Time Out Petra Pavlovského (No. 11)
Katolická církev u nás působí již přes tisíc let a jako národ jí za mnohé vděčíme. Na samém začátku je tu pravdě podobná hypotéza o přínosu irsko-skotské misie, založená na názvech prvních kostelů působila na Velké Moravě nejspíš v době, kdy v Čechách vládl Bořivoj nebo ještě některý z tzv. „sedmi pohanských knížat“ od Přemysla do Hostivíta.
Křesťanství s Písmem i písmem přišlo však na Velkou Moravu z Balkánu. Oba soluňští bratři se ale vztahovali k Římu, a byl to papež, kdo prohlásil staroslověnštinu za čtvrtý bohoslužebný jazyk (a dodnes poslední, po hebrejštině, řečtině a latině). Pro vznik české literatury úžasná a od poloviny minulého století u nás nedoceňovaná věc! Přesto přesevšechno je postavení této církve v českém národě dlouhodobě podstatně horší než prakticky u všech jeho „katolických sousedů“: Poláků, Slováků, Rakušanů i Bavorů.
Jan Hus káže v kapli Betlémské v Praze. Repro archiv
Nemyslím, že tento rozdíl pramení v husitství (M. J. Hus byl samozřejmě katolík a Jiří z Poděbrad jakbysmet), ani v barokních dobách násilné protireformace a rekatolizace ; v tomto konfliktu nejenomže byly národnostní aspekty druhotné, ale je prokázáno, že jezuité a katolíci vůbec de facto brzdili germanizaci (ve prospěch latiny), obzvláště za osvícenství. Zjednodušeně: reformace přicházela z lutherovského Německa – liturgicky česko – německy; protireformace šla z Rakouska, liturgicky česko-latinsky. Zásluha katolického duchovenstva o českou barokní a klasicistickou kulturu je nepopiratelná (kupř. J. J. Ryba tvořil skladby pro katolickou liturgii). Katolická církev to byla, kdo se stavěl proti germanizačnímu tlaku státu za josefínských reforem. Germanolingvnost pobělohorského veřejného života neměla na svědomí církev; byla dána především tím, že německy mluvily všechny vyšší vrstvy obyvatelstva, od měšťanů po šlechtu, o dvoře nemluvě. (Nebyl to ovšem žádný německý šovinismus, jinak by se kupř. opera nezpívala vesměs italsky až po Mozartovy německojazyčné kousky Únos ze serailu a Kouzelnou flétnu). Časem dokonce přišla do módy mezi vyšší šlechtou francouzština. Německý bojovný nacionalismus přinesl prostě až romantismus!
Přesto byla už za obrození katolické církvi a obzvláště jezuitům neprávem, ale o to pevněji nasazena psí hlava germanizátorů. K. H. Borovský: Českých knížek hubitelé lití: plesnivina, moli, Jezoviti. To je ovšem historický zkrat. Jezuité jistě pálili knihy, ovšem ne podle taxonu jazykového (české – německé, popř. latinské), ale náboženského (nekatolické – katolické). Naopak, barokní Jezuité a katolíci vůbec v češtině pilně pracovali a pozitivně se na jejím rozvoji podíleli (Bohuslav Balbín, 1621-88 a A. V. Michna z Otradovic, 1600 – 1676 – stůjtež za mnohé jiné, srov. též kazatelské „festivaly“ ve Žďáru nad Sázavou atp.) Katolický klérus ctil latinu, ne němčinu!!!
Odcizení národu nastalo až v 19. století, kdy se katolická hierarchie (na rozdíl od některých prostých kněží) minimálně zapojila do aktivit národního obrození; mnozí preláti pocházeli z německojazyčné šlechty a zcela přirozeně drželi s habsburskou monarchií, v té době už koncipovanou jako centralizovaný, německy orientovaný stát. Tato necitlivost k národním tužbám (dualismus si Maďaři vyvzdorovali, ale sami se k Slovanům chovali ještě šovinističtěji, než Němci a Rakušané) byla konec konců elementární příčinou rozpadu habsburského mocnářství.
První křesťansko sociální tělocvičný odbor byl neformálně ustaven na schůzce členů 5. července 1902 při Katolické jednotě sv. Josefa v Líšni u Brna. Za iniciátora se všeobecně považuje P. Metod Hošek, farář v Líšni. Úkolem těchto organizací bylo pěstovat nejen o tělo, ale i o ducha, a tak zakládaly řadu ochotnických divadelních spolků, jako byl tento v moravské obci Javornice. Snímek archiv.
Katolická církev se z dlouhodobého hlediska neprozíravě přímo distancovala od národního hnutí, příkladem budiž zřízení tělocvičné organizace Orel, jakéhosi rivala národoveckého Sokola (podobně se ovšem od národovectví distancovali i socialisté svými DTJ). Ostudný byl pak postoj katolické hierarchie v průběhu Hilsneriády, kterou také její vinou T. G. Masaryk prohrál – na jeho stranu se postavili pouze sociální demokraté. (Leopold Hilsner milostí císaře Františka Josefa I. nebyl popraven a přežil i válku, kterou, paradoxně, prožil v bezpečí věznice, a ne na frontě. Dočkal se i svobody, oženil se a dožil ve Vídni.).
Tento faktický neúspěch se po vzniku republiky moc nepřipomínal, ačkoli evidentně nebyl Masarykovou chybou, naopak, on zjevně zachránil Hilsnerovi alespoň holý život! Nepřipomínal se proto, že nešlo o kauzu národoveckou, ale „jen“ o občanská práva židů, nepochopitelně stále ještě podezíraných z rituálního vraždění křesťanských dětí a panen k získání krve na pečení svátečních macesů; přitom židé mají zakázáno požívání jakékoli krve, i zvířecí!
Ještě horší bylo, že když uspořádala ČSR v roce 1925 oslavy 510. výročí mučednické smrti M. Jana Husa, vedlo to k diplomatické roztržce s Vatikánem, což svědčí o tehdejší značné necitlivosti katolické hierarchie doma i v zahraničí, dnes bychom řekli, že šlo o „politickou nekorektnost“.
Miroslav Bambušek: Jan Hus – Mše ze tři mrtvé muže (autorský film o lidských obětech sebeupálení za doby komunismu 60.-80. let minulého stoeltí, 2009). Snímek archiv
Církev katolická má u nás ale přesto víc praktikujících příznivců než všechny ostatní církve dohromady, a její postavení se z národního hlediska oproti dobám První republiky spíše zlepšilo než zhoršilo. Velkou zásluhu na tom mají statečné postoje katolického kléru za obou totalit minulého století, postoje, které někdy ústily až v mučednictví (za všechny jmenujme Josefa Toufara, 1902 – 1950). Jednu z nejsvětlejších kapitol pak u nás katolicismus napsal takzvanou podzemní církví za normalizace.
Koncem svého působení jako primas český si získal všechny přesvědčené demokraty a zastánce lidských práv Miloslav kardinál Vlk tím, že se distancoval od papežovy tolerance vůči francouzskému biskupu – popírači holocaustu. Tzv. osvětimská lež je stejně odporná jako ta jáchymovská nebo magadanská, především v Evropě nelze, už z ohledem na ještě žijící pozůstalé a přeživší, něco takového trpět.
Miloslav kardinál Vlk (* 17. května 1932 Líšnice u Milevska) působil mezi lety 1991-2010 jako 35. arcibiskup pražský a primas český, v letech 1990-1991 byl krátce 10. biskupem českobudějovickým. Jeho biskupské heslo zní: „Aby všichni byli jedno“. Snímek archiv
Kardinál Vlk jako bytostný konzervativec také věděl, že při restitucích církevního majetku má přednost principielnost před pragmatičností a právní čistota zákona před jeho praktickým využitím. Proto nikdy netlačil na vznik příležitostného zákona o navracení majetku „výčtovou metodou“; tím spíš, že ani jeho zabavení nebylo provedeno výčtovou metodou, nýbrž principielně, resp. plošně – podle komunistických principů ovšem.
Oproti němu nový primas, kardinál Dominik Duka se lehce kompromituje až přílišnou neautentickou „družbou“ s presidentem Klausem, jehož bagatelizující indolentní výroky na adresu církví (spolek zahrádkářů) jsou pověstné. Pragmaticky tím ovšem vyřešil spor o vlastnictví svatovítské katedrály.
Vztah státu a církve katolické se lehce proměnil po volbách 2010 tím, že se do sněmovny nedostala KDU-ČSL. Vedoucí osobnosti TOP 09 jsou sice v soukromí také katolíci a nijak to neskrývají, ale od strany se už přímé hájení katolických zájmů nepředpokládá. Návrat KDU-ČSL do parlamentu je ovšem možný – hodně ukáží už letošní krajské volby. Ekonomický vývoj totiž tlačí voličstvo do leva. Vzedmuté preference (v průzkumech) pro ČSSD může sdílet i dnes mimoparlamentní KDU, která se v současném politickém spektru ČR posunula do pozice křesťanských sociálů, kterou zastává v podstatě už od války.
Komentáře k článku: Time Out Petra Pavlovského (No. 11)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
