Divadelní noviny > Blogy

Time Out Petra Pavlovského (No. 28/2013)

Ve znamení Lva

Šedesát osm let byl u nás 18. srpna státní svátek (v letech 1848 – 1916). Dneska už není, ale i tak slaví narozeniny mnozí lidé významní i méně významní. Na KDV FFUK nás v ročníku 1967-72 bylo 8 studentů (a něco kolegyň) a narozeniny jsme ten den měli hned tři. A pak dejte na pravděpodobnost.

Ten den se narodila také má oblíbená spisovatelka Irena Dousková (gratuluji), na den 20 let po mně. Hlavně se ale před 80 lety na Hodonínsku (Poddvorov) narodil Pavel Jurkovič, pedagog, zpěvák, hudebník, skladatel, upravovatel a popularizátor lidových písní. Vystudoval Pedagogické gymnázium v Praze, soukromě harmonii a základy kompozice u K. Risingera, sólový zpěv u E. Fuchse a E. Matouškové. Působil na různých základních školách, ale já jej zastihl až „U studánky“ – v Umělecké ulici na Letné, kde učil v letech 1977–1997. Tam jsem jej vyhledal někdy na podzim roku 1988, v době, kdy nám (Ústřednímu loutkovému divadlu v Praze, dnes Minor pod Novoměstskou věží) konečně, po čtyřletém úsilí, komunistická vrchnost povolila projekt ČESKÉ VÁNOCE.

Ale nejdřív k tomu, co předcházelo

Pavlův vztah k české hudbě formovaly jednak rodinné zázemí, jednak lidová hudební tradice na rodném Podluží. Již jako dvanáctiletý se stal žákem prof. M. Venhody v pražské Schola cantorum (1945–1950, také chodil přitom zpívat do kostela). V letech 1968–1975 spolupracoval jako zpěvák, instrumentalista, upravovatel lidových písní a textař se souborem Chorea Bohemica a později s celou řadou jiných souborů a kapel (Technik Ostrava, Vycpálkovci Praha aj.). Některé soubory sám založil a vedl (Musica Poetica, Musica Humana aj.). Jako sólista, zpěvá a instrumentalista se podílel na přípravě a realizaci více než 120 zvukových nosičů. Jako sólový zpěvák se uplatnil v nahrávkách středověké, renesanční a barokní hudby i jako interpret současných vokálních skladeb. Od roku 1967 pravidelně spolupracuje s rozhlasem, zejména na hudebních pořadech pro děti (Endele vendele, Čarohrátky, Zazpívejte si se mnou), je autorem televizních pořadů pro děti a mládež (Tatrmani, vysílání pro školy apod.). Uplatňuje se jako hudební režisér a skladatel (Podpísničky s doprovodem dětských nástrojů 1977, Písničky z dětského domečku 1997, Zpívání za školou 1997, Jarní pastorale 1975, Devatero divný květ 1976 aj.). Je autorem scénické hudby (zejména pro tradiční pražské amatérské loutkové divadlo Říše loutek). V letech 1987–1990 pracoval jako redaktor hudebních stránek dětského časopisu Sluníčko. Zde publikoval vlastní úpravy lidových písní pro nejmenší. Podobně popularizoval českou lidovou píseň v časopisech Květy (cyklus Malujeme písničky 1985), Hudební nástroje a jinde. Spolupracoval zejména s muzikanty J. Krčkem, I. Hurníkem, P. Ebenem, J. Rokytou, Z. Bláhou, J. Pavlicou, J. Tichotou a M. Venhodou, choreografkami J. Rákosníkovou, A. Skálovou a E. Kröschlovou, pedagogy C. Orffem, W. Kellerem aj.

Jeho úsilí v hudební pedagogice významně ovlivnilo postgraduální studium v Orffově institutu v Salcburku (1965–1967). Stal se prvním propagátorem Orffova didaktického systému na našich školách, přizpůsobil jej českým podmínkám (spolu s Iljou Hurníkem a Petrem Ebenem). Je spoluautorem mnoha učebnic a metodických příruček pro učitele hudební výchovy, na toto téma publikoval rovněž v odborné literatuře. Zabýval se pedagogickým využitím lidové písně (Lidová píseň ve škole, 1997). Nedílnou součástí jeho pedagogických příruček jsou lidové písně s doprovodem orffovského instrumentáře. Vedl odborné semináře (Letní kurzy modernizace hudební výchovy, Zpívání rodičů s dětmi aj.). Od roku 1995 je předsedou České Orffovy společnosti.

Tohle všechno zde píši pro úplnost,

Aby bylo jasné, že náš osmdesátník opravdu není žádné ořezávátko, a že když jsem jej oslovil,  považoval jsem se za velikého troufalce. Byl jsem samozřejmě už dávný jeho posluchač a obdivovatel, ale u toho by nejspíš skončilo, nebýt těch Vánoc. Jako dramaturg Divadla u věže (scéna Ústředního loutkového divadla) jsem sice dával titul České Vánoce na „dramplán“ rok co rok, vždy s nějakým tím obligátním „dramaturgicko-režijním záměrem“, ale ve skutečnosti jsme o tom ani já, ani ředitel Tomáš Engel, který se pod projekt musel vždy podepsat, než to šlo „nahoru“, neměli žádnou konkrétní představu. Nebyl text, nebyla hudba, nebyl režisér, nebyl choreograf. Bylo jenom téma a „marketingový záměr“ (reprízovat inscenaci denně od Mikuláše do Tří králů) a samozřejmě i potenciální herci – soubor divadla. Také výtvarník divadla Karel Vostárek. Vymýšlet cokoli dalšího nemělo smysl dokud nám to neschválili.

Na podzim 1988

jsme ale milostivý souhlas konečně dostali a já začal jako obvykle: od hledání režiséra. Měl jsem šťastnou ruku, oslovil jsem praktikujícího katolíka Karla Makonje, který už dlouho nesměl režírovat, a podařilo se i získat na OV KSČ Praha 1 souhlas s jeho jednorázovým zaangažováním. Teprve pak jsme se dohodli na textu. Shodou okolností byl autorem další zakázaný – Jan Kopecký, tehdy stále ještě čerpač vody. Jeho Komedie o hvězdě je úpravou textu lidového barokního divadla. Hned druhým osloveným byl pak Pavel, který zcela spontánně a nadšeně souhlasil a pro inscenaci připravil nádhernou vánoční hudbu.

V říjnu 1989

se „vymodlená“ inscenace pod názvem České Vánoce začala zkoušet a já dokonce, prvně a naposledy, dostal roli. Byl jsem ten „černý vzadu“ (nevixoval jsem se, ale Karel mi nechal ušít nádherný bílý turban s obrovským rudým kamenem nad čelem) a navíc jsem s Pavlem, který každé představení doprovázel na el. varhany, hrál na flétnu. Uprostřed zkoušek jsem odjel na tři neděle na „poznávací zájezd“ divadelníků do Vietnamu (pořádaný SČDU, jehož členem jsem se léta nesměl stát), a tak prošvihnul listopadový převrat. Boží trest za „hřích malověrnosti“ – nikdy jsem nevěřil, že se pádu komunismu dožiji.

Inscenaci dovedl Karel Makonj (polistopadový ředitel divadla) slavně k premiéře a pak jsme ji celý prosinec téměř denně hráli. Nejenom v divadle, ale třeba i na dětském onkologickém oddělení v Motole nebo v chrámu břevnovského kláštera. Pavel Jurkovič po každé s námi – bez něj by nebylo představení možné. Byla to jedna z největších radostí mého života.

• Autor: Petr Pavlovský
• Publikováno: 18. srpna 2013

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Time Out Petra Pavlovského (No. 28/2013)

1. Vladimír Hulec

   

   Info k textu Petra Pavlovského:
   18. srpen se slavil jako státní svátek Rakouského císařství, resp. (od r. 1867) Rakouska-Uherska od doby nástupu Františka Josefa I. k moci (1848) až do jeho smrti (21. 11. 1916). Důvod – datum narození Františka Josefa I. (18. srpna 1830 zámek Schönbrunn, Vídeň).

   18.08.2013 (14.35), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

2. Vladimír Hulec

   

   Nevím,
   jestli to nebylo součástí produkce, ale na dnešní pražské premiéře francouzského souboru Cahin Caha na Letní Letné řekl během představení šéf souboru Daniel Gulko, že má právě ten den 50. narozeniny. A dostal květiny…
   Že by další člen do klubu Lvů?

   18.08.2013 (23.49), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ