Time Out Petra Pavlovského (No. 14)
Divadelníkem v totalitě
Před 22lety jsem se, jako pětačtyřicetiletý, stal pedagogem KDV FF UK
Má profesionální kariéra nebyla nic moc. Jejích prvních dvacet let se časově překrývá s dobou zvanou v Česku normalizace . Pro nás, kteří jsme se snažili kolaborovat s režimem co nejméně, to byla, myslím, v českém divadelnictví 1968 – 89 kariéra docela příznačná a navíc ji zakončila paradoxní pointa.
Vážně, tedy potenciálně profesionálně jsem si začal s divadlem až v roce 1967, kdy jsem byl jako čerstvý pozdní maturant (23 letý; večerní střední škola pro pracující, W. Piecka 1) přijat ke studiu na katedře divadelní vědy FFUK. Mohlo se to stát jenom proto, že totalita právě povolovala víc než kdykoli jindy, Vítězným únorem 1948 počínaje. V roce 1960 jsem byl totiž doslova „za narušení nácviku na celostátní spartakiádu“ vyloučen ze všech středních škol v ČSR (ještě jsme nebyli ČSSR).
Repro archiv
Čtyři roky jsem pracoval jako pomocný dělník v ČKD Praha, pak základní vojenská služba, „angažmá“ v OPBH Praha 3 jako topenář, kladně vyřízená žádost o zrušení generálního zákazu studia a konečně absolvování celé večerní střední školy pro pracující během školního roku 1966/67; střední školu tak sice de iure mám, ale de facto ne.
Václavské náměstí 21. 8. 1968, 4 hodiny ráno. Foto JOSEF KOUDELKA
Bouřlivých událostí roku 1968 jsem se prakticky nezúčastnil, byv z domova vychován antikomunisticky; byl jsem přesvědčen, že tohle si musí naši komunisté vyřídit mezi sebou, respektive mezi sebou a Moskvou, že my ostatní jsme pouhým objektem dějů, jakkoli to na první pohled mohlo vypadat jinak.
Nestraníci nebyli, navzdory organizacím jako KAN a K 231, k žádnému rozhodování připuštěni, nikdo se jich na nic neptal, jako obvykle se od nás nechtělo nic jiného než demonstrativní souhlas. Subjektem dějin byli nadále komunisté, začasté právě ti, kteří totalitní režim u nás 1948 zavedli a dosud z toho nepřestali profitovat.
Jsme s vámi, buďte s námi… Alexander Dubček a Oldřich Černík během srpnových dnů 1968. Foto archiv
Příznačný detail: celosvětově adorovaný Alexandr Dubček se veřejně nesmírně rozlítil na ty, kteří přišli s myšlenkou na obnovení ČSSD. Zdalipak si na to vzpomněl, když se po Listopadu stal předsedou Sociálně demokratické strany Slovenska, která v zápětí zmizela v propadlišti dějin?
1968… Repro archiv
Na jaře 1968 jsem měl již dva roky tzv. vážnou známost s kolegyní, studentkou romanistiky na FFUK, a na září byla naplánována svatba. Nedavše se ovlivnit dějinnými turbulencemi, jak jsme řekli, tak jsme udělali; jenom mezi tím celá manželčina (rovněž antikomunistická) rodina koncem srpna 1968 emigrovala do Kanady. Dcera se odjezdu vzepřela s tím, že ona, a nikoli čeští komunisté, je tu doma, že odjet by měli oni, a to „ireverzibilním vlakem družby“ do SSSR.
Vydělávaje si na živobytí statováním v ND (až 25 představení měsíčně) a prospěchovými stipendii přibral jsem si k tzv. dvouoborové divadelní vědě jako tzv. třetí obor estetiku a obecnou teorii umění. Mým „guru“, aniž by to věděl, se stal profesor Jaroslav Volek, samozřejmě rovněž člen Strany.
Jaroslav Volek byl významný český muzikolog a semiotik. Rozvinul teorii modální hudby, která obsahuje myšlenku polymodality a modifikace hudebního záznamu, kterou nazývá „ohyb“, ze které vzešel systém tzv. flexibilní diatoniky. Svoji teorii aplikoval na díla Leoše Janáčka a Bély Bartóka. Významná je především jeho práce s názvem Základy obecné teorie umění (SPN, 1968) založená na jeho semiotické koncepci. Jeho Kapitoly z dějin estetiky (Panton, 1969) jsou jednou z mála prací přehledového typu z oboru dějin estetických teorií a názorů v naší literatuře. Obsahují dějiny estetiky evropského okruhu od antiky až po začátek 20. století, v nichž Volek hledá smysl nauky o krásnu a sleduje přínosy jednotlivých osobností na pozadí dobového života společnosti. Repro archiv
Na podzim 1972 jsem v poklidu obhájil první teoretickou diplomku v dějinách katedry a byl vyzván, abych tam rovnou zůstal jako tzv. aspirant. V prosinci jsem ale dostal z děkanátu dopis, že přijat nejsem, a to „pro malou politickou angažovanost“ (ještě ho mám schovaný:-).
Další tucet let byl pestrý. Záhy jsem pochopil, že oproti prvnímu komunistickému dvacetiletí bude „normalizace“ méně krvavá, ale o to sofistikovanější, „vymakanější“, o to důsledněji bude propracována, prosazována a dodržována tzv. nomenklatura, tedy systém komunistického apartheidu. (Pravda, černoši se k bělochům dát nemohli, zatímco nekomunisté ke komunistům po určité snaze zpravidla ano.)
U nás to, soudruhu, nevadí, my nejsme ideologicky závažné pracoviště. Repro archiv
V prvních letech, kdykoli jsem někde vyplnil tzv. kádrový dotazník (ve kterém jsem nemohl neuvést manželčino příbuzenstvo) přestávali se se mnou bavit. A tak to šlo od nezaměstnaného přes obligátního topiče (přikládal jsem spolu s vyloučenými komunisty, kteří se ovšem předtím – na rozdíl od mé rodiny – měli v letech 1948-1970 let dobře). K prvnímu zaměstnání odpovídajícímu mé kvalifikaci, neuvěřitelnému „vedoucímu teoretického pracoviště Ústředí uměleckých řemesel“ – se dvěma podřízenými, z nichž jedna byla milenka ředitele – jsem se dostal na inzerát v odborářském deníku Práce. Příbuzné v exilu jsem hlásil už mezi dveřmi, ale kádrovák vece: U nás to, soudruhu, nevadí, my nejsme ideologicky závažné pracoviště. Opravdu, u vázy, netkané tapiserie nebo kované mříže se otázka po socialistickém realismu nekladla.
Pak jsem byl programovým pracovníkem ve „Fučíkárně“ („Juldafulda“, PKOJF Praha – přece jenom blíž k divadlu, tomu „hadu z ráje“), pak publicista na volné noze (eufemismus pro nezaměstnaného v režimu, ve kterém jakkoli byly odbory, nebyly pro nezaměstnané podpory, naopak, nezaměstnanost byla kriminalizována). Též lektor dramaturgie Naivního divadla v Liberci na čtvrtinový úvazek za 400 Kčs/měsíčně, tzv. čtvrteční analytik. (Zesnulý řediteli Oldřichu Augusto, ještě dnes vám za to tak důležité razítko v občanském průkazu z celého srdce děkuji!) Též jsem byl krátkodobě redaktorem v měsíčnících Čs. loutkář a Taneční listy.
Oldřich Augusta: Vyšetřování Ikarova pádu (r. Matěj Kopecký, prem. 30. 9. 1989, Naivní divadlo Liberec). Foto archiv Naivní divadlo liberec
Mezitím drobné peripetie a zábavy jako např. 1977 vazební vyšetřování pro oprávněné podezření z rozšiřování materiálů Charty 77. Manželka v Bartolomějské na 48 hodin rovněž. V letech 1976 – 1988 se skupinou přátel provozujeme nelegální Societas Incognitorum Eruditorum (secunda, prima existovala v Olomouci 1746-52) a vydáváme samizdatový měsíčník Acta incognitorum (květen 1976 – prosinec 1988, dnes jedno paré ve Státní knihovně a další v Libri prohibiti Jiřího Gruntoráda).
Žádný disident, který by odvážně, otevřeně a neskrývaně opověděl režimu nepřátelství, jsem ovšem nebyl, byla to spíš guerilla. Byl v tom jistě i kus zbabělosti, ale také strategie. Říkal jsem si: Až na mě přijdou, vše zcela odhalí a všechno mi zakážou, pak přijde čas podepsat Chartu. Přítel Jan Vladislav, jeden z prvních signatářů Ch77, mi to schválil.
Abych se uživil, měl jsem ruce upsané až po ramena. (Manželka učila v Jazykové škole, takže finančně také nic moc.) Reflektované obory: užitá umění, umělecká řemesla, divadlo (především mimopražské a amatérské), zvláště pak divadlo loutkové, o kterém během mých studií divadelní vědy nepadlo slovo.
Psaní o loutkovém divadle sice nebylo moc honorované, ale jinak mělo řadu komparativních výhod: zdánlivou ideologickou inferiornost („loutečky pro dětičky“); z hlediska teatrologického to bylo pole téměř neorané (volná nika); na rozdíl od téměř veškerého ostatního českého divadelnictví (snad s výjimkou pantomimy) to byla už v 70. letech uměleckou úrovní světová špička; v době zrušení řady kulturních časopisů včetně divadelnických pak měla „loutkologie“ k dispozici solidní měsíčník Čs. loutkář, kde bylo možno publikovat i nadobyčej rozsáhlé, jakkoli bídně honorované (40 Kčs/ns) texty.
Repro archiv
V roce 1984 jsem opět na dlažbě ale na podzim jsem se paradoxně já, který praktické divadlo nikdy nechtěl dělat a vůbec měl k veškerému umění až extrémně jednostranný, konzumentský vztah, stal na víc než plný úvazek lektorem dramaturgie v pražském Ústředním loutkovém divadle (dnes Minor). Ředitelem se tam totiž stal Tomáš Engel, můj kamarád ze studií (ovšemže člen KSČ).
Roku 1986 odešla z ÚLD do Divadla S+H stávající dramaturgyně Vlasta Polednová. Byla to původně herečka, absolventka DAMU, členka KSČ, matka nemanželského dítěte jednoho z předchozích ředitelů ÚLD Jiřího Filipi (*1918-1993), který usadiv herečku-milenku a matku své dcery v dramaturgovně, přenesl tak vykutáleně vyživovací povinnosti na stát. Já avansoval na její místo, a povýšil na dramaturga, poprvé v životě (42 let) s platem rovnajícím se celorepublikovému průměru, tuším 2 700 Kčs.
Na jaře 1989 (opět to tání, jako na jaře 1967), T. Engel zorganizoval tajné vnitrodivadelní volby uměleckého šéfa, kterého divadlo nikdy nemělo. Byl jsem zvolen a posléze i jmenován, a to jako druhý um. šéf nestraník v Praze – prvním byl Jiří Menzel v Činoherním klubu, který tehdy spadal pod DnV. K mému jmenování si OV KSČ vymohl, že musím alespoň začít chodit na VUML, když už nejsem ve Straně. No, už jsem tam toho moc nenachodil.
Zoo Hannover – oddělení Zambezi. Foto archiv Zoo Hannover
Našemu divadlu se umělecky celkem dařilo. Vybředlo z nedobré pověsti, kterou mělo předtím, do souboru jsem získal zajímavé lidi (např. muzikanta a herce Vaška Koubka, výtvarníka Karla Vostárka, herečku a režisérku Marku Míkovou), hostovali přední režiséři (P. Vašíček, M. Schartová, P. Polák, L. Engelová – ano, sestra ředitele), dostavily se festivalové úspěchy, jezdilo se i za hranice, já ovšem pouze na východ s výjimkou jedné cesty do Hannoveru – nezapomenutelná ZOO, kterou jsem tam navštívil sám jako jediný ze souboru.
Celou tu dobu jsme se ženou žili v přesvědčení, že tento režim sice musí jednou padnout, ale my že se toho nedožijeme. Katolíci tomu, tuším, říkají hřích malověrnosti.
Unikátní vietnamskou divadelní formou je loutkové vodní divadlo. Loutky, plující po vodě, jsou ovládány zpoza opony, kde se ukrývají loutkáři. Foto archiv
Začátkem listopadu 1989 mně, ačkoli jsem se už 15 let marně ucházel o členství, nabídl SČDU na poslední chvíli účast na třínedělním poznávacím zájezdu do Vietnamu. Nebyla to Paříž – nějaký soudruh odřekl. O nějaké přípravě, včetně očkování, nemohlo být řeči, odlet 15. XI. Moc se mi nechtělo, v NDR se už děly věci, ale vidět divadelní kulturu, o které jsem dosud jen slýchal v přednáškách mé milované pedagožky, orientalistky Dany Kalvodové (za studií jediný nestraník na katedře divadelní vědy FFUK – včetně sekretářky), to bylo lákavé. A pak: vidět vietnamské loutkové vodní divadlo, přímo na místě! V Hanoji prý i velice zajímavá východoasijská ZOO (byla tam).
Byli jsme tři a sestava byla politicky i národnostně reprezentativní: Slovák – učitel marxismu vysoké školy dopravní v Žilině (s divadlem neměl nic společného); Rusín, dramaturg ukrajinského divadla v Prešově (osmašedesátník, vyškrtnutý ze Strany) a já.
Vas Jakes us neny. Foto archiv
26. XI. ráno přišla do hanojského hotelu Thôńg-Nhât (Jednota – historická budova po Francouzích) na snídani naše vietnamská tlumočnice (absolventka pražské „loutkárny“ – KLD DAMU) a pravila svou roztomilou češtinou: Vas Jakes us neny. Ještě ten večer jsme se opili čínskou vodkou, chlastal i marxleninista. Druhý den došel Rusín za svým bratrancem, takto radistou na naší ambasádě, a přivedl ho. Základní sdělení: V televizi vystoupil Václav Havel. Znovu jsme se opili.
Pak ale místo domů letěli jsme na jih do Ho-či-Minova města (Saigonu). Ano, bylo to nesmírně zajímavé, 10 stupňů nad rovníkem, také hezká zoologická, jenže já chtěl honem domů. Leč sovětský samoljot via Kalkata – Dušanbe – Moskva byl naplánován pevně. A tak mě Pánbůh za hřích malověrnosti potrestal. Zatímco doma pokrývaly krajinu spadané listí a sametový převrat, já kontemploval orientální divadlo.
Socialismo o muerte. Repro Batiburrillo / Red Liberal 2009
Samozřejmě, díky Bohu, na rozdíl od mnohých zasloužilejších, dožil jsem se, i když jako „plyšák“ jsem si to původně nepředstavoval, trocha smirkpapíru by neuškodila!
Socialismo o muerte, bylo heslo Castrových barbudos. U mě je to naopak. V případě nového „Vítězného února“, jdu bez vteřiny váhání na barikády! Samopal ještě v rukou udržím a zacházet s ním mě proti mé vůli komunisté naučili!
Emeritní vedoucí katedry divadelní vědy FF UK 1994-2007
(Pozn. redakce: Po publikování byly v příspěvku opraveny drobné chyby.)
Komentáře k článku: Time Out Petra Pavlovského (No. 14)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
