Ti nejlepší jsou obtížní
Tuhle pravdu jsem se učila ke své vlastní škodě. Nevím, jestli to byl osud nebo štěstí, ale vybírali si mě ti nejlepší z nejlepších. A já jsem souhlasila, i když jsem tušila – a pak se po několika zkušenostech s Evaldem (Schormem), Jaromilem (Jirešem), Petrem (Weiglem) a panem Krejčíkem samozřejmě také přesvědčila –, že pracovat na filmu je zábava s průměrňáky a těžká práce s náročnými režiséry.
Magda Vášáryová s Jiřím Schmitzerem ve filmu Postřižiny (1980) REPRO ARCHIV
Když mě začal do Postřižin prosazovat navzdory vedení Barrandova Jirka Menzel, moc jsem se netěšila. Vím, že to může znít divně, ale tušila jsem, co to bude obnášet. Nejenom dojíždění, cesty noční krajinou, hotel za hotelem, ale několik měsíců napětí a obav. Mnozí si teď myslí, že jsem nebyla schopna vážit si vzácných příležitostí. Předesílám tedy několik bodů na svou obhajobu:
1. Výjimečný režisér není nikdy spokojen a je jedno s čím: se záběrem, s hrou herců, se světlem, traktorem v dáli nebo hlukem ze štábu. Chce víc, chce dokonalost. Průměrňák se spokojí s jednou zkouškou a baví se nápady herců a hereček, líbí se mu všechno, co přinesou na plac.
2. Dobrý režisér je smutný, zamyšlený, bloumá placem a hledí do země. Nebaví se se štábem, celý den nejí, kouká do poznámek a často odchází za roh, aby se vyzuřil. Zlý režisér si užívá každý den natáčení, protože tam může být hvězdou, každý ho poslouchá. Po natáčení už mu všichni budou jenom spílat a ty kritiky…
3. Skvělý režisér je skvělý, protože už něco skvělého udělal a úspěch mu sedí za krkem a šeptá mu do uší celé dny: Uděláš to na úspěch, nebo už na to nemáš? Prohrabuje si vlasy, šoupá nohama, někdy i křičí z bezmoci. I herci a herečky cítí tu zátěž. Vracejí se poslušně i pětadvacetkrát k záběru na zkoušce a strašně se snaží vyhovět. Obyčejný rejža je volný jako pták. Nikdo od něj úspěch přece neočekává, a kdyby motyka nakonec spustila, tak fajn. Může jít klidně večer po natáčení na pivo.
„Jirko“ Menzel je… tedy byl výjimečný. Ale také se lišil od jiných báječných režisérů, které jsem poznala. Byl totiž stále hravý, jako kluk, i když mu bylo trochu víc než mně. Hrál si s detaily, s kusem trávy, s židlí na place. Těšil se, když si mohl v autě uvařit kafe na zvláštním vařiči ze zahraničí, a oči mu zářily. Jako když kluk dostane vysněný vláček pod stromeček. A to si on dopřával jako satisfakci za dřinu na place. Každý den musel mít jakýsi malý „vláček“. Třeba se postavil na hlavu nebo chodil po špagátě. Nosila jsem mu malinké čekuládky s obrázky. Když byl zkroušený nebo naštvaný, zabíraly. Ta drobná sladká pomyšleníčka ho uklidňovala a umožňovala mu rozproudit krev v mozku. Kupovala jsem je denně čerstvé na horním rohu Václaváku. A občas si také uždibovala.
Již na začátku naší společné práce mi dal jasně na vědomí, že film leží také na mých ramenou, ne jenom na jeho. A byl na mě přísný. Podezíravě na mě hleděl při každém záběru, pátral po mně v útrobách ateliéru, jestli zase něco nečtu, něco úplně jiného než Hrabala. Zase čte, všechno čte, křičel na štáb a já rychle schovávala Richtu nebo Dubskou pod zadek. V Třebíči na exteriérech večeřel sám a rychle odcházel do pokoje. Nevadilo mi to, protože jsem nebyla zvyklá mluvit o herectví s režiséry. To se mi zdálo nevhodné. Spoléhala jsem na pana kameramana Šofra, který mi ukazoval palcem, jestli se mu záběr líbil nebo ne. Atmosféra se ale pomaloučku topila pod zářivým letním sluncem Dalešic. Nechodila jsem se dívat na materiál, to nebyl můj zvyk, ale Jirko byl ze dne na den jakoby klidnější. A já jsem mohla sedět ve stínu lípy a pojídat skvělé hrušky z opuštěné zahrady pivovaru.
Filmování skončilo a pouto mezi lidmi ze štábu, herci i s Jirkou se začalo rozplývat. Vídali jsme se, to ano, ale já ztratila tíhu odpovědnosti a Jirka už byl zase slavným a úspěšným režisérem. A zůstal tím hravým chlapcem.
Zlobil se na mě, určitě se zlobil, když jsem přestala hrát a odmítla natočit pokračování Postřižin – Krasosmutnění – v době, kdy jsem byla ve Varšavě. Ale po letech se najednou ozval a jeho hlas zněl velmi vážně: Mám něco pro vás, posílám vám to. Na mém stole přistál scénář třetího pokračování osudu Maryšky, jejího muže a strýce. Hanibal. Všichni jsou už v domově důchodců někde v Sudetech. Ten sladkobolný příběh byl něco jiného, než jsem očekávala. Musím přiznat, že mě rozvibroval, což se mi již dávno nestalo. Přemýšlela jsem, jak to Jirkovi řeknu a dám podmínku, že ano, ale až za dva roky… a pak přišel ten telefon od Míly. Vlastně mi bylo možná víc líto toho společného projektu než jeho nemoci. I když jsem byla hotova bojovat jako lvice za svoje zuby – Máří už totiž neměla mít zuby a na to se vázala spousta scén ve scénáři. Přehrávala jsem si v duchu, jak budu Jirkovi oponovat a vysvětlovat… a pak již nebylo třeba.
A minulý pátek, v den, kdy Jirkova tělesná schránka navždy zmizela z našeho světa, jsem se zastavila u regálu pamlsků a koupila si malý sáček čekuládek. Mají již jiné obrázky, méně romantické, a také chutnají blbě. Ale snědla jsem je heroicky a jednu jsem otevřenou odložila na římsu, aby z ní mohli zobat ptáčci. Hrabal přece tehdy také chtěl krmit ptáčky, uvědomila jsem si.
Komentáře k článku: Ti nejlepší jsou obtížní
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
