Time Out Petra Pavlovského (No. 18)
…
The First May St. Bartholomew´s Street Blues
Svátek práce, svátek TVORBY
Právě před 35 lety jsme s manželkou dvakrát přenocovali v komfortních celách na Starém Městě pražském
(Memoárfejeton ze hřbitovních sedmdesátých, pro jehož autora i ta šedesátá byla jen tak tak pozlacená mládím.)
Bylo to někdy v polovině 70. let… aneb Slavný polibek Husák-Brežněv. Foto archiv
Bylo to někdy v polovině let sedmdesátých minulého století. Jako jedenatřicetiletý, čtyři roky ženatý teatrolog bez místa (jakkoli třídně dokonalý, původním povoláním dělník v ČKD – od roku 1960 do 1967), „šlapal jsem dlažbu“. Nebyl jsem žádný diskriminovaný exkomunista (z KSČ vyloučený, tedy osmašedesátník), ani disident, ani jsem neměl zákaz publikování; jenom jsem měl už sedm let – od srpna 1968 – tchyni, tchána a švagra bez souhlasu režimu v kanadském exilu. Jako absolvent FFUK (1972) živil jsem se „volnou publicistikou “ (eufemismus pro „nezaměstnaný“), především psaním kritik z oblasti divadla, užitého umění a uměleckých řemesel (malé rigorosum z estetiky). Texty jsem nabízel téměř všude, kam se jen dalo (včetně Dikobrazu, kde jsem měl později dokonce stálou rubriku Kurz sebeobrany proti kýči), do každého periodika, které bylo ochotno mi alespoň trochu zaplatit. (Psal jsem samozřejmě také zadarmo, do samizdatu, ale to byly řádky poněkud odlišné.) Byla to záležitost nejenom ekonomická – existenční – ale i existenciální, pokud šlo o relativní osobní svobodu: pouze gumičkou převázaný svazek útržků od došlých složenek-honorářů nošený neustále v náprsní kapse mě chránil při perlustraci před zatčením a obviněním z „příživy“; razítko zaměstnavatele v občanském průkazu jsem většinou bolestně postrádal.
Ideologické zábrany vůči některým konkrétním periodikům jsem neměl, protože cenzura (jakkoli následná) byla jenom jedna, působila plošně a neomezeně. Když už se člověk rozhodl vůbec legálně publikovat, bylo eticky lhostejné kde. (Štítil jsem se, iracionálně, jen Rudého práva a Tribuny, jakkoli v RP by se asi daly tisknout odvážnější věci než mnohde jinde.)
Bartolomějská č.9 – dům, ve kterém sídlila StB, byl po listopadu vrácen církvi. Původně to byl klášter, v 90. letech zde Kongregace šedých sester zřídila penzion UNITAS, který si v některých místech ponechal podobu vězení. Největší atrakcí je cela, v níž přebýval i Václav Havel. FOTO MICHAL DOLEŽAL
Mezitím drobné peripetie a „zábavy“ jako např. počátkem dubna 1977 vazební vyšetřování (Bohu dík neúspěšné) kvůli (chvála Bohu oprávněnému) podezření z rozšiřování materiálů Charty 77. Manželka v Bartolomějské – o 4 hodiny později a bez mého vědomí – odvezena přímo z bytu. Rovněž na tzv. „osmačtyřicítku“. Nostalgická vzpomínka na petřínskou májovou manifestaci v roce 1962, kdy jsem byl zatčen přímo na dotyk při básníkově statui, strávil celou noc (mimo vlastní výslech) stáním čelem ke zdi na chodbě v Bartolomějské a ráno šel zvesela na šichtu do ČKD Sokolovo s vítězným vědomím, že na rozdíl od spoluzatčených studentů (pamatuji-li si správně mj. i Daniely Kolářové), mě už nemají odkud vyhodit. Jak napsal klasik v proslulém Manifestu komunistické strany (Londýn, 1848): Dělnická třída nemá co ztratit, leda své okovy. Ani já neměl co ztratit věda, že pilník mi už z ruky nikdo brát nebude.
Uplyne patnáct let, během kterých si odsloužím základní vojenskou službu, večerně odmaturuji a absolvuji divadelní vědu na FFUK. V letech 1976 – 1988 se skupinou přátel obnovujeme a provozujeme nelegální Societas Incognitorum Eruditorum (secunda, prima existovala v Olomouci 1746-52) a vydáváme samizdatový měsíčník Acta incognitorum (květen 1976 – prosinec 1988, dnes k nahlédnutí v Libri prohibiti Jiřího Gruntoráda, ale i ve Státní knihovně).
Tvorba – kulturněpolitický týdeník hlásící se ke svým stejnojmenným předchůdcům (zvláště k předválečné „fučíkovské“ Tvorbě). Vydávalo jej od roku 1969 Rudé právo (původně vydavatelství ÚV KSČ), od č. 52/1989 vydavatelství Delta (od č. 5/1991 Deltapress), od č. 23/1991 Nadace Tvorba za pomoci sponzorů. Šéfredaktory byli Jiří Hájek (1969-76), Jaroslav Kořínek (1976-87), Jaroslav Čejka (1987-89), Ivan Matějka (1989-90) a Rudolf Míšek (1990-91). Repro Slovník české literatury
Abych se uživil, dokázal jsem publikovat přes sto článků ročně. Měl jsem sice ruce upsané až po ramena, ale téměř nic jsem nepsal jenom pro honorář. Díky Bohu za tehdy dávno ještě nediagnostikovanou hypomanii podněcující grafomanství. (Manželka učila v Jazykové škole, takže finančně také nic moc.)
Hojně jsem psal i do „orgánu ÚV KSČ pro kulturu“, týdeníku Tvorba. Nejenom, že relativně dobře platili (80 Kčs za normostranu!), ale byli i nejodvážnější. Všichni redaktoři byli členy KSČ – byli to neskrývaně sebejistí nadlidé, svou privilegovanost nijak netajili. Kulturu vedl jakýsi Zdeněk Volný, můj vrstevník. Týdeník mírné kritičnosti v mezích normalizace.
Zdeněk Volný ( 21. 1. 1946, Praha) – prozaik, autor vědeckofantastických románů a překladatel. V letech 1974–77 byl redaktorem časopisu Tvorba, 1977–87 šéfredaktorem Světové litaratury v nakladatelství Odeon, poté ve svobodném povolání. V letech 1992–93 byl ředitelem nakladatelství Bonus Press, v letech 1993–2003 generálním ředitelem nakladatelství Baronet, od té doby opět ve svobodném povolání. FOTO Slovník české literatury
Obzvlášť vedoucí divadelní rubriky Miloš Vojta, mrzák od dětství (měl krátké křivé nožičky, chodil se dvěma holemi), cyniky nazývaný Lunochod, se cítil pevný v kramflecích. Evidentně využíval i svého postižení, kritizovat jej bylo zřejmě i mezi soudruhy pociťováno jako „nekorektní“.
Vojta mi dost dovoloval, kupř. 16. června 1976 publikovat téměř celostránkový článek Divadlo Křesadlo, uzavřená etapa? poté, co byl tento dětský soubor při LŠU Praha 6 v Dejvicích (vedli Václav Martinec a Nina Vangeli) „rozkulačen“ místními komunisty na Praze 6. Závěr článku: Ať již bude v příští sezóně vystupovat Křesadlo kdekoli, jedno je jisté: svou dosavadní činností si vydobylo /v pražské kultuře/ pevné místo; letošní pauzou byl však pražský divadelní život ochuzen. Ústřednímu domu dětí a mládeže patří uznání za to, že poskytl tomuto souboru vše, co mohl. (Příloha Divadelní Tvorba, s. 3.)
Doc. Václav Martinec (1937) – režisér, choreograf, pedagog herectví a organizátor nezávislého pohybového divadla. Po absolutoriu studia herectví na DAMU odešel s celým ročníkem a s režisérem Janem Kačerem do ostravského Divadla Petra Bezruče (1959 – 1964), ve druhé polovině 60. let se uplatnil i jako tanečník Laterny magiky, s níž vystupoval na EXPO 67 v Montrealu. Poté prošel řadou angažmá a pedagogických zaměstnání. Vedle toho paralelně působil se soubory, kde realizoval své zásady fyzicky náročného divadla na bázi artaudovských a rituálních principů. Tak se uplatnil v Bílém divadle (1969 – 71), poté založil legendární divadlo Křesadlo (1971 – 75) při LŠU v Praze 6; po zákazu činnosti Křesadla pokračoval od r. 1975 do 1978 s Ninou Vangeli ve Studiu pohybového divadla (Proměny, Knihy mrtvých ad.), vedl řadu divadelních dílen doma i v zahraničí. FOTO no-ne.webpark.cz
Soudruzi z OV KSČ Praha 6 se z článku v Tvorbě, který je drze kritizoval, mohli pominout, požadovali půhon na jeho autora, ale Miloš Vojta, sám Dejvičák, dovlekl se na jejich nejbližší schůzi a z výše své zakrslé pozice „spucoval“ (komunistickým právem!) přítomné: jaké nevratné, ideologicky škodlivé nekulturnosti se dopustili!
Křesadlo bylo skutečně ideologicky nevinné. Jako, titul, kvůli kterému bylo rozehnáno, byly staročínské texty o putování za třemi tajemnými svitky Tripi-Taka. Blbečkům z OV KSČ vadila ta Čína, se kterou byl tehdá celý sovětský „tábor míru a socialismu“ na kordy, pryč bylo bratrství ze Stalinovy éry.
Od zamýšleného zákroku proti autorovi článku museli upustit, nic se mi nestalo. Ovšem: jsa bez místa, už jsem neměl moc co ztratit, jenom jsem mohl dostat zákaz publikování. Nedostal.
Soubor Křesadla pak pokračoval v tělocvičně Strojní fakulty ČVUT na Karlově náměstí. Jeho inscenace – Proměny /Ovidius/, Z knihy mrtvých /starověký Egypt/ jsem opět v Tvorbě s gustem „podpůrně“ recenzoval. Skupina se transformovala na Studio pohybového divadla a začala působit pod vedením Niny Vangeli. Václav Martinec však z kraje i nadále docházel jako cvičitel (sám jsem jeden tréning experimentálně absolvoval a pomáhal „dětem“, aby se naučily přemet napřed, který jsem uměl ze své zápasnické minulosti). Po inscenacích Ovidius – Proměny a Z knihy mrtvých (starý Egypt) byla další skvělou inscenací Láska a magie v maminčině kuchyni (hra Liny Wertmüler-ové), kde hrála pouze děvčata; protagonistkou byla pozdější i dnešní hvězda plzeňské Alfy Blanka Luňáková. Hráli v Žižkovském divadle.
Repro Slovník české literatury
Psát právě do Tvorby mělo pro mne především existenční smysl: vedle honorářů to byl i zdroj věrohodnosti – autor Tvorby, byť i nikde nezaměstnaný externista, byl všude relativně „košer“ – když může do Tvorby, proč by ne u nás?. Byl tu ale i smysl mravní – mohl jsem pomáhat potřebným „našincům“. Když už v Tvorbě totiž něco pozitivního o někom nebo o něčem vyšlo, mohl se tím dotyčný účinně zaštítit proti jakémukoli držiteli moci a razítka, což se o článcích dejme tomu z Lidové demokracie nebo ze Svobodného slova říci nedalo. Tvorba byla ideální prostor pro oblíbený pravičákův úder backhandem – zleva!
Petr Pavlovský (1944), v letech 1994 – 2007 vedoucí Katedry divadelní vědy – teatrologie na Filosofické fakultě University Karlovy v Praze, člen redakční rady dvouměsíčníku Loutkář, dlouholetý a pravidelný autor Divadelních novin.
Komentáře k článku: Time Out Petra Pavlovského (No. 18)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
