Time Out Petra Pavlovského (No. 2/ 2013)
K historii České republiky II
Sbohem, Slovensko!
(Psáno v Praze dne 17. července 2002 k 10. výročí vyhlášení Deklarace svrchovanosti Slovenské republiky.)
Byl pátek 17. července. Na slovenských horách a na slovenských náměstích vzplály vatry svobody. Slovenský národ se právě vymanil z nesvobody. Z jaké? Z nesvobody rakouskouherského žaláře národů? Z nesvobody válečného fašistického režimu? Z komunistické totality? Ne – Slováci oslavovali přijetí Deklarace svrchovanosti Slovenské republiky. Svobodu si vybojovali na uzurpátorské Česko-Slovenské federaci. Slováci tančili a zpívali, Češi brečeli. Psal se rok 1992. Nebylo to poprvé, kdy Slováci jásali. Poprvé takto jásali 6. října 1938, kdy v Žilině vyhlásila Hlinkova slovenská ľudová strana (HSĽS) v Manifestu slovenského národa autonomii na centrální pražské vládě. Češi právě brečeli pro zabraná pohraniční území, zatímco Slováci tančili a zpívali. O něco později, 15. března 1939 Češi marně zatínali zuby a pěsti, marně polykali slzy, když byl zbytek země okupován německými vojsky. Slováků se to netýkalo – 14. března vyhlásil slovenský sněm nezávislou Slovenskou republiku. Ti měli radost!
Slovensko se pak od fašismu naštěstí rehabilitovalo svým SNP, které nepochybně přispělo k poválečnému obnovení Československa.
Další převeliký jásot a tanec na Slovensku nastal 1. ledna 1969. Češi brečeli, že jsou okupováni sovětskou armádou, oplakávali Pražské jaro, zatímco Slováci tančili a zpívali: vznikla Slovenská socialistická republika. Pro začátek jen v rámci federace – ale dobrý. Po pádu komunistického režimu, za kterého v Parlamentu všichni poslanci hlasovali vždycky tak, jak dostali nařízeno od komunistického politbyra, se ukázalo, že ústavní uspořádání Československa není konstruováno pro praktickou demokracii.
Připomenu: 300 poslanců Národního shromáždění bylo rozděleno prakticky na tři komory. Sněmovna lidu měla 150 členů a rozhodovalo se v ní o otázkách ústavních třípětinovou většinou. Bylo tedy ke změně Ústavy (třeba názvu republiky nebo přerozdělení federálních pravomocí) mít aspoň 90 + 1 hlas. Sněmovna národů měla 150 členů – 75 za Českou republiku a 75 za Slovensko. Tady znamenaly tři pětiny 45 hlasů v každé části zvlášť. Na změně Ústavy se musely shodnout obě (prakticky všechny tři) komory. Musela to být většina 90+1 + 2x (45+1) poslanců. K blokování změn stačilo v jediné části Sněmovny národů pouhých 30 hlasů!!! 30 ze 300 – pouhá desetina. To nebyla žádná „demokracie“, to byla „lidová demokracie“, která mohla fungovat pouze za totality. Jakmile začaly jen trošku vřít národní vášně, byla jakákoli změna v tehdejším parlamentu nemožná. Navíc ještě musely takovéto změny projít i oběma Národními radami, takže jsme vlastně měli parlament pětikomorový.
Naši páni novináři tenkrát psali – a zahraničí papouškovalo – že „parlament smetl návrhy změn ze stolu“, a jednalo se přitom třeba jen o 40 lidí ze 300!!! Za této situace začala pomlčková válka – místo, aby se jednalo o přechodu země na nový hospodářský a politický systém.
Volby v roce 1990 změnily obsazení parlamentu, ale nezměnily jeho nefunkční uspořádání. Nastaly známé tanečky kolem jednoho státu a dvou židliček v EU, nastaly bohatýrské zpěvy o jednom státě a dvou zahraničních politikách, o jednom státě s dvěma či třemi prezidenty, o jedné ekonomice a dvou národních bankách, které měly tisknout jedny československé koruny. Nastalo přemyšlování o rozdělení jednotného dvojdomku.
Nastalo pnutí mezi bratrskými národy. Zděšení novináři přijížděli ze zahraničí a říkali – nechtějte raději ani vědět, co venku říká Mečiar! Do voleb v červnu 1992 šla většina slovenských stran s hesly o větší suverenitě, o novém státoprávním uspořádání, které slovně zachovávalo federaci, ale prakticky ji demontovalo. Přátelé z Jugoslávie nám říkali: „Nehrajte si! Tak, jak je to u vás dnes, tak to bylo mezi Chorvaty a Srby před pouhým rokem! To jsme se jenom hádali – a dnes spolu válčíme!“
Místopředseda české vlády Jan Kalvoda konstatoval: „Slováci chtějí svoji samostatnost za české peníze.“ Slovenský federalista Fedor Gál 2. července varoval: „Obávám se, že stát se už začal rozpadat. Rozkazy ministra vnitra na Slovensko nedocházejí, armáda se pomalu, ale jistě rozděluje na českou a slovenskou, dělí se ekonomiky…“
V této situaci vyhlásila 17. července Slovenská národní rada onu slavnou Deklaraci svrchovanosti. Federální prezident Havel abdikoval. A už to jelo. Už byly zbytečné snahy o nějaká referenda – Slovensko bylo svrchované!!! Pouze díky rozhodnosti a umění kompromisu tehdejšího českého premiéra Václava Klause došlo k pokojnému rozdělení již fakticky rozděleného Československa. Václav Klaus by měl být za toto do smrti veleben, tesán do kamene a vyléván v bronzu – za šikovnost, s jakou dělil naše dvouhlavé tele, se kterou čelil neuvěřitelným podrazům, se kterou dokázal převést nacionální vášně – ty slovenské, i ty, zatím jen začínající české – do technicko-ekonomické roviny. Za to by si zasloužil Nobelovu cenu míru.
1. září 1992 přijal slovenský parlament Ústavu Slovenské republiky. (Federalista Alexander Dubček, předseda Soc. dem. strany Slovenska, která ve volbách zcela propadla, se na 87. km dálnice D1 smrtelně zranil při automobilové nehodě, zaviněné nepřiměřenou rychlostí, kterou jel v dešti jeho řidič.) Tato ústava, která obsahovala všechny atributy samostatného státu začala na Slovensku platit 1. října. Byla přijata proti ústavě Československa – ale to bylo v té době už politicky mrtvé. Komunisté se ještě snažili vyvolat referendum, které by v nejhorším případě vedlo ke kolapsu v česko-slovenských vztazích. Na celostátní úrovni ani v samotné ČR nebylo o čem referendovat zdrcující většina rozdělení nechtěla. Smysl by mělo referendum v samotné SR, ale k tomu jeho vládu s V. Mečiarem v čele nemohl nikdo z venčí donutit.
Rozdělovaly se železnice, lodě, letadla, armáda, ropovody, plynovody, společné podniky, společné dluhy, společné zlato. Ze slovenské strany někdy docházelo v podstatě ke směšným nárokům typu „zaplaťte nám vlajku“, „zaplaťte nám naše know-how“, „zaplaťte nám větší vzdálenost na západní trhy“. Směšné nároky, ale potenciálně nebezpečné. Jiné nároky nebyly tak směšné, ale zcela nespravedlivé – např. při dělení čs. vojenského letectva – „dejte nám jenom ta letadla, která létají“. Tehdy došlo k likvidaci našeho letectva – docházelo k technickému kanibalismu, kdy z funkčních strojů byly vymontovány součástky do slovenských strojů, aby mohly odletět. Česká strana většinu požadavků velkoryse splnila a posléze i odpustila přiznané i nepřiznané dluhy. 1. ledna 1993 vypukla slovenská samostatnost naplno. Vznikla samostatná Slovenská republika. (A taky Česká.) Slováci zase vatřili a tančili a zpívali, Češi přijali z nebe spadlý český stát bez valného nadšení.
Samozřejmě, že tento rozpad byl cílem našich zahraničních nepřátel – ostatně jako už dříve. V letech 1938 a 1939 rozpad republiky ulehčil Hitlerovi likvidaci Československa. Proto ho také řídil a kontroloval. V roce 1968 na varšavském zasedání navrhoval soudruh generální tajemník východoněmeckých komunistů Honecker proti nám použít „slovenskou kartu“ – což se nakonec také stalo. Předpokládám, že i sovětská KGB tlačila po roce 1989 na pilu tímto směrem (spis s vázacím aktem agenta s krycím jménem Doktor se záhadně ztratil). Samozřejmě, že by tento tlak nemohl být úspěšný, kdyby nevyužil skutečného pnutí, vyvolaného nejen slovenským národovectvím, ale i předválečným důsledným pražským čechoslovakismem a po válce českým nacionalismem prezidentů Gottwalda a Novotného.
Jan Kovanic, 19. prosince 2012
(Převzato s laskavým svolením autora z jeho blogu http://samanovodoupe.blogspot.cz/.)
Ty národy si nebyly souzeny
Odečteme-li intermezzo Protektorátu a Slovenského štátu, trval pokus o společný stát s přestávkou 68 let. Za tu dobu se zde vystřídaly nejméně čtyři formy demokracie: První a Druhá republika, Třetí republika (1945-48) a Pátá republika (1989 – 92) a jedna totalita (1948 – 89, Čtvrtá republika, podle některých Druhý protektorát). Příznačné: V žádném demokratickém režimu nevznikla ani jedna silná celostátní politická strana. Řada českých stran sice měla v názvu slovo „československá“, ale žádá z nich se na Slovensku neetablovala. Dokonce i po Listopadu, kdy by se u stran revolučních dala předpokládat naprostá programová shoda, nepokrylo OF Slovensko – vznikla tam VPN. Ahned v zápětí se rozdělila ta jediná strana, která kdy byla celostátní – KSČ. Celofederální zůstala snad jenom fotbalová liga.
Trochu to připomíná desintegraci Jugoslávie a SSSR– i ty držely pohromadě jenom totalitní centralizované komunistické strany.
Politologicky je zjevné, že demokratický stát mohou selovat jenom strany se shodným politickým programem, tedy de facto JEDNA SPOLEČNÁ, CELOSTÁTNÍ POLITICKÁ STRANA. Takové drží jednotu tak rozmanitých států, jako jsou USA, Velká Británie, Itálie, Německo. Jednotu naopak narušují strany specifické pro tu či onu oblast: Liga severu v Itálii, Skotská národní strana v GB, baskické a katalánské strany ve Španělsku atp.
Za 68 let různých demokracií u nás celostátní silná strana nevznikla, Klausův pokus o ni před volbami 1992 už přišel pozdě – pokud by vůbec měl někdy šanci a čemž pochybuji.
Poznámka P. P. :
V záplavě článků, účtujících s naší a slovenskou dvacetiletou historií, jsem kupodivu nenarazil na komparaci, která mi při veškerém svém zjednodušení připadá velice signifikantní: porovnání vedoucích představitelů obou států z hlediska předlistopadového členství ve svorníku naší Čtvrté republiky (1948 – 1989), v Komunistické straně Československa.
Presidenti
ČR – ani jeden
SR – všichni:
M. Kováč (195? – 1970, vyškrtnut)
R. Schuster (1964 – 1990)
I. Gasparovič (1968 – 1990)
Premiéři
ČR:
M. Zeman, 1968-70, vyškrtnut;
J. Tošovský (úř. vláda); 1976-89;
J. Fischer (úř. vláda); 1981-9
SR:
V. Mečiar, 1962 – 70, agent StB (nickname „doktor“ – sic!)
J. Moravčík, 196? – 1990;
R. Fico, 1987 – 1990
Komentáře k článku: Time Out Petra Pavlovského (No. 2/ 2013)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Rudo Leška
Niekoľko korekcií k článku J. Kovanica,
ktorý ma ako Slováka hlboko uráža:
1. Vyhradil by som si vulgárne zovšeobecňovanie („Slováci tancovali, Česi plakali.“). Osobne nepoznám jediného Slováka, ktorý by bol vtedy tancoval, Kovanic ich asi pozná viac. Osobne poznám niekoľko Čechov, ktorí rozbitie Republiky vítali („aby už nedoplácali na Slovensko“), Kovanic nepozná asi žiadneho. Kto sa pozrie na AKÉKOĽVEK prieskumy z tej doby vie, že počet stúpencov rozdelenia bol ROVNAKÝ v oboch republikách a v oboch republikách bol MENŠINOVÝ. Autor lživo uvádza: „Na celostátní úrovni ani v samotné ČR nebylo o čem referendovat zdrcující většina rozdělení nechtěla. Smysl by mělo referendum v samotné SR, ale k tomu jeho vládu s V. Mečiarem v čele nemohl nikdo z venčí donutit.“ Lož č. 1 je, že v ČR bola akási „zdrvujúca väčšina“, ktorá rozdelenie nechcela, zatiaľ čo na Slovensku to asi malo byť naopak. Lož č. 2 je, že k tomu vládu V. Mečiara nikto nemohol donútiť – podľa ústavného zákona o referende sa mohlo o vystúpení republiky z federácie rozhodnúť LEN v referende. Také referendum mohla vypísať ktorákoľvek národná rada (ČNR alebo SNR), takže český alibizmus, že niečo nemohli Mečiarovi diktovať nechajme stranou, ČNR to referendum pokojne vypísať mohla (ak by v nej ODS nekontrolovala väčšinu). Klaus ani Mečiar nesmeli referendum pripustiť, aby sa ich politika totálne neblamovala výsledkom – ako by potom tú krajinu rozdelili, že?
2. Nevzplanuli vatry slobody, ale vatry zvrchovanosti (technická poznámka).
3. Rovnako vulgárne je paušalizovanie, že Slováci jasali pri vyhlásení žilinskej autonómie 6. 10. 1938. Zrejme autor čerpal z dobovej ľudáckej tlače. Chcene pôsobí zatváranie očí pred realitou roku 1938, keď autor píše: „Češi právě brečeli pro zabraná pohraniční území, zatímco Slováci tančili a zpívali [autorovi uniká, že územia nezabrali „Čechom“, ale Československu, a že sa to netýkalo len českej časti krajiny, ale po Viedenskej arbitráži, o ktorej asi nikdy nepočul, aj tej slovenskej]. O něco později, 15. března 1939 Češi marně zatínali zuby a pěsti, marně polykali slzy, když byl zbytek země okupován německými vojsky. Slováků se to netýkalo – 14. března vyhlásil slovenský sněm nezávislou Slovenskou republiku [nevyhlásil Slovenskú republiku, to je názov z júlovej ústavy – technická poznámka]. Ti měli radost!“ Autor nechce vidieť, že Hácha by vyhlásil „Českú republiku“ alebo čokoľvek iné, ak by ho to Hitler nechal podpísať. Nevie, že celé západné Slovensko (tzv. Schutzzone) a po vyhlásení SNP aj jeho zyšok bol Nemeckom okupovaný.
4. Prekvapujúco autor priznáva, že „Slovensko se pak od fašismu naštěstí rehabilitovalo svým SNP, které nepochybně přispělo k poválečnému obnovení Československa.“ To, čím prispelo k obnoveniu ČSR, bolo, že Povstanie sa k ČSR výslovne prihlásilo. Treba napokon povedať, že išlo o jedno z najväčších vojenských vystúpení domáceho odporu proti fašizmu, a že v ňom pre československú vec (sic!) zahynulo mnoho Slovákov.
5. „Další převeliký jásot a tanec na Slovensku nastal 1. ledna 1969. Češi brečeli, že jsou okupováni sovětskou armádou, oplakávali Pražské jaro, zatímco Slováci tančili a zpívali: vznikla Slovenská socialistická republika. Pro začátek jen v rámci federace – ale dobrý.“ Opäť nevhodný sarkazmus. Autor sa domnieva (z hlúposti alebo zo zlej vôle), že na Slovensku sa snáď z okupácie tešili. Tí mŕtvi z ulíc slovenských miest, o ktorých on nikdy nepočul, ho usvedčujú z omylu. To, že sa federácia, ako jediný pozostatok demokratizácie Pražskej jari, udržala, je skôr zhoda okolností. Veď ju aj normalizačné kádre (z veľkej časti slovenské) rýchlo okýptili.
6. Skutočnosť, že autor považuje „blokačnú“ menšinu slovenských zástupcov v parlamente za nedemokratickú svedčí o nepochopení demokracie a úsilia o rovnoprávne zastúpenie oboch národov na federálnej úrovni. Presne tieto nešťastné šovinistické (hlúpe?) názory hnali vietor do plachiet slovenským nacionalistickým krikľúňom, ktorých síce nebolo mnoho (hoci si to Česi myslia), ale bolo ich dobre počuť.
7. Veta „Za této situace začala pomlčková válka – místo, aby se jednalo o přechodu země na nový hospodářský a politický systém.“ tiež pomenováva problém prechodu krajiny. Namiesto toho, aby sa so všetkou vážnosťou rokovalo o zásadnej reforme ústavného systému a pomeru republík (sám autor píše, že systém bol vraj nefunkčný), mali niektorí klausovci jedinú starosť, a to „rozhýbať peniaze“. Práve títo „hýbači peňazí“ teraz dostali amnestiu. Áno, už len tú Nobelovu cenu jej strojcovi. Spolu s Mečiarom, ten sa o ňu tiež chcel drzo uchádzať.
8. Onen smiešny nárok “zaplaťte nám vlajku“ vychádzal asi z toho smiešneho zákona o rozdelení ČSFR, ktorý vravel, že žiadna nástupnická krajina nebude používať štátne symboly ČSFR. Smiešny je ten nárok autorovi asi aj tým, že modrý klin na českých farbách reprezentuje Slovensko. Vlastne tým, že Česi si prisvojili vlajku krajiny, o ktorej Klaus smelo tvrdí, že ju nechcel rozbíjať (hoci to Mečiarovi priniesol na podnose) pripravili bohužiaľ československých vlastencov aj o symbol, s ktorým by sa mohli stotožniť. Možno to bol hlavný účel toho kroku.
9. Nazývať delenie majetku pre Čechov nespravodlivým, to už je čistá demagógia. Treba uviesť konkrétne čísla ako sa delili napr. federálne podniky (ČSA, námorná plavba atď.).
10. 1.1.1993: „Slováci zase vatřili a tančili a zpívali, Češi přijali z nebe spadlý český stát bez valného nadšení.“ Opäť nepoznám nikoho, kto „vatřil a tančil a zpíval“ , ale autor asi vychádza zo záberov mečiarovskej televízie. Nuž, iný obrázok (napr. z demonštrácií za zachovanie ČSFR) by sa mu do mozaiky nehodil. Pripomínam, že v ČR je 1. január rovnako štátnym sviatkom oslavujúcim vznik štátu, ako na Slovensku.
11. Tvrdiť, že slovenskú kartu použil Sovietsky zväz pri postupe proti Pražskej jari je nezmysel. Odstránenie nefunkčnej paternalistickej asymetrie (akási slovenská „autonómia“ bez českej protiváhy) je niečo, čo s demokratizáciou pomerov organicky súviselo.
11.01.2013 (20.05), , Trvalý odkaz komentáře,
Petr Pavlovský
Jana Kovanice nebudu hájit,
doufám že tak učiní sám (viděl jsem jej naposledy před pěti lety, znám jej především jako bloggera). Jeho text jsem zde zavěsil proto, že, jakkoli se s ním stoprocentně neztotožňuji, vyjadřuje po mém soudu většinový názor české veřejnosti.
Proto jen jednu poznámku: Neznám žádného Čecha, který, ať už z jakéhokoli důvodu, vítal „rozbitie Republiky“. Ani jednoho, a to jsem, jak vidno, člověkem velice politickým.
Nebyli jimi až do léta 1992 ani V. Havel, ani V. Klaus!
Pak ale ten první abdikoval a druhý se zasloužil o smírné rozdělení neudržitelného společného státu. Smutné, ale žádná Bílá hora. Spíš Lipany.
11.01.2013 (23.57), , Trvalý odkaz komentáře,
Jan Kovanic
Několik českých poznámek ke slovenským korekcím
Deset let po vyhlášení Deklarace svrchovanosti Slovenské republiky, tedy v červenci 2002, jsem na Neviditelném psu zveřejnil článek Sbohem, Slovensko, ve kterém jsem napsal svůj pohled na historii rozpadu společného státu Slováků a Čechů. Přiznávám, že jsem ho nepsal jako nezúčastněný historik, ale jako přímý účastník historie. A proto jsem psal o „tancování“ a o „breku“. Na rozpad Československa se samozřejmě dívám českýma očima, protože jiné nemám. Ale vždy mě zajímaly pohledy i z druhé strany, i když je velmi často nedovedu pochopit – což neznamená, že ty jiné pohledy jsou falešné či lživé. Můžeš si půjčit cizí klobouk, nepůjčíš si cizí žal… Bolest cítí jen ten, kdo ji prožívá. Cizíma ústy ještě nikdo nezpíval.
Svůj článek jsem znovu zveřejnil k 20. výročí rozpadu Československa, opět na NP, odkud ho převzaly Divadelní noviny. Zde si mého textu všiml Rudo Leška, který na něj reagoval. Byl jsem vyzván, abych na jeho „korekcie“ mých tvrzení nějak reagoval. Udělám to formou poznámek ke korekcím. Hlavní jádro mého sdělení leží v původním textu, a co jsem napsal, to jsem napsal. Názory na tehdejší události máme rozdílné, a diskusí typu „lož“ číslo tolik a tolik se asi těžko něco změní. Mohu se mýlit, ale nelžu.
Poznámka nultá: Narodil jsem se jako československý občan, a i když jsem byl Čech, cítil jsem se jako Čechoslovák. A tak trochu Čechoslovákem už zůstanu, jako každý mojí generace (*1951). Dodnes, když slyším českou hymnu, tak mi k ní chybí ta „její druhá živější“ část. A myslím si, že i usedlým švejkovským Čechům chybí trochu ta poněkud bojovnější jánošíkovská povaha.
Poznámka první: 28. X. 1990 se na prostranství před Slovenským domem v Praze konalo přátelské setkání Čechů a Slováků. Bylo tam asi tři sta lidí. Byl jsem tam i se ženou. Potkali jsme se tam se studentkou ekonomie z Bratislavy. A ta nám vysvětlovala, jak by si vysvětlovala budoucí státoprávní změny. Vpodstatě se její představy daly shrnout do jediné: Budeme mít společný stát, ale dvě ekonomiky. Nechápal jsem, jak něco takového může tvrdit zjevně inteligentní člověk, ještě ke všemu student ekonomie. V roce 1990 jsem si myslel, že nemůže fungovat jedna emisní banka a jedna měna pro dvě různé ekonomiky. Pro dva různé sociální, zdravotní a důchodové systémy. Jak by mohla být jiná podpora v nezaměstnanosti v Česku a na Slovensku? Jak by mohl fungovat jiný věk odchodu do důchodu? Až mnohem později jsem pochopil, že sice tohle fungovat opravdu nemůže, ale že se najdou lidé, experti, politici, kteří věří, že to fungovat bude. Teď mluvím o vzniku eura, i o důvodech, proč se eurozóna jednou rozpadne, stejně, jako se rozpadlo Československo. Anebo proč se EU musí změnit přes federaci až k unitárnímu státu. Což se nestane, protože neexistuje evropský národ, stejně jako neexistoval československý národ.
Poznámka druhá: V Česku jsme tehdy (stále ještě mluvím o tom setkání 28. X. 1990) vnímali Vlado Mečiara skutečně jako člověka velmi nepřátelského, který hodlá rozbít republiku. Člověka, chtivého moci, který pro to, aby ji získal, je schopen udělat cokoliv. Vnímali jsme ho jako překážku. Té stejné studentce jsme vysvětlovali jeho nepřijatelnost pro českou veřejnost. Na to odpovídala: „Ale to on jen tak mluví. To on nikdy neudělá.“ Zopakuji: Mladá (čili nezatížená historií) inteligentní (studentka) žena, přátelská k Čechům (což dokázala i tou cestou z Bratislavy, i tím, že byla z té Čechům více nakloněné Bratislavy), a ona nám na závěr diskuse řekla: „Jsem pro jednotné Československo. Proto budu příště zase volit Mečiara.“ No a HZDS pak přece vyhrála volby, ne?
Poznámka třetí: Na podzim 1991 vyzval prezident Václav Havel k referendu o rozdělení/ ponechání jednotného státu. Psal jsem do novin o potřebnosti tohoto kroku, sbíral podpisy pod petici k referendu! Referendum neproběhlo. Naštěstí. Říká se, že by nebylo možné zajistit další vývoj, kdyby jeden (jakýkoli) národ chtěl rozchod, a druhý nechtěl. Problém byl ale jinde: Co by se totiž stalo, až by se zjistilo, že ten rozchod nechce nikdo? A on nechtěl, to má Rudo Leška v korekci 1. pravdu. Jenže tady byl pro nás Čechy jeden zásadní a veliký problém, který se mnou sdílela spousta mých známých a přátel: Co vlastně ti Slováci chtějí??? Stále jsme to nemohli pochopit. Až dnes zjišťuji, že oni nevěděli, co chtějí, a nevěděli že nevědí, co chtějí. A dodnes zřejmě nevědí, že to tehdy nevěděli, jak ukazuje korekce č. 2: Ano, 17. 7. 1992 vzplály „vatry zvrchovanosti“, nikoli „slobody“, omlouvám se za „technickou“. Ale než došuměly bublinky v SNR, kde byla právě vyhlášena „Deklarace svrchovanosti Slovenské republiky“, oznámil prezident Václav Havel svou abdikaci, kterou pak následně 20.7. uskutečnil. Pamatujete? Řekl, že nemůže být odpovědný za to, co nemůže ovlivnit. A víte co, tak si to přečtěte:
„My, demokraticky zvolená Slovenská národná rada, slávnostne vyhlasujeme, že tisícročné úsilie slovenského národa o svojbytnosť sa naplnilo.
V tejto historickej chvíli deklarujeme prirodzené právo slovenského národa na sebaurčenie tak, ako to zakotvujú aj všetky medzinárodné dohody a zmluvy o práve národov na sebaurčenie. Uznávajúc právo národov na sebaurčenie, vyhlasujeme, že aj my si chceme slobodne utvárať spôsob a formu národného a štátneho života, pričom budeme rešpektovať práva všetkých, každého občana, národov, národnostných menšín a etnických skupín, demokratické a humanistické odkazy Európy a sveta. Touto deklaráciou Slovenská národná rada vyhlasuje zvrchovanosť Slovenskej republiky ako základ suverénneho štátu slovenského národa.“
Přečetli jste si to? A chápete, co to znamená takto projevená vůle na „právo na sebeurčení“? Vyhlášení vůle k sebeurčení. Nikoli k autonomii. K suverenitě, svrchovanosti, samostatnosti. Nejen k poznávací značce samostatného státu, kterou měl na autě, se kterým na pražský Hrad přijížděl (už r. 1991) „ministr mezinárodních vztahů SR v rámci federace“ Milan Kňažko. Svobodně zvolená SNR tento text přijala 113 hlasy ze 147 přítomných poslanců. Dodnes patří den přijetí Deklarace mezi památné dny Slovenska. A dodnes spousta Slováků nechápe, že již tehdy, uprostřed léta 1992, se federace fakticky rozpadla. Ano, a přitom zdrcující většina Slováků rozdělení nechtěla! To jsme tehdy nechápali, ani já, ani třeba český premiér Petr Pithart. Proto ty nekonečné série setkávání, jichž snad nebyl ušetřen žádný státní hrad či zámek. Až Václav Klaus díky své genialitě, i znalosti slovenských reálií, pochopil, a řekl Vladovi Mečiarovi, jasně: To, co chcete, je vlastně samostatnost. Tak jestli jste hrdý samostatný národ, tak si vybudujte vlastní hrdý samostatný stát – bez ohledu na těžkosti, které to pro vás bude znamenat. A Čechy nenáviděný Vlado tuto výzvu zvedl.
Poznámka čtvrtá, ještě k tomu bodu 1 a „doplácení na Slováky“: Samozřejmě, že Slovensko (hlavně po federalizaci) získávalo o něco větší než poměrnou část státního důchodu, z rozvinutějšího a tím i produktivnějšího Česka. Teoreticky už existovaly tři rozpočty: český a slovenský rozpočet, a pak federální rozpočet, který v některých obdobích rozděloval státní investice fifty-fifty nebo 60:40, nikoli 66:33. Ale my, Čechoslováci, jsme na Slovensko ty peníze posílali rádi! Jiná věc byla, že většina těchto „českých“ peněz skončila v Bratislavě, ke škodě zbytku Slovenska i samotné Bratislavy, která se stala obětí „moderní socialistické výstavby“. No a Východoslovenské železárny v kraji bez uhlí a železné rudy, to byla zase samostatná kapitola. Připomínám nepřipomínané: Václav Klaus, ještě ve funkci ministra financí, hodlal poskytnout Slovensku variantu „Marshallova plánu“ – pokud ovšem bude i nadále existovat společný stát. A to bez ohledu na možný nárůst nevraživosti českých voličů.
Poznámka pátá, k bodu 3.: Můj pohled na období od října 1938 do března 1939 si mohou zájemci přečíst ve článku Konec republiky. K vyhlášení slovenské autonomie: Josef Tiso se nejdéle od podzimu 1937 zabýval otázkou federalizace, v srpnu 1938 s ostatními slovenskými politiky domlouvá s prezidentem Benešem podmínky řešení vzájemného vztahu mezi Čechy a Slováky v jednom státě, 20. září 1938 Benešovi (spolu s Martinem Sokolem) předkládá návrh zákona o autonomii. 29. září pak Tiso s Karolem Sidorem předávají polskému velvyslanci v Praze Kazimierzovi Papéemu deklaraci, která zmiňuje možnost vzniku samostatného slovenského státu s polskou garancí(!!!). Datum 6. 10. 1938 nespadlo z nebe. Tehdy Slováci (hlinkovci) tancovali, zuby skřípěli až po 2. listopadu 1938, když prohráli vídeňskou arbitráž. Československou delegaci ve Vídni vedl totiž Tiso. Ale za prohru arbitráže mohli – Češi.
Neodpustím si český povzdech: Vídeňská arbitráž byla důsledkem Mnichovské dohody. Tisova snaha o osamostatnění Slovenska v r. 1938 podrývala možnosti obrany jednotné ČSR; hlinkovci (Slováci) tehdy zneužili politického oslabení Prahy k vlastním národním zájmům a přidali se tak k Polákům a Maďarům, kteří ve stejné době také vznášeli své požadavky. Československo kapitulovalo před Hitlerem přijmutím Mnichovského diktátu 30. 9. 1938. Avšak ještě mezi 5. a 10. říjnem 1938 bránily československá armáda a hlídky SOS „autonomní“ slovenské území před maďarskými honvédy.
Datum 6. 10. 1938 bylo jen jedním bodem na Tisově cestě ke slovenské samostatnosti. Ta nebyla vyhlášena rovnou ten den jen proto, že se Tiso obával maďarské a polské reakce – tedy snahy obou slovenských sousedů o „společné hranice“. Podle Tisova plánu mělo Slovensko zůstat součástí Československa tak dlouho, dokud to pro ně bude výhodné. Kuriózní je, že Ján Čarnogurský (mladší) měl stejnou myšlenku i v době po listopadové revoluci v roce 1990. Oběma jejich plány zhatil vývoj událostí, takže Tiso byl skutečně Hitlerem „donucen“, avšak nikoli k samostatnosti, ale k urychlení jejího vyhlášení…
K technické: Ano, 14. 3. 1939 byl vyhlášen nezávislý a samostatný Slovenský stát, jehož oficiální název Slovenská republika byl zakotven až v ústavě z 21. června 1939.
Poznámka šestá, k bodu 4.: Překvapuje mě překvapení nad mým oceněním Slovenského národního povstání. Bylo součástí boje za svobodu Československa, stejně jako České národní povstání, bitvy u Sokolova, na Dukle, u Alamejnu nebo na britském nebi. Technická: Pro československou věc v SNP zahynulo nejen mnoho Slováků, ale i Čechů. (A Poláků, Rumunů, Rusínů, Ukrajinců, Francouzů, Bulharů, Jugoslávců, Židů, Romů…)
Poznámka sedmá, k bodu 5.: Češi brečeli, že jsou okupováni sovětskou armádou, oplakávali Pražské jaro, od 21.8.1968 permanentně, i když s ustávajícím proudem slz. I potom to v nás, pamětnících, zůstávalo zaraženo jako trn pod kůži. Až listopad 1989 nás tohoto traumatu zbavil. Slováci plakali v Srpnu také, ale už na Silvestra 1968, kdy my ještě žili v chmurách, ze kterých vzešel i heroický Palachův čin, tančili radostí a vítali vznik SSR s úsměvem. Byl jsem ten den na Slovensku a bylo to pro mě překvapení.
Poznámka osmá, k bodu 6.: Skutečnost, že autor korekcí považuje konstrukci komunistického parlamentu za demokratickou, svědčí o nepochopení situace. Stát řídilo komunistické politbyro, poslušné příkazů z Moskvy. Parlament sloužil jen jako zástěrka a fungovat mohl jen v totalitě (lidové demokracii). Konstatování, že pouhých deset procent poslanců mohlo zablokovat jakékoli rozhodnutí a že to vedlo k nefunkčnosti zákonodárného orgánu není „nešťastný šovinistický (hloupý) názor“, ale matematika, která měla praktické (ne)výsledky:
3.7. 1992 proběhla volba prezidenta ČSFR. ODS navrhla Václava Havla. Vlado Mečiar ho jednoznačně odmítl. Přitom HZDS vlastního kandidáta nepostavila! Demokratické hlasování dopadlo takto: V prvním kole obdržel Václav Havel ve Sněmovně lidu 79 hlasů z celkových 149 hlasů, tedy nebyl zvolen. V české Národní radě obdržel 47 hlasů ze 74 hlasů a zvolen byl. Ve slovenské Národní radě obdržel 22 hlasy ze 75 hlasů a zvolen nebyl. V druhém kole obdržel Václav Havel v SL 80 hlasů z celkových 149 hlasů a zvolen byl. V ČNR obdržel 45 hlasů z celkových 74 hlasů a zvolen byl. V SNR obdržel 18 hlasů z celkových 75 hlasů a zvolen nebyl. Prezident nebyl zvolen – poprvé v dějinách Československa. A to ani tehdy, ani v dalších pěti (či šesti?) kolech, kde už Havel nekandidoval, a kam Slováci už nedodali žádnou osobu.
Česká interpretace: Havel Slovákům vadí, jakýkoli společný prezident jim vadí – a společný stát taky.
K tomu se váže i Poznámka devátá: To, že za situace faktického rozpadu státu a rozdmýchávání vášní dokázalo Federální shromáždění schválit 25. listopadu 1992 ústavní zákon č. 542/1992 Sb. o zániku ČSFR a následně 17. prosince 1992 i usnesení č. US72/1992 o ústavnosti procesu zániku České a Slovenské Federativní Republiky a vzniku nástupnických států, považuji za zázrak, za který musíme dodnes děkovat tehdejším slovenským a českým zástupcům lidu, jakkoli můžeme mít výhradu ke konkrétním osobám.
Poznámka desátá, k bodu 8.: Směšným se nám zdál požadavek “zaplaťte nám vlajku“ kvůli tomu, že se Slovensko zříkávalo této vlajky permanentně od roku 1989, pokud se díváme, jakou vlajkou se to na slovenských náměstí mávalo. Technická: Modrá barva na české vlajce symbolizuje Moravu (nikoli Slovensko, nikoli ODS), která pod touto barvou historicky vystupovala na bojištích. A tu vlajku máme, protože jsme se s ní ztotožnili, nikoli kvůli Klausovi. Vlajku přijala ústavním zákonem ČNR s tím, že se necítí být vázána rozhodnutími již neexistujícího FS již neexistující ČSFR. Právníci už vymysleli, jak to zdůvodnit, nicméně i když nešlo z tohoto hlediska o porušení zákona, šlo o porušení slibu. Kdyby mělo dojít k referendu, Češi by tuto vlajku chtěli. To, že si ji ponechali, nedokazuje jejich vyčůranost, ale jejich sepětí s dřívějším Československem.
Poznámka jedenáctá, k bodu 9.: Nenazval jsem dělení majetku za „nespravedlivé pro Čechy“, to už je čistá „demagógia“. Napsal jsem, že se společný majetek rozděloval. Napsal jsem, že některé nároky byly z našeho hlediska „směšné“ (např. „zaplaťte nám větší vzdálenost na západní trhy“), i když potenciálně nebezpečné. Napsal jsem, že došlo ke zcela nespravedlivému rozdělení (stíhacího) letectva. I to byl důvod, proč jsme skončili s MiGy 29, zatímco Slováci na nich dodnes vesele létají i jako členové NATO. Což je zároveň i důkazem mého výše uvedeného tvrzení, které jsem měl podloženo informacemi, jež jsem r. 1992 měl k dispozici. Tyhle uspořené miliardy by mohli naši slovenští přátelé považovat za kompenzaci vlajky. Uzavřu tuto kontroverzní připomínku smírným konstatováním, že se plánuje společná ostraha vzdušného prostoru Slovenské a České republiky.
Poznámka dvanáctá k bodu 10.: Ano, Slováci přijali vznik nového státu většinově s nadšením. Bratislavská inteligence, košický region a Slováci v Čechách jistě ne. Slovenští Maďaři také ne. K připomínce, že „v ČR je 1. január rovnako štátnym sviatkom oslavujúcim vznik štátu, ako na Slovensku“ jen upřesnění: Ano, ale je to neoslavovaný svátek. Jako slutečný státní svátek, včetně udělování státních vyznamenání, zůstává pro českou veřejnost, stejně jako politiky, evidentně 28. říjen, „Den vzniku samostatného československého státu“. Dnešní Slovensko se tohoto svátku zřeklo, stejně, jako se zřeklo Československa a všech jeho atributů.
Poznámka třináctá k bodu 11.: Slovenskou kartu za Sověty vynesl Gustáv Husák: Památný vysočanský 14. sjezd KSČ, konající se 22. 8. 1968, byl později stornován s odůvodněním, že mezi jeho účastníky bylo jen 10 % slovenských kandidátů. Tehdy, v tom prvním srpnovém týdnu, jsme měli za to, že Slováci nedorazili kvůli problémům s pohybem na území, obsazeném okupačními jednotkami. Skutečnost je však taková, že slovenské delegáty zadržel v Bratislavě právě Husák! Ten po návratu z Moskvy (kde byl v delegaci s Ludvíkem Svobodou), už jako Brežněvův agent, svolal sjezd KSS (26. až 28. 8. 1968), který se od Vysočanského sjezdu distancoval a vyzdvihl důležitost provedení federalizace Československa. Husák se zde také nechal zvolit 1. tajemníkem KSS. Kuriózní přitom je, že právě ve Vysočanech byl Husák – in absentia – zvolen do předsednictva Ústředního výboru KSČ, což byl posléze jediný nezrušený bod zrušeného sjezdu…
Tehdy jsem federalizaci bral jako správný krok a zároveň jediný hmatatelný výsledek nešťastné „demokratizace“. Jako správný krok ji beru dodnes, s povzdechem, že tehdy zůstala nedokončena. Nevznikl plnohodnotný federální stát. Držel pohromadě jen totalitou, proto se rozpadl, když padla ona.
Doufám, že tím, co jsem nyní napsal, jsem neroztočil další kolo bratrovražedné spirály polemik, na kterou si pamatuji před 20 lety. To nemám v úmyslu. Musím se přiznat, že vinou tehdejších politických tanečků vzrůstalo napětí mezi našimi národy, a musím se přiznat i k tomu, že jsem místy začínal cítit k určitým konkrétním slovenským politikům až nenávist, která se neznatelně začala rozšiřovat na celý slovenský národ. Po rozpadu federace tato nevraživost mizela, ale bylo mi, jako by mi někdo vytrhl kus těla. Po rozdělení státu došlo nejdříve na obou stranách k fázi „bez nich nám bude lépe“, potom ke směšnému soupeření „kdo se má lépe“, a po pár letech snad už konečně k rovnoprávnému partnerství. Myslím, že Slováci nepociťují na území ČR žádné animozity, ať už jako nejpočetnější národní menšina (1,4 %) nebo jako cizinci. Slovenština nám nevadí ani u sousedů, ani u studentů, ani u ministra, ani u zahraničních zpravodajů ČT. Je u nás dokonce „částečně úřední“ řečí.
A teď, poté, co jsem těmito poznámkami ztratil den, si jdu číst některou z povídek, jež hodnotím jako porotce Ceny Karla Čapka, kterou každoročně uděluje (stále československý) fandom. Vyberu si nějakou slovenskou…
\ 🙂 Jan Kovanic
Blog.
Šamanovo doupě na Neviditelném psu.
13.01.2013 (20.04), , Trvalý odkaz komentáře,
Jan Kovanic
Protože nevidím,
že by fungovaly odkazy, přidávám je zvlášť:
Odkazy:
Konec republiky: http://neviditelnypes.lidovky.cz/samanovo-doupe-konec-republiky-d3p-/p_doupe.asp?c=A090317_222904_p_doupe_wag
Blog: http://samanovodoupe.blogspot.cz/
Šamanovo doupě na Neviditelném psu: http://neviditelnypes.lidovky.cz/p_doupe.asp
13.01.2013 (20.52), , Trvalý odkaz komentáře,
Petr Pavlovský
Poznámka pamětníka:
Ministr, který by běžně na veřejnosti mluvil slovensky, v české vládě byl (jméno už nevím).
V žádné slovenské vládě ministr, hovořící ve funkci česky, nebyl a nedovedu si představit, že by to Slováci připustili. (Ach, proč i v české presidentské volbě nekandidovala Magda Vášáryová? To by byly portréty na zdech, to by byly poštovní známky! A že politiku dovede, o tom žádná!)
13.01.2013 (21.17), , Trvalý odkaz komentáře,
Petr Pavlovský
Ten ministr – Slovák – ve vládě ČR se jmenoval Slačálek.
Luboš Palata, Zbraně mířily na Slovensko skoro rok (LN 28. I. 2013): „…Jedfna z nejdůležitějších a z hlediska pořizovaí ceny i nejdražších součástí armády, tedy bojové letectvo, se nedělila v poměru 2:1, ale speciálně: nejmodernější stíhačky Mig 29 dokone v poměru 1:1, naopak dosluhujíí Mig- 23 si česká armáda nechala všechny“ (a musela je později na vlastní náklady likvidovat).
29.01.2013 (23.27), , Trvalý odkaz komentáře,