Time Out Petra Pavlovského (No. 2)
Výběr ministra není výběrem odborníka na danou problematiku (resort), jakým je třeba výběr nějakého direktora, kupříkladu ředitele menšího divadla. Je to výběr politika.
Alena Hanáková byla ministryní kultury ČR jmenována presidentem republiky Václavem Klausem na Pražském hradě 20. prosince minulého roku. Před vstupem do celostátní politiky byla starostkou Vizovic, je poslankyní v Parlamentu za Starosty a nezávislé. Ve funkci nahradila Jiřího Bessera (TOP 09), který odstoupil z důvodů, že ve svém majetkovém přiznání neuvedl obchodní styky s odsouzeným podnikatelem a účast ve firmě, která pořídila nemovitost na Floridě. Snímek archiv
Odborníkem nechť je třeba už stálý tajemník ministerstva (náměstek, který se s volbami nemění – Sir Humprey Appleby v Jistě, pane ministře! – ve větších divadlech umělecký šéf), ale ministr je především politik. Proto na západ od nás může jeden a týž schopný politik během kariéry postupně být ministrem i několika různých rezortů.
Na MK ČR nepotřebujeme nutně umělce z povolání (Třeštíková, Štěpánek, Dostál, Jandák, Stropnický, Uhde, Riedelbauch), ale ani kritiky či uměnovědce (Milan Lukeš). A samozřejmě už vůbec ne nekulturního člověka, jehož hudební obzor končí u skupiny Kabát a v divadle byl snad naposledy v dětství na maňáscích.
Kultura (ze středolat. cultivare – pěstovat, obdělávat) se ovšem vyčerpává tzv. Uměním sotva z 10%. Daleko důležitější je péče o památky (priorita daleko nejlepšího polistopadového ministra kultury Pavla Tigrida, blahé paměti), o záležitosti duchovní (pokud církve nespadnou znovu pod vnitro, což by možná nebylo marné), o „mimoumělecké estetično“ – životní prostředí, příroda (tato dvě ministerstva, MK a MŽP by měla být po mém soudu sloučena, jde stále jen o kulturu v širším slova smyslu). Před Vánoci jsem jel z Plzně vlakem: nádraží je výlupkem nekulturnosti nejenom estetické, ale i komunikační, najít kupř. nástupiště č. 1 pomocí tabulek na zdích jsme se ženou nedokázali, jakkoli jsme zkušení lidé a oba s vysokoškolským vzděláním.
MK ČR potřebuje politika, který není ani profesionální umělec, ani uměnovědec či umělecký kritik a raději ani kamarád s umělci (takže raději ne Pražák), ale který je sám kulturním člověkem nezávislých názorů, a proto pokud možno nesvázaným s profesionální uměleckou praxí. Měl by mít také trochu „Ahnung“ o tom, jak se „to“ dělá jinde v Evropě.
Bývalá starostka Vizovic je politička s dlouhodobě prověřenou kulturností veřejnou i soukromou, ať již starostí o rozvoj kultury ve svěřeném městě, aktivním působením v pěveckém sboru nebo letitou pravidelnou návštěvou divadla.
Souhlasně k článku Demokracie a démon slučování (T. Pospiszyl a J.Machalická, Lidové noviny, prosinec):
Pokud jde o spojení Státní opery s Národním divadlem (které je už tak daleko, že je nutno to nechat doběhnout, jak se, bohužel, mýlí nová ministryně kultury): Není to nevratné, stačilo by jen, aby pražský magistrát místo posílání peněz na různé „podvodnické ostrovy“ je dal na městskou operu (v níž by se transformovala ta Státní, protože jedna státní už v Praze je – ta je součástí ND).
Svou městskou operu si ze svých prostředků drží v Brně, Ostravě, Opavě, Plzni, Č. Budějovicích, Ústí nad Labem a v Liberci. Praha tak působí jako vysloveně „vyžírkovské město“ ; má sice tradičně dva operní domy (tak tomu opravdu bylo od vzniku Prozatímního divadla v 19. století neustále, kromě období tzv. IV. republiky 1948 – 1989), ale nefinancuje žádný.
Z hlediska moderních dějin českého divadla je slučování Státní opery s operou ND déjà-vu: stejným stylem orientálního despoty, jakým postupoval exministr Besser, zfúzoval ministr Zdeněk Nejedlý k 1. 8. 1948 Velkou operu 5. května s Národním divadlem a táž budova, původně Neues Deutsches Theater, byla v říjnu 1949 přejmenována na Smetanovo divadlo. I tehdy marně protestovala řada umělců, teoretiků a kritiků.
Předpokládám, že nejenom tlak kulturní veřejnosti, ale i prostá politická nutnost donutí paní ministryni rozhodnutí svého předchůdce revidovat. Vždyť ona přece nebyla jmenována proto, aby neochvějně pokračovala v krocích darebáka! Byla jmenována proto, aby se od jeho špatných činů distancovala a napravila je – kupř. rehabilitováním neprávem odvolaného odpůrce korupčníků, ředitele ČNFÚ Opěly, což se již stalo.
Ve vládě je paní Hanáková jediným reprezentantem strany Starostové a nezávislí. Kdo jiný, než právě tato strana by měl mít zájem na ukončení letité nespravedlnosti, že mezi všemi českými velkými městy je to Praha a jenom Praha, která má obě opery hrazeny ze státního rozpočtu? A kdo jiný měl kdy takovou obrovskou šanci tento nestandardní extrém odstranit a kdy jindy než dnes? Magistrát města Prahy je demokratickým právem v podstatě ovládán vítězem komunálních voleb, předvolební koalicí TOP 09 + Starostové a nezávislí. Poslanec TOP 09 je vyčleněným a zvoleným radním pro kulturu. Primátor je vysoce kulturní člověk, který ovšem za své primátorství vděčí velkorysosti pražské TOP 09. Kdy jindy by měla být zřízena (transformací ze Státní opery) pražská Městská opera, když ne teď? Kdo jiný by to měl rozhodnout, než dnešní ministryně kultury za Starostové a nezávislí a pražský primátor za ODS, vládnoucí „na bodácích“ TOP 09?
Alena Hanáková, druhá žena v naší současné vládě, si svých sto dní hájení určitě zaslouží. Bude je potřebovat!
Petr Pavlovský (1944), v letech 1994 – 2007 vedoucí Katedry divadelní vědy – teatrologie na Filosofické fakultě University Karlovy v Praze, člen redakční rady dvouměsíčníku Loutkář, dlouholetý a pravidelný autor Divadelních novin.
Komentáře k článku: Time Out Petra Pavlovského (No. 2)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Petr Pavlovský
Abych nebyl obviněn,
že sá m sebe vykrádám, jakkoli blog opravdu není honorovaný a Neviditelný pes také ne: Jednodušší verze 1. části tohoto článku tam vyšla na Štěpána.
09.01.2012 (14.44), , Trvalý odkaz komentáře,
Petr Pavlovský
Pětina dní hájení už uplynula.
J. Machalická (LN 11. I. 2012, s. 9): „…na MK ČR se nic nezměnilo. Sestava pánů, kteří obklopovali ministra Bessera, zůstala beze změny. A nezměnilo se ani to, jak si představují státní službu, střet zájmů je pro ně zcela vágní kategorií… (…) …mezi Zdráhalovými akcemi není jen mediálně vděčná kauza spojení Státní opery a Národího divadla…; …tiskový mluvčí úřadu, pan Brunclík,… má na starosri styk s médii pro soukromou dražební společnost Clanroy, která vydražila Sweerts-Šporkovský palác za více bež 190 milionů… Půjde tedy zřejmě o nějakou charitu, a tak nezbývá, než žasnout, jak si taková parta šíbrů představuje službu státu.“
Tady se už nové šéfkuchařce MK ČR začíná cosi připalovat. Je nejvyšší čas věcmi zamíchat, než dojde k nevratným změnám na svěřené matérii. Situace akceleruje, zbylých 80 dní se zkrátilo na sotva polovinu.
11.01.2012 (14.23), , Trvalý odkaz komentáře,
Petr Pavlovský
Nezájem diskutovat k tomuto textu se zdál svědčit pro obecný souhlas – nikdo nenamítal. Leč již následujícího dne – 12 I. – zveřejnila Věra Drápelová v MFD článek Kaplička nabobtnala, kde hned v úvodním odstavci píše: „I bez složitých analýz bylo zjevné, že dva samostatné domy v Praze nedávají smysl.“ K tomuto výroku nejsou připojeny nejenom „složité analýzy“, ale ani jednolslkovná argument.
Co vlastně „dává smysl“ opernímu domu? Po mém soudu samotná jeho existence, jeho produkce podepřená dostatečnou návštěvností. Zjednodušeně: Smysl každého divadla je plném hledišti. Je v něm dokonce i smysl toho nejkomerčnějšího a nejpokleslejšího divadla, dokonce toho ze všech nejvíc.
Jaký byl smysl existence dvou samostatných operních domů v Praze v minulosti?
Ponechme stranou oprní produkci v Praze v první polovině XIX. století a upřeme pozornmost na vznik Prozatímního divadla. Jeho zpěvohra zahájila 20. XI. 1862 premiérou Cheruboiniho Vodnáře a pokračovala Škroupovým Dráteníkem.
Od té doby byly v Praze nezpochybnitelně dva operní domy, německý a český, až do roku 1944, tedy plných 82 let. Domy, ve smyslu budovy se ovšem měnily, Němcům nejdříve přibyl Neues Deutsches Theater, pak mu ubylo stavovské, které zabrali 1918 Češi, Čechům zase přibyla Zlatá kaplička, kterí nahradila Prozatímní.
K tomu se přidal roku 1920 třetí pražský operní dům – Vinohradská zpěvohra
13.01.2012 (16.08), , Trvalý odkaz komentáře,
Petr Pavlovský
Ta existovala 12 let, do roku 1932. Hrála sice většinou operety (které ovšem dnes běžně uvádějí mimopražské české operní domy – Č. Budějovice, Ústí,n.L., Olomouc, Opava, Liberec, Brno), ale operní dům to byl (Prodaná nevěsta, Hubička, Dráteník, Hoffmannovy povídky, Carmen, Čarostřelec).
Unesla-li Praha s menším počtem obyvatel a s menší návštěvností domácího mimopražského i zahraničního publika (nesrovnatelná kapacita pražskýchz hotelů!), dokonce i tři opery, proč by dnes „dva samostatné domy v Praze nedávaly smysl?“
V sezóne 1944/45 se hrát nesmělo, ale už v sezóně následující byly v Praze opět dva operní domy, totiž ND a Velká opera 5. kvěna se jmény Kašlík, Ančerl, R. Brock, Radok, Jernek. Tento druhý pražský operní dům, nepochybně smysluplný, zlikvidovalo svévolně MŠO řízené Zdeňkem Nejelým k 1. 8. 1948, navzdory protestům řady umělců, teoretiků, kritiků i laických diváků.
Další kapitola druhého pražského operního domu se pak datuje aprílem 1. IV. 1992 tedy vznikem Státní opery Praha – divadlo kupodivu nemá heslo v Encyklopedii divadelních souborů, Divadelkníi ústav 2000, jejíž hesla jsou běžně ukončována rokem 1999.
Suma sumárum: za 150 let, od roku 1862 do dneška, byly v Praze nejméně dva operní domy plých 105 let, totiž 1862 – 1944, 1945 – 48 a 1992 – 2012. byl to většinový a normální stav. Za exces, vděčící komunistické diktatuře, je tedy nutno naopak považovat situaci IV. republiky 1948-89, s přesahem přes větší část republiky V. (1989 – 92) kdy byl v Praze operní dům jenom jeden. Krátce: Za rakouska, za Rakouska-Uherska, za První i Druhé republiky, za Protektorátu, za Třetí republiky i za Šesté republiky měla Praha vždy dva operní domy.Měly smyl a budou jej mít i nadále, pokud budou mít diváky. Praha má „morální povinnost“ se o svou operu přinejmenším pokusit. Už 22 let utápí daleko větší peníze v daleko méně perspektivních podnicích!
Napíše nám kolegyně Drápelová k tomu něco?
13.01.2012 (18.01), , Trvalý odkaz komentáře,
Josef Herman
Petře, často mě svými řekněme přímočarými vývody vytočíš, a vytáčels, jak víš. A zase se ti to povedlo, tak abys neměl pocit, že s tebou všichni souhlasí – a promiň trochu naštvaný tón:
1. Souhlas s tím, že funkce ministra je politická, nikoli odborná. Jenže bavme se o mechanismu, jakým se do ministrova (primátorova etc.) rozhodování dostanou odborná hlediska – u nás nezajímá ani politiky, ani kumštýře. Zjednodušeně je potíž v tom, že řada odborníků by ráda politicky rozhodovala, a ještě delší řada politiků se okamžikem zvolení považuje za odborníky – stačí jim třeba amatérsky hrát divadlo, nebo do něj třeba jen často chodit, a odborná veřejnost to schvaluje jako ty v Chebu.
2. Jestli máš pocit, že do tzv. živé kultury cpe ministerstvo víc než tvých 10%, pak s tebou zásadně nesouhlasím: do živé kultury (tedy hlavně umění) by po mém soudu mělo jít peněz daleko víc než jde, lze to snadno zjistit s kulturními rozpočty nám blízkých zemí. Na památky má masivně přispívat turistický průmysl (na živé umění ovšem částečně také), a církve se od státu měly dávno oddělit, dokonce podle mne bez velkorysého vyrovnání, neboť historický nárok církví na majetek je hodně sporný a nic na tom nemění ani komunistické vyvlastnění. Ale prosím, to je věc společenského konsensu, jestli jsme dospěli k potřebě církevních restitucí, tak už je konečně realizujme, hlavně přestaňme do církevních hodnostářů cpát prachy určené na kulturu!!
3. Jaká je původní profese politika jedno je, sám tvrdíš a já souhlasím, ovšem jen pokud nad ní dotyčný dokáže vystavět novou profesi zvanou politik. A to je kardinální problém zdejších politiků: domnívají se, že zvolením získali odborné pravomoce a mohou rozhodovat sami, případně s nějakým kamarádem od kumštu, v našem lepším případě, nebo v horším třeba od spřátelených firem. Kdy to už je kdy ještě není korupce? Najde se vždycky dost našeptavačů odborníků, kteří v tom politika utvrzují. Jestli však i podle tebe může ministra kultury zastávat původem zubař, učitelka ZŠ, proč ne herec, uměnovědec či umělecký kritik. I když je pravdou, že poslední dva ministři šli „ministrovat“ z jiné profese: starosta. A ta se ministerské profesi podle mého blíží víc než zubař nebo dirigent. Každý ale musí zvládnout profesi „ministr“, to je to.
4. Rozepsal jsem se ovšem hlavně kvůli tvým názorům na sloučení opery ND a SOP: kolegyně Drápelová a hlavně já jsme o tom napsali už hodně, nebudeme pro tebe psát znovu, najdi si. Takže jen telegraficky: Existují zásadní faktické důvody pro to mít v Praze jednu velkou operu a jeden velký balet. Historické podmínky byly jiné a odpovídaly stále platné zásadě, že dva (někde i vícero operních domů) musí mít vlastní existenci a zacílení, že se zkrátka musejí lišit v zásadních parametrech, a to tu právě, kromě ekonomického zajištění, chybí! Takže klidně dvě nebo tři nebo deset, ale ne stejné jako přes kopírák, a řádně finančně zajištěné! A nestačí odlišit se umělecky, to mohlo vydržet Opeře 5. května tři roky, ale není to pevný základ koexistence. Výklad jsem podal ve studii pro MKČR i v některých článcích – třeba se zkus podívat na přílohu DN k SOP. Kromě toho spojení souborů je jen zástupný problém: jde o to na současné úrovni vyřešit organizaci a financování velkých divadel, vícesouborové molochy už nikde než u nás nenajdeš, je to středoevropský model vhodný pro menší města, ne pro národní instituce. Nebo si umíš představit, jak se na jevišti Burgtheatru či Wiener Staatsoper střídá činohra s operou a baletem??
5. Takže tvé úvahy o despotech násilně spojujících opery by byly humorné, kdyby je nepsal odborník z poněkud nedovzdělané pozice, a kdyby zřejmě bezděčně nepodporoval odborářské snahy nechat věci, jak jsou jen proto, aby zaměstnanci nepřišli o svá místa. Už nikdo neříká, že by se musel stát podstatně víc podojit, a že by to bez onoho odlišení stejně nefungovalo – proto nestačí, aby Praha financovala svou městskou operu. Jestli někdy půjdeme na kafe, mohu posloužit mnoha konkrétními případy a argumenty z SOP.
6. Na závěr otázka, související s předchozím: z rozpočtu MKČR se podle tebe mají platit zejména památky a církve, pak dvě pražské opery, a pak daleko víc i divadla v regionech – zamyslel ses nad tím, jaký že by ten rozpočet MKČR musel být, aby tohle utáhnul? Finanční řešení tkví jinde, v zahraničí na to dávno přišli a i ty se toho jistě hravě dobereš, když přestaneš politizovat a začneš analyzovat. Napovím: v průběhu posledních dvaceti třiceti let v Německu, ve Francii i jinde zásadně přebudovali organizaci a financování oper a orchestrů, a i tak mají problémy. Kontrolní otázka: víš, kolik operních domů v Německu hraje? To se musí řešit věcně, u nás se však dá na politické argumenty a ne právě čisté petice: v divadlech lze získat potřebné tisíce podpisů celkem snadnou manipulací, stačí se slzou v oku pohovořit před oponou o ohrožení divadla a kulturnosti. A petiční výbor parlamentu se poté jednomyslně usnese, že se spojovat opery nemají, aniž by o tom ony Klasnové a spol věcně něco alespoň tušili. Ale to je na jiné povídání – já jen že jim dodáváš rádobyodbornou munici.
7. Diskuse netrvá tak dlouho, dokud trvá problém, ale tak dlouho, dokud si diskutující myslí, že je přínosná. Ta minulá, natož tato, pro mne přínosná opravdu není, na „doučování“ čas nemám, proto i tady končím. Případným jiným čtenářům se omlouvám za dlouhý příspěvek, zvlášť když opakuji věci asi známé.
13.01.2012 (21.03), , Trvalý odkaz komentáře,
Petr Pavlovský
Josefe, asi Tě překvapím, ale my dva se názorově lišíme daleko míň, než se Ti zdá. Ke tvému textu:
1. Souhlas, řada lidí není na svém místě.
2. Souhlas, já jsem jen konstatoval, jaký podíl v rozpočtové kapitole MK dnes má „živá kultura“. Nenapsal jsem, že je to tak dobře nebo že s tím souhlasím!
3. Souhlas
4. Vícesouborové molochy jsou jiný problém než dvě opery v Praze. Já jen trvám na tom, že město Praha je povinno pokusit se držet v Praze ze svých prostředků městskou operu, podobně, jako tak činí řada dalších, ale vesměs menších a chudších měst v ČR! Její oprávnění pak návštěvnost potvrdí a nebo ne!
5. Nepřesvědčils mě, co dokáží Budějovice, Opava, Olomouc, Ústí, Liberec, Brno a d., by měla dokázat i Praha – financovat městskou operu
6. Podsouváš mi, co jsem nenapsal! Chci, aby se z rozpočtu MK hradila pouze jedna opera v Praze, opera ND.
Naopak si myslím, že MK, pracující s dílem celorepublikového daňového výnosu, by mělo alespoň trochu přispívat i na národní divadla v Brně a v Ostravě.
14.01.2012 (0.57), , Trvalý odkaz komentáře,
Josef Herman
Petře, abych nebyl nezdvořilý: v obecných věcech se na něčem shodneme, v konkrétech nikoli, protože je neznáš. Sloučení SOP a ND a události kolem mají příliš mnoho věcí v pozadí než o kterých uvažuješ, o kterých uvažuje Klasnová a petiční výbor – ti jen opakují argumenty odborářů a ti zase mají dost svých důvodů hájit momentální stav. Prostě máš také málo informací, ale vynášíš soudy a doporučení. Z mé strany opravdu vše.
14.01.2012 (2.00), , Trvalý odkaz komentáře,
Petr Pavlovský
Před rokem
jsem tu za paní Alenu Hanákovou gentlemansky lámal kopí. V principu samozřejmě právem, ale v konkrétní praxi zklamala na celé čáře. Jediné ministerstvo, které ve vládě strana StaN drží, je už podruhé obsazeno naprosto nevhodnou osobou, ještě méně kompetentní než byl Besser, který se alespoň vyznal v kauze církevních restitucí. Hanáková se nevyzná vůbec v ničem, co přesahuje hranice Zlína. Jde z maléru do maléru, ale všechno je to pod rozlišovací schopností Petra Nečase, a tak jí nevymění a nevymění. Hanáková nejspíš odejde z vlády až s ním. Včera bylo pozdě!
06.01.2013 (7.43), , Trvalý odkaz komentáře,