Divadelní noviny > Kritika Zahraničí
Ticho, které pulzuje hudbou
Somtow Sucharitkul během uvítací řeči před pražskou premiérou opery The Silent Prince přirovnal buddhistické příběhy zrození (jataka) k biblickým podobenstvím.
Vnitřní sílu odrážely také pohyby pěvců a tanečníků, kteří drželi těla po většinu času zpříma a pouze se subtilně otáčeli kolem své osy FOTO ARCHIV
Příběh prince Temiya je ovšem o pár set let starší než křesťanská evangelia. Operu lze vykládat prizmatem životních osudů jejího tvůrce: Somtow, jehož rodokmen sahá až ke kořenům thajské královské dynastie, dlouhou dobu bojoval s identitou. Většinu svého dětství strávil ve Velké Británii a angličtina se stala jeho mateřštinou, ve své domovině nicméně založil Asociaci thajských skladatelů a většina jeho uměleckého ansámblu, s kterým cestuje po světě a získává různá ocenění, tvoří asijští pěvci a tanečníci. The Silent Prince tyto dvě rozdílné kultury reflektuje a nachází mezi nimi vzácnou rovnováhu. Formát je evropský, indická a thajská tradice je v opeře přítomna skrze nenásilné symboly, které tvoří součást scénografie, kostýmů, choreografie a v neposlední řadě hudby a zpěvu, kdy se asijské motivy navrací v dozvuku jednotlivých melodií.
V opeře The Silent Prince nacházíme spoustu paralel s křesťanským mýtem, ovšem s tím rozdílem, že postava prince Temiya na závěr opery neumírá, naopak se v něm plně realizuje božstvo Boddhisatva. Princ Temiya je v dětství vyzván svým otcem, aby vyřkl trest smrti nad jedním ze svých poddaných. Temiya si však uvědomí, že by se tím dopustil smrtelného hříchu, a tak předstírá ztrátu řeči. Královský pár se služebnictvem se po několik dalších let pokouší přivést chlapce k promluvě, když se ukáže marnost takového snažení, nařídí tajnou popravu mladého muže. Somtow také před představením vyjádřil soustrast rodinám s autisticky postiženými dětmi, čímž operu obohatil o podstatný přesah. Z původního buddhistického příběhu též vynechal všechny scény popisující systematické týrání chlapce.
Poupě lotusu nad jevištěm rozdělovalo prostor na dvě symetrické, obrácené poloviny. Skrytý mechanismus otvíral jednotlivé plátky v závislosti na tom, jaký měl lotus v danou chvíli denotovat význam FOTO ARCHIV
Od „asijské“ inscenace máme sklon očekávat jistou pompéznost, tvůrci se však rozhodli pro jednoduchou, zato dynamickou scénu definovanou pouhými třemi prvky. Kulisy, vzaty jako celek, znázorňovaly Buddhův obličej s třetím okem uprostřed, symbolem moudrosti. Poupě lotusu nad jevištěm rozdělovalo prostor na dvě symetrické, obrácené poloviny. Skrytý mechanismus otvíral jednotlivé plátky v závislosti na tom, jaký měl lotus v danou chvíli denotovat význam. Stejného efektu bylo docíleno důmyslným nasvícením, kdy modrý lotus nesl zcela jiný obsah než červený.
Vnitřní sílu odrážely také pohyby pěvců a tanečníků, kteří drželi těla po většinu času zpříma a pouze se subtilně otáčeli kolem své osy. Veškerá dynamičnost byla přenášena především do pohybu rukou, jimiž tanečníci vyjadřovali emoce. Služebníci Boha podsvětí a Bohyně iluze, shodně oblečení do zářivě červených odstínů, se lišili právě jen tímto pohybem, jehož éteričnost podtrhovaly kostýmy volně splývající podél těl. Jelikož je pokrýval třpytný prach a některé doplňky byly opatřeny pružnými díly, žádný pohyb neunikl pozornosti diváka. Představitelé královského páru Falko Hönisch a Colleen Brooks nejenže svým vzrůstem převyšovali ostatní herce, jejich výška byla ještě zdůrazněna ozdobnými čelenkami, čímž Somtow stvrdil vertikální členění prostoru, které tradičně asociuje duchovní rovinu.
Hudba působila velmi moderně, téměř filmově, bylo znát, že se Somtow věnuje také skládání muzikálů. Většinu kompozice překvapivě ovládly evropské nástroje, avšak s velkou vytříbeností a elegancí, příjemným ozvláštněním byly elektronické klávesy, jejichž zvuk podkresloval epicky laděné pasáže. Asijský vliv se nejvíce projevoval v úderech bubnů a izolovaném cinkotu xylofonů. Specifické trylkování se odráželo především v hlasu rytmicky přeskakujícím a přecházejícím v táhlý tón, který se mísil s doprovodnou hudbou. Somtow experimentuje s výškou i silou hlasu pěvců, zpěv místy připomene kaskádu, aby se v další chvíli ztišil do šepotu nebo jej prostoupil hlas jiný. Mnohdy jako by zpěv z hrudi vyrážel překážce navzdory, snad ve snaze překonat zábranu vlastního nitra.
Somtow v opeře The Silent Prince figuruje v úloze skladatele, libretisty a režiséra. Opera působí soudržným dojmem, žádný detail nenarušuje atmosféru celku. Ticho dílem prostupuje jako jeho leitmotiv, každý z protagonistů v jistém smyslu mlčí, ať již v úctě před králem nebo v hrůze nad vlastními činy. Nejznatelněji je ticho cítit v závěrečné scéně, těsně předtím, než uslyšíme Boddhisatvu / Prince Temiyu poprvé zpívat. Po předchozí divácké zkušenosti s Falkem Hönischem a Damienem Whiteleyem v roli Krále nebes očekáváme hlas hluboký, hrdelní, namísto něj se však ozve něžný kontratenor. Úžas je bezprostřední a nezbývá než doufat, že takové budou i další Somtowy opery.
Bangkok opera foundation – Somtow Sucharitkul: The Silent Prince. Dirigent Trisdee na Patalung, režie Somtow Sucharitkul, scéna Chaimongkol Wiriyasatjaporn, kostýmy Natthawan Santiphap a Kanokrat Ariya. Česká premiéra v Paláci Akropolis 13. srpna 2016.
Komentáře k článku: Ticho, které pulzuje hudbou
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
