Time Out Petra Pavlovského (No. 29/2013)
Co očekává návštěvník festivalu barokního „živého“ umění? AUTENTICITU!
Sporckův Kuks je magické místo, kde nic neznamená pouze samo sebe. Naopak, symbolické významy se tu vrší jeden přes druhý a je jenom otázka klíče, který kdo má, aby se k nim dobral. Procházíme-li lokalitou kdykoli během roku, promlouvá k nám ovšem pouze jaksi polohlasem. Vnímáme, ale bez odezvy. Dávní tvůrci už tu nejsou, zůstala pouze díla, tak či onak podléhající zubu času.
To vše se mění jednou za rok, při festivalu. Je to vlastně vždycky pokus nabídnout jakýsi univerzální klíč k barokní kultuře, která by jinak zůstávala do značné míry nepřístupná. Nikoli snad rozumu – o baroku si lze nastudovat mnohé a někteří se tím zabývají po celý život – ale citu, emocím. Kuks se totiž nedá pochopit, ten je třeba procítit, pokud možno intenzivně, v kontaktu člověka s člověkem.
K tomuto účelu nevynalezlo lidstvo nic lepšího než divadlo v nejširším smyslu slova. Divadlem je totiž de facto každé umělecké dílo, při jehož vnímání probíhá oboustranný kontakt mezi tvůrci a vnímateli. Všechno, co je „live“ předváděno, i kdyby to komorní koncert nebo recitace byly, je tak či onak divadlo. Pokud slovo, hudba či zpěv nezní ze záznamu, je zážitek jedinečný, poprvé a naposledy. Už nikdy někde úplně stejně, už nikdy pro tutéž societu.
Barokní hudby bylo i letos k vnímání až obžerně a zdaleka ne pouze ke slyšení. Muzikanty jsme mohli s radostí sledovat v chrámu, v hrobce pod ním, v plenéru, ale třeba i v altánu nad vinicí při současném popíjení místního vína a nočního obzírání osvětleného hospitalu na druhém břehu Labe.
Pokud jde o divadlo, byl nesporným vrcholem jednodenní minifestival pěti inscenací u nás dobře známého slovinského loutkáře Matiji Solceho. Autorské divadlo jednoho herce, všestranně brilantní. Dramaturgií počínaje přes permanentně improvizační interpretaci až po stálý, nesmírně intenzívní kontakt s publikem na hranici manipulace. Solce je schopen invenčně animovat v podstatě jakýkoli předmět, oživit jej pohybem i zvukem a zároveň s ním vést kontrastní dialog ve zvuku i v mimice.
Geisslers Hofcomoedianten: Láska ke třem pomerančům. FOTO archiv
Před rokem jsem tu psal o kukské premiéře Gozziho Lásky ke třem pomerančům v provedení souboru Geisslers Hofcomoedianten. Premiérově vstřícné publikum doslova narvané stodoly aplaudovalo velice a smíchovými reakcemi nešetřilo. Já jsem se ale „nechytal“. Permanentní klauniáda (hned na počátku komické žonglování krabicemi od banánů, které – ve velikém množství – tvořily hlavní a vlastně jediný scénografický prvek v nových a nových přestavbách), groteskní pojednání celého, známého a bezezbytku srozumitelného syžetu. Výtečné herecké výkony, strhující tempo, stylová jednota. Nešlo tu ale ani tak o Gozziho pohádku, jako o satiru a parodii, přičemž paradigmatem všeho byl filmový a „obrazovkový“ obraz dnešního světa našeho kulturního okruhu: obrazem i zvukem „citovány“ (postmoderna?) komerční velkofilmy; TV zábavné pořady, seriály, reklamy; počítačové hry, atd., atp. Někdy v konkrétnosti, většinou ale ve zobecnění, typově: TV reklama vůbec, počítačové bojové hry vůbec, pop music všeobecně, monstrózní hudba k velkofilmům jako taková. Postup je v podstatě jednoduchý: hudba i scénické zvuky jdou z playbacku a jsou vzaty parodovaně. Naopak vizuální složky jsou živé. Parodie je těžena z kontrastu mezi slyšeným a viděným. Z toho ovšem plyne, že herci – chtěj nechtěj – tančí, jak playback píská.
Herci tančí, jak playback píská.. FOTO archiv
Za rok bylo prý odehráno pouze asi tucet repríz, takže se jistě muselo znovu a znovu zkoušet. Inscenace přesto nezaznamenala žádný vývoj. Přirozeně: Zůstává-li stále týž playback, není k žádnému novému vymýšlení prostor. Autenticita se nekonala, i ohlas byl letos vlažnější.
FOTO archiv
V době barokního slohu, nesporně nejdivadelnějšího ze všech, co jich v Evropě bylo, bylo živé umění samozřejmé. Jiné ani nebylo možné. Dokonce i literaturu, respektive básnictví vnímali lidé převáženě živou – interpretovanou. Gramotných bylo relativně málo.
Dnes je tomu naopak, umělecká díla jsou v euroamerické kultuře vnímána převážně z technického záznamu, zvukového i vizuálního, pomocí různých elektronických médií. To je ovšem něco zcela cizího baroku, barokní citovosti, exaltovanosti, baroknímu pathosu. Proto je tolik třeba podniků jako Theatrum Kuks: díky přítomným umělcům (pokud nespoléhají na zvukové konzervy) je oživován duch baroka, můžeme díla nejenom promýšlet, ale prožívat! Co je do potlesku nad rozevřenou knihou, u zvukového reproduktoru, před filmovým plátnem či obrazovkou televize! Skutečné, autenticky prožívané nadšení je možné pouze tváří v tvář těm, kteří tu krásu vytvořili teď a tady, právě pro nás!
Kukský Čert. FOTO archiv
Komentáře k článku: Time Out Petra Pavlovského (No. 29/2013)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
