuje vysokou mírou odkazů, expresivním herectvím ani proměnlivostí stylizací. Nezasvěceného diváka však může překvapit svým pohledem na posledního z panovníků, jež říši dovedl k rozpadu. Jistě, jeho předchůdci – prastrýc Rostislav a otec Svatopluk – rozhodně stáli každý na jiné straně barigády, přeli se, dělali si naschvály a Rostislav kvůli tomu zůstal do konce života oslepen a bez říše, na tom se nic nemění. Rostislav se Svatoplukem v žádné z intepretací historie nikdy nejlepší přátelé nebudou. Avšak nejpozoruhodnějším se v této hře stává Mojmír II., Svatoplukův syn a nástupce, a jeho postoj k údělu, který si pro něj otec a osud nachystali. Jak si má poradit se zemí zmítanou velkými sousedy, toužícími po moci a území? Jak se má postarat o lid, který má vše, ale vlastně nic? Co má dělat v zemi, které si ani sám neváží, když navíc bojuje se svým vlastním bratrem? Proč musí činit rozhodnutí, která nikdy činit nechtěl? Je až politováníhodný, skoro jako nechtěně zvolený papež ve filmu Habemus Papam.

Ačkoliv jsou někdy herci v expresivních interpretacích historických (i jakýchkoliv jiných) postav až příliš přepjatí, vždy se drží konkrétních stylových odlišností jednotlivých scén. Proměny do jakési civilnosti či introvertnosti jsou o to výraznější a jasně rozlišují atmosféru dané situace. Rostislav Roberta Rotha se navíc projevuje i pozoruhodnou svalovou tenzí, která provází každý jeho pohyb. Svatopluk Emila Horvátha vyniká arogancí a myšlenkou na jedinou věc, která patří ke správnému mocichtivému panovníkovi – na svou říši. A ještě na svého koně, samozřejmě… Ten však přirozeně slouží jako metafora k říši rozervané na tři části. Takže jako by o jedno šlo. Zajímavé je, že kůň byl pouze rozpůlen – na tělo na kolečkách a na kovovou konstrukci hlavy. Jako by Ballek odkazoval na fakt, že historicky jsou známí pouze dva Svatoplukovi synové – Mojmír II. a Svatopluk II., který dopomohl k tomu, aby se Velkomoravská říše rozpadla.

Jediná žena na scéně, Dominika Kavaschová, nezůstala zastíněna svými hereckými kolegy. Její proměnlivé postavy sluhy, bohyně, kohokoliv dalšího neustále skotačily po scéně, provokovaly, sváděly, dotíraly na panovníky v jejím okolí. Hereckým vrcholem pak byl výrazově naprosto odlišný, v podstatě velmi civilně pojatý Mojmír II. Daniela Fischera, který sice lehce spratkovitě, ale naprosto pochopitelně reaguje na situaci, ve které se ocitl.

Před zoufalým sprintem z Divadla na Orlí na Činoherní scénu Městského divadla je nutné závěrem ocenit práci s loutkou kostry Metoděje ve slavnostním rouchu, kterou s ikonickými gesty vedl Ivan Martinka. Samozřejmě myšleno Metoděje se všemi jeho skvostnými atributy vyzvednutého ze vznosného hrobu. Zajímalo by mě, jak na historii Mojmírovců reagují více věřící a historicky zainteresovanější slovenští sousedé.

Slovenské národné divadlo, Bratislava / Slovensko – Viliam Klimáček: Mojmír II. alebo Súmrak ríše. Režie Rastislav Ballek, scéna Juraj Poliak, kostýmy Katarína Holková, hudba Andrej Kalinka, loutky Ivan Martinka, dramaturgie Peter Kováč. Psáno z festivalu Divadelní svět Brno, Divadlo na Orlí, 19. října 2015.

Kéž bych tak uměla německy aneb Ztraceno v překladu

Spocená, zadýchaná a naprosto na poslední chvíli jsem z Mojmíra doběhla (přiznám se, za pomoci vhodně projíždějící tramvaje) na Sedm smrtelných hříchů Volkstheater Wien.

Herečka a šansoniérka Marie Bill „předskakuje“ samotnou zpěvohru Bertolta Brechta a Kurta Weilla kabaretními písněmi za doprovodu pouze klavíru. Jedná se především o Weillovo dílo s texty anglickými, španělskými a pro kabaret tak typickými německými a francouzskými. Ačkoliv jsem u zahraničních souborů zvyklá, že pořádně rozumím jen anglickým představením, francouzským jen konverzace, španělským pouze pozdrav a německým jen to, co znám od bratra (což je Schnitzel a pak už nic slušného), většinou si postačím se znalostí tématu a hereckou akcí. To bohužel u čistě kabaretního intra příliš nešlo a ani později u více rozehraného písňového příběhu se porozumění příliš nezlepšilo.

Marie Bill v úvodním kabaretu zpívá na Weillovu hudbu texty nejen Brechta, ale i Ogdena Nashe, Maurice Magreho, Rogera Fernaye nebo Kristin Chenoweth. Zpěvy doprovází pohyby, které variují používání boa, kabátku, límce, prostě bílé široké nabírané krajkové ozdoby, kterou má při příchodu přes ramena svých černých splývavých šatů. Po tomto komorně klavírním výstupu se rozhrne opona, za kterou se nachází orchestr. Začíná se hrát Prolog Sedmi smrtelných hříchů.

Přichází otec, matka a bratři Anny – mužský pěvecký kvartet. Marie Bill se vysvléká do holčičkovských šatů s květinami, a stává se tak Annou, o které však zpívá, že je to její sestra, čímž v jistém smyslu může docházet ke zcizování. Rodina je ve finanční nouzi, a tak pošle Annu do světa, aby vydělala peníze. Ve světě je však všelijaké zlo a Anna se postupně konfrontuje se všemi sedmi smrtelnými hříchy. Každý z nich má dle Weillových i Brechtových zásad samostatné pěvecké číslo, které zpívá buď Bill nebo kvartet a doprovází je drobná herecká akce se zřetelnými tanečními prvky.

Hudba charakterizuje atmosféru, ale nikterak přehnaně. Je zpěvná a pravidelně rytmická, ovšem s nápaditými změnami. Nejvýrazněji se herectví projevuje – především Marie Bill – v práci s rekvizitami a – všech, i kvartetu – v mimice. Úsměvným se stává i sledování zatuhlých obličejů kvartetu, ke kterému dochází, když zpívá pouze Anna. Každý zpěvák má svůj originální výraz, který naprosto jednoznačně vyjadřuje znudění, naštvání či jakousi slabomyslnost. Všechny hříchy jsou zakončeny Epilogem, kde zůstává Anna sama.

Z konverzace diváků vyplynulo, že na webu bylo přislíbeno titulkovací zařízení, jež se ve skutečnosti nad scénou neobjevilo. Přiznám se, že v tomto případě, ač často mrmlám, že to je zbytečné a odvádí to pozornost, bych za ně byla více než vděčná. Případné faktické nepřesnosti a nepochopení vycházejí z mé jazykové neznalosti. Sice neznalost neomlouvá, ale jakékoliv klíčové myšlenky pro mě zůstaly ztraceny v překladu.

Přestože Sedm smrtelných hříchů bylo deklarováno jako balet se zpěvy, o případném baletu se příliš mluvit nedalo. Jako hudební zážitek byly Weillovy skladby velmi příjemné. Obávám se však, že Brechtův humor a vtip mi zůstaly skryty.

Volkstheater Wien, Vídeň / Rakousko – Bertolt Brecht, Kurt Weill: Sedm smrtelných hříchů. Režie Michael Schottenberg, dirigent Milan Turković, klavír Alexander Lutz, kostýmy Erika Navas, dramaturgie Doris Happl. Psáno z festivalu Divadelní svět Brno, Městské divadlo Brno, 19. října 2015.

///

Ostatní díly festivalových zpravodajství:

Theatrum Mundi Brno (No. 1)

Theatrum Mundi Brno (No. 2)

Theatrum Mundi Brno (No. 3)

Více na i-DN:

Progresivní divadlo v Brně

• Autor: Kateřina Málková
• Publikováno: 21. října 2015

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Theatrum Mundi Brno (No. 4)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ