Time Out Petra Pavlovského (No. 24)
…
Federace a politický národ
Parlamentní volby před dvaceti lety rozhodly
Velký státní znak ČSR z r. 1920
Pro demokratickou federaci jsou konstitutivní nutností CELOFEDERÁLNÍ INSTITUCE. Pravdivost této teze lze dobře ukázat na jediných demokratických třech letech federace československé.
Ihned po Listopadu se podle národnostního klíče (navzdory svému esenciálnímu internacionalismu) rozštěpila KSČ a s ní i všechny její „převodové páky“ (ROH, SSM, SČSP, ČSTV, svazy žen, umělců atp.) – pokud rovnou nezanikly. Celostátní byly tu chvíli snad jenom první ligy některých sportů a nadnárodní i nadstátní katolická církev. Právě slovenští katolíci se ovšem – vzhledem k názvu své církve („všeobecná“) paradoxně – projevovali separatisticky. Nebyla tu žádná celostátní politická strana (i OF bylo jen české, Slováci měli svou VPN) a dokonce i ODS, která v posledních federálních volbách roku 1992 donkichotsky kandidovala i na Slovensku, neměla dost odvahy, aby tak činila s jednotnou celostátní kandidátkou, pročež i to málo hlasů získaných ve slovenské části federace do Federálního shromáždění (zbytečně) propadlo. Slováci měli vlastní ODS, vlastní sociální demokracii (propadla i s federalistou Dubčekem v čele), vlastní postkomunistickou stranu (SDL), vlastní křesťanskou (antifederální) stranu. Pamatuji si na stydlivě realistické slovensko-maďarské odmítnutí konceptu tehdejší ODA – vytvořit k týmž parlamentním volbám v červnu 1992 volební koalici – společnou celofederální kandidátku českých, slovenských a maďarských liberálních stran. Důvod upřímně sdělený: Na Slovensku by taková ostentativně nadnárodní, čechoslovakistická strana byla zcela bez šancí.
Několik návrhů československé vlajky z července 1919, autor Jaroslav Kursa.
Manko celostátních institucí a občanských sdružení vykazovala ovšem nejenom naše republika pátá (1990-92), ale už ta první (1918-38). Řada institucí, které byly de iure celostátní (měly v názvu jméno „československý“) byla de facto pouze česká – např. agrárníci (Republikánská strana československého venkova). To přetrvalo až do konce – např. Čs. strana lidová, Čs. církev husitská apod. Pokud fungovaly na Slovensku stejné občanské organizace jako v Česku, tvořili jejich jádro zpravidla na Slovensku dlouhodobě či trvale usazení Češi (Sokol).
Tomáš Garrigue Masaryk při návštěvě Paříže v roce 1923 v doprovodu Edvarda Beneše, velvyslance Štefana Osuského (stojící) a jeho paní Pavly Osuské (bývalá operní pěvkyně ND Praha Pavla Vachková /1891-1978/ – pozn. red.). FOTO Wikipedia
Instruktivní je v tomto směru u nás málo známý osud Štefana Osuského (1889 – 1973), který se roku 1940 stal ministrem československé exilové vlády v Londýně. Š. O. byl nejvýznamnějším meziválečným slovenským politikem. Jako československý velvyslanec v Paříži odmítl po vyhlášení Protektorátu a Slovenské republiky v březnu 1939 vydat Německu čs. velvyslanectví. V londýnském exilu se v otázkách poválečného uspořádání republiky ocitl záhy v opozici vůči Benešovi, kritizoval jeho čechoslovakismus. V roce 1942 jej Beneš zbavil všech funkcí. Po válce odešel Š. O. do USA, kde spolupracoval s Radou svobodného Československa a věnoval se hojné publicistické činnosti.
Historický vývoj mu dal – proti Benešovi – plně za pravdu: Idea čechoslovakismu byla od samého počátku mylná. T. G. M.: Státy se udržují idejemi, na kterých vznikly. Československo po 64 letech své diskontinuitní existence definitivně zaniklo. (Nekonstatuji to se žádným uspokojením, spíš s lítostí!)
Znak České a Slovenské federativní republiky 1990
Teprve dnes, kdy co do federace dávno „dokonáno jest“, pozoruji některé praktické „federální iniciativy“, např. divadelní i TV soutěžě (Cena Alfreda Radoka, Když hvězdy tančí, A-Z kvíz), přehlídky (Zlín), inscenace nebo filmy, ve kterých jsou ať už jednojazyčně nebo dvojjazyčně zainteresováni umělci obou národů. Je to mnohdy milé, ba i umělecky nosné, ale k bývalému společnému státu se to má jen jako velice vzdálené echo.
Sledujeme-li dnes „ústavní dění“ ve vzdáleném Iráku, nemůžeme se, přes všechny rozdíly, ubránit srovnání: Kurdy, šíity i sunity spojuje vedle islámského „společného základu“ pouze jediné: snaha podílet se na zisku z naftových zdrojů. A totéž je i rozděluje – na sunitském území nafta není. Udržet tento postkoloniální slepenec dlouhodobě pohromadě, to je asi úsilí hodné lepší věci. Libye je totéž v bleděmodrém, o konfesijně rozdělených Sýrii a Libanonu lze mít rovněž vážné pochybnosti.
Státní vlajka od r. 1920 Československé a od r. 1993 České republiky
Na území ČR nafta ani zemní plyn, žel, prakticky nejsou. Kdyby tu ale ještě byly ty zásoby uranu, které vyraboval Sovětský svaz, vsadím se, že by se Slovensko neodtrhlo!
Komentáře k článku: Time Out Petra Pavlovského (No. 24)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
