Time Out Petra Pavlovského (No. 27/2013)
Dvě smutná výročí
Desátého srpna to bude 25 let, co zemřel český filmový archivář, historik a publicista Myrtil Frída (*1914)
Myrtil Frída FOTO ARCHIV
Neobvyklé křestní jméno dostal podle jedné z postav trilogie svého prastrýce Jaroslava Vrchlického. Po válce začal spolupracovat s Jindřichem Brichtou, zakladatelem filmových sbírek Národního technického muzea a vedoucím Filmového archivu, v němž pak pracoval třicet let. Byl znalcem českého němého filmu a amerických němých grotesek, komedií a muzikálů. Byl autorem článků a publikací s filmovou tématikou (666 zahraničních filmových režisérů, Praha 1977), scénáristou (Král komiků) a spoluautorem televizních seriálů (Malá filmová historie, Nesmrtelné stíny, 52 komiků a spol.). Po okupaci Československa v srpnu 1968 ukryl ve filmovém archivu zakázané dokumentární filmy.
V roce 1978 přijal čestné členství v ineditním, hravou formou obnoveného spolku „vdělanců“ – Societas Incognitorum Eruditorum (stejnojmenná, první učená společnost toho jména, existovala v Olomouci 1746 – 52). Ten od května 1976 do prosince 1988 vydával v 10 exemplářích strojopisný kulturně-politický měsíčník Acta incognitorum. (Dnes v Libri Prohibiti J. Gruntoráda.) M. Frída v SIE, jejímiž zakládajícími členy byli i jeho dcera Eva a jeí manžel, filmový historik Jiří Cieslar, přednášel a v AI též publikoval.
+
Jedenáctého srpna by oslavil pětašedesátiny Jan Palach
/Politicky nekorektní úvaha/
Jan Palach FOTO ARCHIV
Palachova sebevražda byla, bohužel, činem mimo náš kulturní okruh, mimo judeokřesťanskou tradici. Byl to zoufalý čin, kterým na nás dýchnul Dálný východ, čin, který sice zjitřil svědomí některých jeho spoluobčanů, ale tím to také skončilo. Aktuálně nepřinesl nic, což je vidět mj. i na zapomenutí, které potkalo jeho následovníka Jana Zajíce.
Srovnání J. Palacha s takovými odpůrci špatných režimů, jakými byli Kristus, Jan Hus, Jeroným Pražský, či zabití účastníci všech tří odbojů XX. stol. (padlí legionáři, H. Píka, M. Horáková, Jan Patočka, Pavel Wonka) nesedí v tom základním: Palach a Zajíc spáchali sebevraždy, dá se říci, že se sami umučili. Ti druzí byli popraveni nebo padli v boji!
Ti padlí, Ježíšem Kristem počínaje (jako odpůrci režimů opravdu patří k sobě) si v žádném případě nesáhli na život: chovali se ovšem tak, že režim nakonec shledal pro sebe za výhodné je umučit.
K těmto disidentům mají blízko i odbojáři jako Jan Roháč z Dubé, atentátníci na Heydricha, Král Šumavy a konečně i Mašínové. Někdo přežil a někdo ne, ale nikdo nepáchal sebevraždu, jakkoli pravděpodobnost, že atentátníci Kubiš, Gabčík a spol. přežijí v Protektorátu až do konce války byla prakticky nulová. Jistě, také se zabili, ale jenom proto, aby je nedoslali živé. Prakticky nahlíženo jsou signatáři Charty 77 důležitější než J. Palach, jejich příklad byl následováníhodný, jeho ne. (Po Palachovi se do konce dubna 1969 pokusilo o sebevraždu 26 lidí, z toho 7 zemřelo.)
Chartu jsem z řady dobrých, rovněž opozičních důvodů nepodepsal – ohrozil bych tím mj. celou skupinu, vydávající nepřetržitě samizdatový měsíčník od května 1976 až do prosince 1988 – ale pyšný na to rozhodně nejsem. Prakticky: Všichni jsme mohli podepsat Chartu, ale všichni jsme se nemohli polít benzínem a zapálit. Nebo mohli?
Hladovka či atraktivní sebevražda, to není jenom apel na spoluobčany, na onu „tichou většinu“. Je to též apel na svědomí vládců. Musejí ale nějaké svědomí mít. Může to tedy fungovat proti britským kolonialistům v Indii, ale ne proti komunistům (bolševikům) nebo nacistům. Myslel si snad J. Palach, že tváří v tvář několika sebeupáleným mladíkům SSSR ustoupí? Podle sdělení Petra Blažka v pořadu ČT (19.1.2012) Jan Palach ošetřující sestře při transportu do Legerovy ulice na nosítkách řekl: Udělal jsem to proto, aby odešli Rusové. Čeští komunisté si jeho jménem vyplachují ústa dodnes!
Komentáře k článku: Time Out Petra Pavlovského (No. 27/2013)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
