Time Out Petra Pavlovského (No. 34)
Ladislav Smoček oslaví 24. VIII. osmdesátiny.
/Laudatio, které jsem jako předseda příslušné komise pronesl v Muzeu české hudby u příležitosti předávání cenu MK ČR za rok 2006./
Ladislav Smoček FOTO PAVEL WELLNER
Mluví-li se o českém umělci, který většinu dosavadního tvůrčího života prožil ve druhé polovině minulého století, není dost dobře možné začít rovnou o jeho dílem. I v životě umělce jsou důležitější věci než práce, především mravní postoje. Za svého rozhodujícího učitele považuje Ladislav Smoček právem legendárního, podle mnohých – i já k nim patřím – největšího režiséra českého divadla Alfréda Radoka. Práce po Radokově boku měla pro Smočka pak zjevně význam nejen profesní, řekněme divadelně-estetický, ale i etický. V roce 1955 mu asistoval v Národním divadle při inscenování hry Ďábelský kruh. Protitotalitní vyznění této inscenace je polistopadovou divadelní historiografií přesvědčivě doloženo, ale neméně důležité jsou pro naše moderní dějiny protirežimní postoje obou režisérů. Ani jeden z nich si ve své umělecké kariéře nikdy nepomáhal „akcelerátorem“ v podobě členství v KSČ nebo funkcionařením v přidružených organizacích.
Ladislav Smoček je žijícím klasikem jako dramatik i jako divadelní režisér. Jeho dramatické dílo je prověřeno časem jako literatura i jako podklad stále otevřené řady inscenací. Pokud jde o dílo režisérské, stejně jako žádné jiné divadelní dílo nemohlo být uchováno v čase ve své úplnosti. Kvality Smočkových inscenací však již byly historiky divadla doloženy jako nesporné.
Z jeho rané tvorby bych rád připomněl premiérovou inscenaci pohádkové politické satiry Františka Pavlíčka Slavík z roku 1957 v brněnském Divadle Julia Fučíka. Není náhodou, že původní, výrazně stylizovaný text už pak neuváděly činohry, ale loutková divadla (poprvé roku 1958 v ÚLD, rež. E. Kolár), zatím naposledy roku 1998 v kladenském Lampionu.
Podivné odpoledne doktora Zvonka Burkeho ve slovenské verzi… FOTO ARCHIV Divadla Astorka Korzo´90
V roce 1965 se stal Ladislav Smoček jedním z „otců zakladatelů“ Činoherního klubu. Zde uvedl mj. i svou grotesku Podivné odpoledne doktora Zvonka Burkeho, která se stala jednou z nejhranějších a nejpřekládanějších českých her posledního půlstoletí. Její divadelní nosnost prověřilo jak první provedení s nezapomenutelným Vladimírem Pucholtem v titulní roli, tak i inscenace s Boleslavem Polívkou v a další v plzeňské Alfě s Vladimírem Čadou (rež. Pavel Vašíček 1984). Originální stylizace Smočkova textu tu skvěle korespondovala i s vyjadřovacími prostředky tradičního maňáskového divadla, což opět prokázalo, že nerealistická poetika je L. Smočkovi blízká.
Pro Činoherní klub je Smoček i „otcem udržovatelem“. Byl to on, kdo skvělými inscenacemi, jakými byly Hráči, Hejtman z Kopniku, Cesta dlouhého dne do noci, Povídky z Vídeňského lesa a řada dalších, udržoval po celou „normalizaci“ plamének kontinuity s tvorbou šedesátých let. Z jeho polistopadové tvorby připomenu jenom dvě inscenace, které měly charakter dramaturgického objevu a zároveň rehabilitovaly české komediografy, o kterých se jako o klasicích rozhodně nemluví. Mám na mysli Štechův Deskový statek a Štolbovo Vodní družstvo, které je na repertoáru už neuvěřitelných dvanáct let.
Legendární Štolbovo a Smočkovo Vodní družstvo v Činoherním klubu FOTO ARCHIV
Ladislav Smoček se podílel na tom, že Činoherní klub se v řadě sezón ocitl na samé špičce českého divadelnictví a nikdy nevypadl z „první ligy“; je ale i klasikem stále tvořícím. Kromě domácí scény hostuje v řadě divadel a zvládá jak scény velkých divadelních domů (soustavně režíruje například v Plzni), tak i komorní jevišťátka – pravidelně hostuje v pražském Ungeltu.
Konečně jsou tu i jiná média než divadlo, ve Smočkově případě příznačně to nejméně lukrativní, rozhlas. Před dvěma lety zde natočil dramatizaci slavného psychologického románu Iana Mc Evana Nevinný. Podobně jako v polovině šedesátých let Alfréd Radok ve své jediné televizní inscenaci Šach – mat projevil i Smoček zvláštní cit pro specifikum masového elektronického média: prostředí špionážního odposlechu je ideálním námětem pro vyjadřovací prostředky zvukové inscenace.
Jestliže na počátku Smočkovy tvůrčí dráhy stálo zásadní ovlivnění Alfrédem Radokem, bylo by si přát, aby i Smočkova osobnost byla takto, umělecky i mravně, orientující pro dnešní mladé režiséry.
Komentáře k článku: Time Out Petra Pavlovského (No. 34)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
