Time Out Petra Pavlovského (No. 12)
K MDŽ a opožděně k 73. narozeninám /29. ledna 2012/
Níže přiložený text je recenze feministické knihy, objednaná před deseti lety Literárními novinami. Jejich tehdejšímu redaktorovi, básníku Borkovcovi (ten to telefonicky objednal) nakonec jaksi nevybylo v Literárkách místo, a tak začal dělat „mrtvého brouka“. Poprvé a naposledy v životě jsem se nechal napálit a psal něco, co jsem nakonec mohl maximálně přiložit ke svým „sebraným spisům“.
Dnes by mě ale zajímalo něco jiného: Jak se vyrovnávají feministky s MDŽ, s jeho historií a dneškem?
+++++++++++++++++++++
Eunuška. Překlad Pavla Jonsson, nakladatelství One Woman Press, Praha 2001;
417 stránek velice drobného písma. Takže jakkoli je v podtitulu uvedeno „studie“, jde spíše o ambiciózní, z kratších i delších textů poskládanou monografii, jejíž skutečné pročtení a nikoli pouhé prolistování s občasným pozastavením není žádnou oddychovou procházkou. Je to náročná tůra, někdy až tor-tůra.
Napsala řadu dalších knih, např.: Sex and Destiny: The Politics of Human Fertility (1984); The Change: Women, Ageing and the Menopause (1991), Shakespeare’s Wife (2007), The Whole Woman (1999). Je profesorkou dějin anglické literatury a srovnávacích studií na Warwickské univerzitě.
Germaine Greer: Eunuška. Repro archiv
G. Greerová (1939) je Australanka, která se po magisterském studiu v Sydney odstěhovala do Anglie. Žije střídavě tam a v USA a je univerzitní pedagožkou. Bestseller Eunuška (The Female Eunuch) je první z řady jejích feministických knih. V předmluvě se uvádí, že vyšla roku 1970 (na záložce se pro změnu píše že roku 1971), český překlad je ale – jak uvedeno v tiráži – pořízen z vydání nakl. Flamingo z roku 1993, jde tedy o feministický evergreen, text, který zřejmě dle mínění autorky i vydavatelů nepotřebuje oprav a doplnění. Nezdá se, totiž, že by šlo o novelizovanou verzi, v knize uvedený autorčin druhý copyright (1991) se asi týká pouze její nové „předmluvy k jedenadvacátému výročí vydání knihy v nakladatelství Paladin“.
Germaine Greer – Tělo, Duše, Láska… Snímek archiv
Kniha je monotematicky soustředěna na kritiku postavení ženy v euroamerické společnosti přítomnosti i minulosti, a to důkladně a mnohostranně, ne-li všestranně. Rozdělena je do oddílů Tělo, Duše, Láska, Nenávist a Revoluce a ty opět do řady podkapitol. Struktura je to sice provázaná, ale spíše než o „seriál“ jde o „cyklus“: jednotlivé kapitolky jsou srozumitelné i samostatně a bez ohledu na pořadí, zdá se, že byly původně zveřejňovány samostatně. Mnohé myšlenky jsou podávány znovu a znovu jinými slovy, někdy s jinými, jindy se stejnými argumenty, vždy ovšem s nesporným osobním zaujetím, sarkasmem, někdy s vtipem, jindy s pathosem.
Vypjatý subjektivismus začne na čtenáře negativně působit ještě dřív, než se prokouše informačně zbytečnými prvními 30 stránkami (věnování, dvě předmluvy a patnáctistránkové resumé – na úvod!). Dikcí je to beletrie, formou a rozsahem vědecké pojednání, průběžnou apelativností a finální apelativností a agresivitou manifest revolučního hnutí. Dnešní čtenář postupně identifikuje dvě omezení:
– Jde o názory na poměry údajně vládnoucí v době před prvním vydáním knihy, přičemž některé nebyly spolehlivě doloženy nikdy, jiné už nebyly aktuální ani koncem 60. let. Mnohé další argumenty byly vyvráceny v letech následujících.
– Jde téměř výhradně o poměry v angloamerické civilizaci, dokládané stejně jednostranně tamějšími prameny. Jiné části Evropy na tom byly – pokud jde o postavení žen ve společnosti – tenkrát jinak, někdy lépe, někdy hůř.
Radikální feministka Germaine Greer – Revoluce: Možná, že ještě nejsem dost stará na to, abych mohla tvrdit, že sebejistá žena je vždy a za každých okolností milována. Snímek archiv
Stále tu samozřejmě zbývá mnohé, co pravda byla a je dodnes, i „na východ od Londýna“. Je poukazováno na ty způsoby, principy a případy diskriminace žen, se kterými se slušný člověk nemůže smiřovat, aniž by kvůli tomu musel být feministou. Anebo naopak: žijeme ve společnosti, kde slušný člověk do jisté míry feministou být musí, protože principiálně musí být proti každé diskriminaci. Mám na mysli především fyzické násilí, páchané na ženách, nedobrovolnou prostituci spojenou s pasáctvím a nerovnost v odpovědnosti rodičů za vlastní děti. Zpravidla tu už ale nejde o znění zákonů v té které evropské zemi, ale o jejich aplikaci a také o přežívající společenské konvence. (Mne kupříkladu znovu a znovu urážejí fronty, které – na rozdíl od mužů – musí často ženy stát před toaletami v mnohých veřejných budovách celé Evropy od Portugalska po Ural. Takové maličkosti ale feministky zřejmě netrápí; mě ano!)
Skutečným problémem dnes už není identifikace určitých typů diskriminace, na to stačí často i pouhé statistiky. Problémem je nalézání těch správných řešení. Obávám se ale, že v tom nám paní Greerová moc nepomůže. Kupříkladu názorem na rodinu: domnívám se, že rozhodující část naší společnosti je přesvědčena o její potřebě a mnozí jsme přesvědčeni, že má alespoň potenciálně jít o svazek dvou zcela rovnoprávných partnerů; instituce takové rodiny by proto měla být podporována společným zdaněním manželů, transformací přídavků na děti do daňových odpisů z příjmů rodičů, státní podporou snah o to, aby co nejvíce dětí vyrůstalo v rodinách úplných. G. G. ovšem sní o zrušení rodiny, o jakési obří komuně, ve které by o děti pečovali ti z rodičů, kterým se chce, a proto momentálně žijí zde a ne jinde, kde by děti ani nevěděly, kdo z přítomných či nepřítomných dospělých jsou jejich fyzičtí rodiče. Já si tak představuji peklo, to, na které autorka zjevně nevěří.
Zcela zavádějící je argumentace statisticky doloženými nižšími příjmy žen. Většinou totiž nejde o různý plat za tutéž práci, tedy o diskriminaci podle pohlaví, nýbrž o feminizaci určitých podhodnocených profesí (učitel -ka, ošetřovatel -ka), tedy o větší ochotu žen dělat méně placené práce. Mzdové tabulky platí pro všechny stejně, bez ohledu na pohlaví. Mohou-li učitelé odejít pracovat do bank, mohou i učitelky. Mohou-li sanitáři podnikat, mohou i zdravotní sestry! Cožpak nepřešla řada z nich do obchodu s léčivy? A lze se jim divit nebo jim to vyčítat?
+ + +
Znovu a znovu se čtenář Eunušky dostává do následující situace: přečte větu a řekne si: ano, ano, tak to je. Přečte následující a vzbouří se: proboha, tak to vůbec není! Kupříkladu: Neexistuje důvod – … – proč by všechny ženy měly považovat rozmnožování za nutnost. Podobně ani žena, která dítě má, není automaticky povinována je vychovávat (s. 281). Jistě, nikdo není morálně povinen mít děti! Ale když už je přivede na svět, kdopak jiný má v první řadě povinnost se o ně starat? Spoluobčané? Nebo stát v jejich zastoupení? Kdo jiný by měl být odpovědný za děti, než jejich rodiče – samozřejmě oba?
Jinde ukazuje autorka na skutečný problém: společnost nakládá na ženu jednostranně neúměrnou část péče o děti, což se projeví zvláště v momentě rozvodu. G. G. se ptá: proč nejsou děti přiřčeny tomu z obou manželů, který má vyšší příjmy a může si proto snáz zaplatit služby, které mu umožní vydělávat a zároveň vychovávat děti? Což můžeme i obrátit: neměly by být alimenty tak vysoké, aby ten, komu děti připadly, na takovéto služby měl? A pokud jeden člen manželské dvojice věnoval svou dosavadní práci domácnosti do té míry, že ztratil nebo ani nezískal žádnou kvalifikaci a stojí proto po rozvodu zcela na dně trhu práce, neměl by získat kompenzaci od partnera? Nebo naopak: Pokud hodlají manželé provozovat svou domácnost právě takto, měli by to vetknout do nějaké smlouvy, formulující pravidla případného rozchodu. Konečně, tzv. svatební smlouva je v evropské kultuře institutem velice starým.
Je nesporné, že skutečná emancipace ženy předpokládá transformaci rodiny, zrovnoprávnění manželů. Avšak to je již dnes do značné míry záležitost každé konkrétní dvojice. Způsob rozdělení péče o společnou domácnost nemůže přece manželům určovat stát. Stačí, že musí soudním výrokem o výživném určovat způsob financování výchovy těch dětí, které žijí pouze s jedním z rodičů.
Mirek Vodrážka, přední osobnost českého feminismu, píše (Role mateřského polibku v politice, Lidové noviny 7. IV. 01): Česko ovládá strach z feminismu. Nemůže být větší omyl! Pro Česko je příznačná lhostejnost k feminismu, nezájem. Jaký strach, proč? Nejsou tu žádné zákony, které by byly považovány za diskriminační; nevím o zákonech, po kterých by feministé volali a většinová společnost se jim bránila!
Feminismus u nás bije do prázdna, protože téměř nic než tzv. pozitivní diskriminaci už nemůže institucionálně požadovat. Procentuální kvóty na zastoupení žen by ale nejdříve musely ve svých stanovách zavést ty politické strany, které by o takové zákonodárství usilovaly, podobně, jako to učinily některé strany ve Skandinávii nebo ve Francii. Pochybuji, že by to bylo k dobrému, bez ohledu na pohlaví.
Zaměstnavatelé se při nástupu ptají mladých žen, zda mají děti nebo kdy si je hodlají pořídit. Je to genderově nekorektní? Neptali by se stejně i mladých mužů, kdyby věděli, že pravděpodobnost, že si vezmou „paragraf na dítě“ je u nich stejná?
Kde je řečeno, že nemocné dítě má ošetřovat žena, a ne muž? A kde je řečeno, že zůstat v domácnosti s malými dětmi má maminka a ne tatínek? Taková rozhodnutí dělají přece sami manželé, muž a žena, svobodně, takže proč do těchto záležitostí pořád zatahovat stát, instituce a „mocné tohoto světa“? Je ovšem přirozené, že v případě potřeby zůstane „v domácnosti“ ten z obou manželů, který má nižší příjem; není až tak úplně přirozené, že je to z nejméně z 95 % žena.
Germaine Greer (born 29 January 1939) is an Australian writer, academic, journalist and scholar of early modern English literature, and a significant feminist voice of the later 20th century. Snímek archiv
V knize jsou bohužel i taková místa, kdy se čtenář lehce zděsí: toto tvrdí s vážnou tváří univerzitní pedagog? Nežertuje? Mužský zvyk zahalovat dolní končetiny do dlouhých hábitů měl za následek úbytek tkání, o čemž nás mohou přesvědčit svými muřími nohami, které vystavují na všech přímořských plážích Británie (s.43). Naproti tomu u žen tuková vrstva vznikla z nutnosti izolovat nechráněné části těla. V 50. letech bych podobnou pasáž chápal jako vtipnou parodii některých teorií akademika Lysenka neblahé paměti. G. G. jich byla jako studentka pravděpodobně ušetřena; obávám se ale, že stejně byla ušetřena i genetiky v „mendelovsko-buržoasním“ pojetí.
Podobně působí nadšená oslava závěrečného monologu Kateřiny v Shakespearově Zkrocení zlé ženy. Tuto komedii lze dnes – vedle Kupce benátského – považovat za jedno ze dvou Shakespearových děl, se kterými mají inscenátoři potíže, protože jsou eticky poněkud sporná. Navzdory vší nejednoznačnosti, příznačné každému skutečnému a tím spíše velkému uměleckému dílu, obsahuje jedna nepopiratelně prvky antisemitismu, druhá antifeminismu. Kateřinin monolog ve „Zkrocení…“ působí, jako kdyby mluvil člověk po právě provedené lobotomii. Divadelníci si s tím samozřejmě vědí rady: text může být ironizován, předveden jako pochopené (vynucené) pokrytectví, atd. Rozhodně ale nepatří „k nejlepším obhajobám křesťanské monogamie, jaké kdy byly napsány.“ (S. 250. Ještě teď mnou zmítá pochybnost: nemyslela to autorka ironicky?)
Engelsova práce O původu rodiny je citována jako „zjevená“, trvalá a nesporná pravda, bez jakýchkoli dalších pramenů, včetně nedoložených hypotéz jako takzvaná kmenová rodina, matriarchát a podobně. A co si lze myslet o následujícím postupu ve vědecké práci vysokoškolské pedagožky? Citace:
Výzkumný tým dr. Jaroslava Kocha z Prahy jasně dokázal…. (s. 85). Říkáte si: Konečně také jeden neanglosaský pramen, odkudpak to autorka má? Pointa v poznámkách: Sunday Mirror 19. 10. 1969. Toť skutečně relevantní odborný pramen! Pokusil jsem se tento pramen vygooglovat a ejhle: knížka se jmenuje Výchova kojence v rodině a napsal ji Doc. Dr. Jaroslav Koch, CSc. Autorce Eunušky zprostředkovalo Nedělní zrcadlo, odborné a věrohodné to periodikum!
+ + +
Dobovou i lokální podmíněnost vzniku knihy ukáže snad nejnázorněji citát ze samého závěru: … nemůžeme spoléhat na to, že až se socialistům podaří zrušit soukromé vlastnictví a obnovit veřejné vlastnictví výrobních prostředků, všechno bude dobré … stát, a s jeho odumřením se volky nevolky naplní Marxova slova – takže pojďme na to! V továrnách …se proletář místo komunistou stal otrokem splátkového systému. (s. 388)
Takže: veřejné vlastnictví výrobních prostředků už tu jednou bylo (zřejmě v tzv. prvobytně pospolné společnosti), socialisté je obnoví a zároveň zruší soukromé vlastnictví. Zrušen bude i stát. Ženy celého světa by tomuto vývoji měly ve vlastním zájmu ze všech sil napomáhat a dělníci se z otroků mají stát komunisty. To se praví se ve vydání z roku 1993 (sic!). Kdybych toto měl brát vážně, musel bych české vydání knihy považovat za trestný čin, za výzvu k protiústavnímu převratu! Oproti Marxovu Manifestu je ale kniha naštěstí příliš tlustá než aby ji potenciální revolucionáři – řky četli.
+ + +
V textu lze nalézt i řadu sympatických pasáží, příznačně tehdy, kdy autorka opustí svou záviděníhodnou sebejistotu: Možná, že ještě nejsem dost stará na to, abych mohla tvrdit, že sebejistá žena je vždy a za každých okolností milována. Ano, to znělo nejenom z londýnských, ale i z pražských jevišť už před devadesáti lety. Higgins: Ještě před pěti minutami jste mi visela na krku jako balvan. Teď jste hotová pevnostní bašta, sesterská bitevní loď. (G. B. Shaw: Pygmalion, přel. M. Lukeš.) Jenomže: Je to smutné, ale Higginsové jsou v každé populaci v menšině. Většina mužů chce mít alespoň doma spolehlivě „navrch“. Touží-li po rovnocenných partnerech, najde si je jinde. V zaměstnání, mezi kamarády nebo – paradoxně – mezi milenkami. Od domova ale žádají muži většinou především jistotu, a tu rovnocenný a nezávislý partner neposkytuje, tu poskytuje naopak partner co nejzávislejší. („Profesor Higgins“ se v Eunušce vyskytuje také, ale není to Shawův orotoepik nýbrž autorka české předmluvy, křestním jménem Bernie, pedagožka Pedagogické fakulty Karlovy univerzity.)
Žena se prostě musí rozhodnout, zda chce vůči mužům zaujmout pozici zboží vůči zákazníkům. G. G. je samozřejmě proti, s čímž nelze než souhlasit. Nemá ale smysl obecně obviňovat z tohoto stavu neuchopitelnou „společnost“, ani stát jako konkrétní právnickou osobu. A nemá ani smysl obviňovat jednotlivě ty muže, kteří o takové „nezboží“ nejeví zájem. Vychovávat děti – chlapce – k jiným preferencím? Nevím, nehledě k tomu, že vliv výchovy je tu po marxisticku přeceňován, získané dominuje nad vrozeným, jakkoli prokázán je opak!
Obávám se, že sebejistým ženám nezbývá, než se spokojit s tou menšinou „masochisticky riskujících mužů“ (sám se mezi ně troufám řadit), kteří právě o takové ženy – plnoprávné partnerky – stojí. Anebo prostě na muže rezignovat.
+ + +
Překladatelka P. Jonnson se rozhodla pro zásadu nepřechylovat ženská příjmení, především v naději, že nezvyklost jmen bez koncovky –ová v našem prostředí podtrhne buřičský charakter eseje… Tím ovšem nejen posunula knihu (pojmenování esej skutečně v českém kontextu není na místě) směrem k nonkonformitě dál, než sama její autorka, ale též ji znejasnila. Překlad je určen čtenáři, který si ji neumí nebo nechce přečíst v originále; anglickému mluvčímu vypoví o rodu někdy alespoň křestní jméno; Čech se ale většinou v anglických křestních jménech pokud jde o rod neorientuje. Při citacích s feministickou tematikou – a o takové jde většinou – je ale důležité, je-li jejich autor mužem či ženou. Čeština má prostě oproti angličtině nejenom nevýhody, ale i výhody, mezi které patří i přechylování. Touto možností nepohrdla překladatelka ani v samém názvu knihy: Nepřeložila „Female Eunuch“ „Ženský eunuch“, ale právě Eunuška. Krátce: slovanské jazyky nejsou oproti germánským apriori „méně korektní“, a už vůbec ne kvůli tomu, že dovedou říci „slonice“ nebo „slůně“ jedním slovem.
Ještě větším nedostatkem je nepřekládání citací ve francouzštině. Kniha přece není určena do prostředí typu carského Ruska, kde všichni vzdělanci četli a mluvili plynně francouzsky. Je to podobné, jako kdyby dnes někdo vydal česky Vojnu a mír a přeložil pouze to, co je v knize rusky. (Mám ale i vážné pochybnosti, zda anglosaské feministické kruhy jsou na tom s francouzštinou všeobecně tak dobře, aby citace mohly zůstat v originále.)
Je deprimující, začne-li čtenář podezírat tvůrce knihy, autorkou počínaje, přes původního redaktora, překladatele až po redaktora překladu, že text pečlivě nečetli. Na s. 278 je dlouhý odstavec – citace – v poznámce označený Ch. Hamblett, J. Deverson, Generation X. Londýn, 1964, s. 48-9. Jde o výpověď mladého muže na téma strachu z manželství a je komentován takto Rozčarovaný pohled těchto dětí odhaluje funkci patriarchální rodiny jako jednotky kapitalistické společnosti. Tento rodinný model imobilizuje dělníka a nechává ho napospas mukám vize jistoty.
Na s. 292 – hned v následující kapitolce – najdeme týž odstavec s týmž bibl. údajem znovu. Teď již nejde o dělníka: Tak viděl manželství a jistotu v roce 1964 Mike Russel, jedenadvacetiletý reportér deníku Edingburh Evening News. I když připustíme, že autorka si je opakování citace mlčky vědoma (nikde opakování nereflektuje), máme nezvratnou jistotu, že čeští vydavatelé si toho vědomi nejsou: při opakované citaci je týž text přeložen znovu, ale jinými slovy. Většina kluků – většina lidí….pracujou pro povýšení – dřou, aby se dostali na to nejlepší místo…..někoho si najdou a je svatba – najdou si holku a vezmou si ji atd. Připomíná to onu anekdotu, tradující se tuším o G. Rossinim, který prý komponoval v posteli a když mu notový papír upadl na zem, než by se pro něj sehnul, raději pasáž složil znovu.
Eunuška na mne působila jako žíla mnohé apelativní pravdy (ohnivé protesty proti manipulaci reklamou a proti plýtvavě konzumnímu způsobu života) i zdroj poznání mnohdy dosud neznámého ženského pohledu na naše společné problémy. To vše ale zavaleno spoustou hlušiny. Domnívám se, že – pokud by s tím autorka souhlasila – by jak dílu, tak i jeho potenciálním českým čtenářkám prospělo jeho pečlivé zredigování do výboru dejme tomu asi třetinového rozsahu. Kniha by získala na přesvědčivosti i čtivosti. Tortura úmorné četby by se změnila v příjemnou masáž.
x
Zpívali Kde domov můj a nemysleli tím Palestinu
_
Dnes, ve čtvrtek 8. března si někteří setrvačně připomínají MDŽ, jiní den předtím vzpomněli narození T.G.M. (162 výr.).
ČESKÝ ROZHLAS 3, Vltava připomíná ve 20 hod vysíláním inscenace hry Rolfa Defranka Vaše jméno je uvedeno v protokolu jednorázové hromadné vyvraždění českého rodinného tábora, ke kterému došlo v koncentračním táboře Birkenau – Osvětim v noci z 8. na 9. března 1944. Jde o největší hromadnou vraždu našich občanů v dějinách, zahynulo okolo 5 000 lidí bez rozdílu pohlaví nebo věku, kteří sem byli deportováni z Terezína v září 1943 a ponecháni pohromadě, původně zřejmě s úmyslem předvést zase nějakou „Potěmkinovu vesnici“ komisi Mezinárodního červeného kříže.
V noci z 8. na 9. března 1944 (a následně 12. a 13. července 1944) došlo v Osvětimi k nejmasovější vraždě československých (českých) občanů během druhé světové války – k vyvraždění vězňů tzv. terezínského rodinného tábora v Osvětimi-Birkenau. Snímek archiv
Tento otřesný čin daleko přesahuje i celosvětově smutně proslulé strašlivé tragedie jakými byly vyhlazené Lidice či Ležáky nebo vypálené Paseky. Zde už nešlo o žádný výběr, ušetření žen nebo dětí. Nacistická totalita pozřela totálně všechny, včetně novorozenců, protože židovské děti se, na rozdíl od těch českých, tedy „árijských“ pro poněmčení principiálně nehodily. Ony ale přesto, jdouce na smrt, zpívaly se svými rodiči Kde domov můj , jak dokládíá několik svědectví. Určitě tím nemyslely ten tehdy zanedbaný a zpustlý proužek země mezi Středozemním mořem a řekou Jordán, součást tzv. britského mandátního území.
Snímek archiv
Dramaturgem byl Hynek Pekárek, který se tématu holocaustu a antisemitismu věnuje soustavně, takže, stejně jako já, už jistě figuruje na některém ze seznamů českých Weissjude, které dnes kolují naší předjarní slovanskou krajinou.
Uvedl například v květnu 1998, k 50. výročí založení Izraele, Urisův Exodus jako velký seriál; představil posluchačům izraelské dramatiky Josefa Bar Josefa a Ephraima Kishona; v minulém roce uvedla v jeho dramaturgii Vltava původní hru z Terezína Noc moudrých mužů od Jiřího Homoly.
Komentáře k článku: Time Out Petra Pavlovského (No. 12)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
