Nečasový divadelní kritik Jindřich Vodák
Když se Jindřich Vodák, stále plně aktivní redaktor Českého slova, dožíval na podzim 1937 sedmdesáti let, byl již všeobecně respektován jako doyen české divadelní kritiky. Při „narozeninové“ konferenci se tehdy z obdivu k jubilantovu dílu vyznaly natolik rozdílné osobnosti, jakými byli prezident Edvard Beneš, šéf činohry ND Otokar Fischer či avantgardní režisér E. F. Bu-rian. Získat si takové postavení v konkurencí nabitém období první poloviny 20. století, v níž současně působili F. X. Šalda, F. V. Krejčí, Václav Tille, Jaroslav Hilbert či Arne Novák, mnohé napovídá o vícerozměrné kvalitě Vodákových divadelních referátů.
Ani následné dějinné zvraty nedokázaly otřást kanonizovanou významností v dubnu 1940 zemřelého kritika, v období třetí republiky vyšly první svazky jeho žurnalistických kritik, nově založený Divadelní zápisník v úvodu prvního čísla na podzim 1945 otiskl Vodákovu přednášku o F. A. Šubertovi a během tří let existence časopisu se v něm Vodákovo jméno objevovalo. Pozoruhodným vkladem k „vodákovskému bádání“ byla na jaře 1946 obhájená disertace Jana Kopeckého, v níž sémiotické analýze podrobil Vodákův žurnalistický styl. I po únoru 1948 pokračovalo vydávání Vodákových článků a statí, navzdory protestům komunistického radikála Jaroslava Pokorného. Zvláště starší generaci divadelníků-pamětníků Vodák nostalgicky připomínal svobodnější časy, kdy ještě divadelní kritika měla úroveň. Obecně přijaté výsadní postavení Vodáka potvrdil před deseti lety Vladimír Just, když si snad s jistým povzdechem kladl v Lidových novinách řečnickou otázku, proč za čtyřicet let totality ani za dvacet let svobody nevyrostla srovnatelná individualita.
Nad takovým uctíváním by Vodák nejspíš procedil skrz zuby svou flaubertovskou zásadu: Le Moi est haïsable, tedy mé já je hodno nenávisti. Tou po celý život odpovídal na četné výzvy ke spisovatelské práci či alespoň k souhlasu s vydáváním svého žurnalistického díla.
Úzkostlivá zásada nikdy nemluvit o sobě mohla vyznít přepjatě, znamenala však neuctívat veličiny, ale pouze vlastní prací přispívat ku prospěchu svého oboru. Utahoval si z konjunkturálních ctitelů Masaryka a sám odmítal přispívat k mytologickému obrazu „prezidenta Osvoboditele“. Poznal ho na přednáškách v devadesátých letech a vštípil si jeho nejzákladnější kritikovo přikázání: pravdu k sobě samému. Víc nepotřeboval. Při hodnocení společenského významu masarykovského Času, v němž byl po šestnáct let divadelním referentem, vyzdvihl jako nejvýznamnější zásluhu potírání nabubřelosti, parádnictví, hluchoty, planosti, nicotnosti, slohové ledabylosti a improvizačnosti, přibližnosti, chvilkového vnuknutí.
Již dobově pociťované Vodákovo doktrinářství v morálce a estetice, jistý karatelsky asketický tón neunavitelného workoholika, zní pro dnešek poněkud odtažitě. Jistějším se proto jeví mít ho usazeného v zamlženém pantheonu kritických zjevů, z nějž ho v příhodný okamžik vytáhneme jako exponát k dokladování kvalitativně lepších minulých časů. Přitom právě účelové zevšeobecňování, jednoduché aktualizace, které moudra historických osobností používají ke kritice domnělé dekadence a úpadku současnosti, Vodák trvale potíral. Netvořme si kritikův obraz s konturami zbožštění, před nímž předem kapitulujeme a alibisticky obviňujeme současnou informačně explozivní dobu, která stlačuje prostor hlubší reflexi.
Vzhledem k autoanalytické posedlosti, jíž byla proslulá doba přelomu 19. a 20. století, spíše považme, že nejvýraznější osobnosti naší umělecké kritiky působily v době, která se sama viděla v krizi. A romanticky vzhlížela ke klidnému ovzduší 19. století, v němž se na nic nespěchalo a bylo dost času ke kritickému myšlení a pěstování flanérství.
Odvážlivec, který by se pustil do zatím nesepsané monografie o tomto zakladateli moderní české divadelní kritiky, stane před problémem, že vedle jeho analytické přesnosti a stylistické vybroušenosti nalezne jen průměrného syntetika. Mnohdy zakrývajícího hluboce subjektivní přístup, plný nahodilých rozmarů a vnitřních zákrutů, v nichž mohl – vzhledem k takřka půlstoletému působení – snadno utonout. Vodák nepsal pro budoucnost, ale pro aktuální denní potřebu. Byl žurnalistou v nejryzejším slova smyslu, chtěl zachytit měnivé a nestálé v chirurgicky přesné drobnokresbě, která jde do hloubky, aniž by svou účinnost rozmělnila v jednotlivostech. Síla Vodákových referátů nespočívá v pozoruhodné reflexi určitého tématu, ale v trvale hutné konzistenci obsahové i stylové kvality. Hledat v jeho divadelních referátech nadčasové horizonty by se podobalo nepřirozenému vytrhávání částeček z fungujícího ekosystému. Vybízejí spíše k archeologickému objevování divadelní každodennosti v dlouhém období mezi léty 1899 až 1940, v němž Vodák jako průvodce nikdy neselhává.
Před momentálními politickými i ideologickými vichry zůstával programově uzavřený. Jeho bývalý šéfredaktor K. Z. Klíma v nekrologu napsal: Úzké proužky jeho natlačeného rukopisu se objevovaly denně s přesností hodinového stroje na redakčním stole. Tuto pravidelnost nevyrušilo z klidu a pořádku žádné sebevětší politické nebo jiné zemětřesení. Ať se cokoli dělo ve světě, ať se cokoli měnilo v novinách, Vodákův rukopis zůstal nedotčen.
Neznamenalo to společenskou indiferentnost, jen plnou koncentraci na vlastní kritickou činnost, vždy hodnotově zakotvenou v idejích Masarykova realismu a utilitarismu. Na položenou otázku, k čemu slouží kritika, Vodák krátce po skončení první světové války odpověděl: Bojuje. Bojuje proti všemu zjevnému zpátečnictví, které snižuje a oslabuje. Bojuje proti lžím, které znemravňují tím, jak se dovedou dát přijmout a oslavovat.
S kritikem první velikosti obvykle vytane obraz neúprosné břitkosti, s níž popraví umělecké nedochůdče či – v horším případě – tematicky a esteticky jemu nekonvenující dílo. V tom se Vodák jen velmi málo podobal otevřeně úsečnému peru F. X. Šaldy či Václava Černého. Kritičnost více zauzlovával a nuancoval, nebyla pro něj katovnou, ale téměř vždy motivační pobídkou. Umělecké poradenství neprovozoval pouze skrze své články. Obsáhlá Vodákova pozůstalost prozrazuje obšírnost a četnost komunikace s dramatiky, režiséry i herci, kteří s ním chtěli hlouběji probrat či soukromě zhodnotit svoji uměleckou činnost.
Dokázal pochválit začínajícího ochotníka i první pokusy avantgardních scén, když v nich rozeznával alespoň náběhy ke kvalitnější práci. Naopak ho popouzely hvězdné manýry, režisérské elitářství či žurnalistické vykladačství. Ušklíbal se nad neautentickou siláckostí Josefa Jiřího Kolára, ani v Hilarově nekrologu si neodpustil kritickou poznámku. Naopak se zastával dramatika Františka Zavřela před licoměrností, s jakou byl z českého divadla většinou vyobcováván. Divadelní referát byl pro něj reflexí viděného, nikoli metafyzikou abstraktního, předem se vzdával prostoru k vyjádření svých kulturně-společenských postulátů. V dopise Arnemu Novákovi asi nejlépe vyjádřil, v čem spočívá stálá životnost a nečasovost jeho referátů: (…) kritik poví obyčejně víc určitým sestavením popisu nežli kritickými a esthetisujícími povšechnostmi. Zemřel před osmdesáti lety 10. dubna 1940.
Komentáře k článku: Nečasový divadelní kritik Jindřich Vodák
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)