Divadelní noviny > Blogy Festivaly
Time Out Petra Pavlovského (No. 21/2013)
Jako „rodilého feministu“ a později i divadelníka mě vždy, tedy i zde, v Hradci, štvou fronty před dámskými toaletami. Neznám divadlo v Česku, kde by ze stejně fyziologických důvodů, jako jsou velice sníženy mušle na pánských toaletách v divadlech pro děti, měly dámské toalety alespoň čtyřnásobnou kapacitu oproti těm pánským. Důsledkem jsou ony nedůstojné fronty.
Hanba mě fackuje pokaždé, když jdu, jako de facto privilegovaný, okolo nich. Architekti i úředníci sepisující hygienické normy pro veřejné stavby jsou evidentně muži, neschopní či neochotní nahlédnout některá praktická specifika žen v naší civilizaci. A feministky to nedovedou také, jinak by v tom už dávno něco udělaly. Zkrátka: Mám ženy rád nejenom jako heterosexuální muž, ale také jako slabší a hezčí z nás, lidí.
Nebezpečné vztahy
Tento tematický sidestep je od věci pouze zdánlivě. Slavnostním zahájením bylo totiž francouzské představení nezávislé pařížské scény SIC – Scéne indépendante contemopraine: dramatizace klasického románu v dopisech Choderlose de Laclose Nebezpečné vztahy, ve kterém je feministické téma jedno z hlavních.
Klasika je to jedna z nejživějších, já sám jsem viděl už 5 filmových adaptací (počínaje tou s Gerardem Philipem z 50. let) a divadelních přepisů nesčetně. Jako každé opravdu klasické dílo nabízejí Nebezpečné vztahy (známosti) nekonečný počet “degustazioni“ (Umberto Eco). Interpret, jímž každý režisér nutně je, se musí mj. rozhodnout, kdo je zde hlavní darebák. Nikoli iniciátor zla, pokušitel, ale jeho vykonavatel – ten, kdo zlo prakticky koná.
Jako feminista jsem na straně žen, a proto z mého hlediska nejsou hlavními viníky Lady Macbeth nebo Jana Nagyová, ale ti chlapi, kteří je poslouchají. Markýza de Merteuil sice Valmonta ke zlu navádí, ale on má svobodnou vůli a KONÁ!
Ženám, které Valmont zrazuje, markýza nic neslíbila, ale on ano! Slíbila Jana Nagyová něco paní Nečasové? Nic, ale Petr Nečas Ano, dokonce před oltářem – jako praktikující katolík! Zneužila nějaké úřední pravomoce? Nezneužila, protože vůči oněm generálům je neměla o nic větší než Nečasova uklízečka. Ano, ona po těch bezcharakterních slaboších leccos požadovala – podobně jako markýza de Merteuil po jiných (Valmont, Darcey), ale hlavní odpovědnost nemá pokušitel (ďábel), ale sám hříšník! Tak a ne jinak je udělán svět, a co On učinil, dobře učinil!
Herci Nebezpečných vztahů s režisérem Johnem Malkovichem (uprostřed). FOTO archiv
Proto každé vyznění tohoto příběhu, ze kterého Valmont vychází jako dojemná, politováníhodná oběť, považuji za nejenom falešné, ale dokonce vysoce společensky nebezpečné! Vyviňuje skutečné viníky, protože chudáci „nemohli jinak“. Immanuel Kant má k tomuto „imperativu“ instruktivní, překvapivě „přízemní“ hypotetický příklad: říká-li nějaký muž, že „je to silnější než on“, že tu ženu prostě musí…..postavme před její dům šibenici a řekněme: Nemůžeš-li jinak, prosím. Vejdi, pomiluj se, a my tě tu pak pověsíme! Pravděpodobně by najednou „mohlo jinak“ 999 z tisíce!
Z řemeslně divadelní stránky pak představení vytýkám sémantickou nejasnost. Hraje se totiž tak: ti na jevišti, kteří právě nejsou v dramatické akci, posedávají antiiluzívně okolo „dramatického prostoru“. Nic nového, postup mnohokrát ozkoušený, s pozitivními i negativními výsledky. Jednu doby byl módní a po čase zase z módy vyšel. Nic proti němu.
K vlastním hereckým výkonům nemám ovšem žádné námitky, naopak. FOTO FRANCOIS BOUCHON
Ale:
Divákovi by měla být neustále jasná identita těchto lidí: jsou to herci, kteří sledují výkony svých kolegů „na place“? Nebo jsou to POSTAVY, které de facto „v iluzi“ sledují jiné POSTAVY svého příběhu? V tomto představení to jasné ani v jedné chvíli nebylo lišilo se to od situace k situaci, od herce k herci.
Přitom z logiky intrikářského příběhu je jasné, že žádná postava by neměla znát, natož přímo sledovat skutečnosti, které jsou jí běžně utajeny – jinak by nemohli všichni lhát na kvadrát, a to velice účinně!
K vlastním hereckým výkonům nemám ovšem žádné námitky, naopak. A z tohoto hlediska jsem chápal i závěrečné „standing ovations“. Chápal, ale nesdílel. A nebyl jsem mezi kolegy zdaleka sám, že Milane?
Komentáře k článku: Time Out Petra Pavlovského (No. 21/2013)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
