Divadelní noviny > Blogy

Time Out Petra Pavlovského (No. 1/2013)

Silvestr v Dlouhé

Miroslav Táborský, omlouvající z jeviště před představením Našich furiantů řadu nutných objektivních nedostatků, z nichž některé které budou zjevny i laikům (kupř. zlomená noha prvního milovníka) to vyjádřil lapidárně: Lidé, kteří jsou v hledišti divadel i o silvestrovském večeru, nejsou normální (diváci).

Šel bych dokonce ještě dál: Nejsou to ani normální lidé; a vztahuji to především na sebe!

Jakožto mj. divadelní kritik nemohu být normálním divákem už proto, že jsem divákem profesionálním, jakkoli právě v tomto případě píši o představení jenom „z ochoty“, zadarmo. A naopak vstupenky jsem neměl úplně zdarma, ale koupil je se slevou. Navíc jsem mezi ostatními diváky byl pravděpodobně jediný, který už při příchodu přemítal o tom, že by se divadlo mělo dočasně přejmenovat na DIVADLO V HRADEBNÍ, protože z Dlouhé se do něj vniknout nedá. Prostě věčný kritický šťoural.

Ostatně o veškerých pravidelných návštěvnících divadla lze říci, že jsou „nenormální“, mimostandardní – je nás prý jen asi 4% a jinde to není lepší. Ale kolik lidí z těch „vyšinutých“ čtyř procent jde do divadla i na Silvestra? Vždyť i já, který divadlo miluji už přes 60 let, jsem to teď udělal poprvé, zatímco například na koncertech jsme se ženou na Silvestra už byli mnohokrát!

Bornova (a Hanušova a Vondráčkova) insenace je už dva roky stará. Já jsem si ale tenkrát ještě vybíral svou celoživotní depresívní pauzu a do divadla jsem už druhý rok nechodil, o pražském divadelnictví jsem sotva jen četl. Něco jsem už ale dohnal. Divadlo je z tohoto hlediska v horším postavení než literatura, výtvarná umění, film, ba i hudba (koncerty jsou také jedinečné, ale jsou tu nahrávky!); pokud člověk něco zmeškal, v knihovně, v galerii ani v muzeu to nedožene. Ovšem až do derniéry tu šance je a navíc, žádné představení není pouhou reprodukcí, vždycky jde o jedinečný originál, poprvé a naposledy! Do důsledků vzato, každé představení by si zasloužilo své vlastní kritiky, podobně jako se jich dostává jednotlivým koncertům vážné (a někdy snad i rockové) hudby.

Kritiky se ale, trochu nekorektně, shrnují nad společného jmenovatel téže inscenace a Naši furianti v Dlouhé se svých, pokud si vzpomínám převážně kladných kritik už po zásluze dočkali. Nebudu k nim přidávat další, jakkoli by při této repríze (padesáté?) bylo o čem psát. S těmi, kteří chtějí číst dál, se jen podělím o pár myšlenek, ke kterým mě představení dovedlo.

Bavit a povzdělávat v mravnosti (tak tomu chtěl F. Schiller) jsem se začal už ve foyeru při čtení programové brožurky. Viděl jsem již něco Našich furiantů (naposledy Léblovy Na zábradlí – viz Archiv DNz), ale ještě nikdy nebyla Markytka, chodská  živnostnice, rozvážející dřevěné nádobí, označena jako „obchodní cestující“, jakkoli věcně to není úplně nesprávné. (Skuteční cesťáci ovšem většinou zboží jenom nabízejí, nerozváží je.)

Nad jinými údaji jsem se již nezasmál, ale zamyslel. Kupříkladu vím, že L. Stroupežnický napsal i jiné hry (operu Zvíkovský rarášek dokonce Max Brod přeložil do němčiny – Der Burgkobold), ale že jich byl celý mandel jsem si nikdy neuvědomil (nemluvě o tuctu próz). Nemilosrdný kritik ČAS ale nakonec ponechal v kategorii klasika jenom Naše furianty, tuto Prodanou nevěstu české činohry. Není to ale nic zvláštního, Jirásek také napsal jenom jednu Lucernu (i její zopernění přeložil Max Brod – Die Laterne) a z J. K. Tyla se kromě Strakonického dudáka (Brodem přeložená opera: Schwanda, der Doodelsackspieler) už také nic moc nehraje. To takový Klicpera je na tom lépe!

Nad dobovými kritikami si zase člověk uvědomí, že tehdy ještě směli psát kritiky i dramatikové, kolegové autora (představte si, že by dnes třeba Drábek psal deníkovou kritiku na premiéru Karla Steigerwalda!). Bratři Frídové se jak ve Zlaté Praze, tak i v Hlasu národa strefili úplně přesně, zatímco kunsthistorik K. B. Mádl se v Ruchu projevil jako snobský krasoduch, který k divadlu zabloudil od obrazů.

Pokud bychom chápali Naše furianty jako hru ze současnosti 1887, je trochu anachronické vyprávění dědečka Dubského (zase to šťouralství!).  Ruský car se tu mohl vyskytnout nejpozději v souvislosti s Vídeňským kongresem 1815. Otěže kočáru se „dvěma potentáty“ nemohli svěřit nezkušenému mladíčkovi, muselo mu tedy být alespoň třicet. Tedy ročník 1785. Že by bylo dědečkovi, v realistické hře, už přes sto let?  Pravda, jižní Čechy jsou zdravá krajina.

Samozřejmě jsem hledal v programu nějaké žánrové zařazení. Pojmy jako detektivka nebo krimi jsem samozřejmě neočekával, jakkoli ve hře jsou zápletky  jak detektivní (šíření poplašné zprávy anonymním „teroristou“ a pátrání po jeho identitě), tak i kriminální (křivé obvinění nevinného, spáchání zločinu pytláctví a snaha o dopadení pachatele). Hledal jsem ale pojem satira, což tato komedie nesporně je. Nenalezl jsem jej, ale našel jsem metaforu, která to bohatě vynahražuje. Jan Borna: Stroupežnický je český Gogol! Tím je řečeno co do žánru  vše.

Vlastní představení jsem si, módně řečeno, „užíval“. Znám totiž text nazpaměť, protože jako čerstvě ženatý student jsem statoval ve cca 350 reprízách Vejražkovy insenace v ND. Jako celek nic moc, tuctová „herecká režie“, „žánrový obrázek“ z české vesnice (M. Macháček opravdu neměl na co navazovat). Byl to ale velice praktický provozní kousek: dalo se to hrát jak v Tylově divadle, tak i v Kapličce, všechny role byly zalternované do bezvědomí a lidé chodili – na herce. Někdy se hrálo i 4x za víkend, což pro mne znamenalo 200 Kč, přičemž průměrný plat činil tehdy cca 2.400.

Ševce Habršperka hráli střídavě František Filipovský, Bohuslav Záhorský a Jiří Sovák.  Ten občas zaperlil pohotovým extempore, z nichž jedno by mělo natrvalo obohatit Stroupežnického text.  Když se oba kamarádi trumfují kde všude  „byli ve světě“, praví Bláha o „Inšpruku“: Já tam ležel s regimentem. Načež Sovák: Copak tys tam ležel, ale já tam musel dělat!

Petr Pavlovský (1944) – teatrolog, divadelní kritik, estetik, v letech 1990 – 2007 vysokoškolský pedagog na FF UK, v letech 1994-2007 vedoucí katedry divadelní vědy. Jeho stěžejním dílem je pojmový teatrologický slovník Základní pojmy divadla (Národní divadlo Praha, nakl. Libri, Praha 2004). Je autorem asi poloviny textů hesel, redaktorem a editorem. V úvodu slovníku je jeho studie Taxonomie jako základ slovníku, kde vysvětluje svoji metodu klasifikace umění. Vychází z teorie prof. Jaroslava Volka (1923-1989). Od poloviny 90. let se vedle divadla teoreticky a kriticky věnuje i rozhlasovým (a vůbec fonografickým) inscenacím a dalším fonografickým dílům. Je členem redakčních rad revue Prostor a dvouměsíčníku Loutkář. V loňském roce (2012) se výrazně a mnohostranně angažoval v kontroverzní kauze „repatriace“ urny s popelem Františka Kupky. Je členem Společnosti pro východočeské loutkářství (2012). Od roku 2012 má na i-DN vlastní blog Time Out Petra Pavlovského.

• Autor: Petr Pavlovský
• Publikováno: 1. ledna 2013

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Time Out Petra Pavlovského (No. 1/2013)

1. Petr Pavlovský

   

   Oprava:
   Ve své době oblíbená opera J. Weinbergra Švanda dudák se německy jmenuje Schwanda, der Dudelsackpfeiffer.

   06.01.2013 (23.07), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ