Time Out Petra Pavlovského (No. 39)
František Kupka a Otto Gutfreund (Umění ve službách národa)
My, kteří jezdíváme koncem června na českou vrcholnou divadelní přehlídku Divadlo evropských regionů, tu výstavnou art deco budovu na hradeckém náměstí dobře známe. Patří Galerii moderního umění v Hradci Králové. Ve čtvrtek 20. IX. 2012 v ní proběhla vernisáž výstavy, jejíž název cituje nadpis tohoto blogu.
Vstupní portál Galerie moderního umění v Hradci Králové. Budova se nachází v historickém centru města, v pozdně secesní budově bývalého Záložního úvěrového ústavu, postavené podle návrhu arch. Osvalda Polívky. FOTO Archiv galerie
Nevím zda ten, kdo ji koncipoval, byl divadelní profesionál, ale cit pro show v dobrém smyslu slova rozhodně prokázal. Sedící i stojící publikum zaplnilo elegantní vstupní halu od vchodu, až k patě protějšího širokého schodiště, vedoucího do mezaninu budovy. Po jeho stranách zaujali postavení čestné stráže dva mladíci v replikách historických šedomodrých uniforem 21. střeleckého pluku čs. legií ve Francii, s puškami s nasazenými bodáky u pravé nohy.
Úvodní uvítací proslovy pak byly prostřídávány dobovými písněmi, lidovými i umělými (J. Křička) v podání dobově kostýmovaných herce Klicperova divadla a akordeonisty (jenom ty brýle se silnou obroučkou na hercově očích byly poněkud nestylové).
Zahajovací ceremonie byla zakončena potleskem, vysoký, statný ředitel Vojenskohistorického ústavu, plukovník Aleš Knížek v parádní světlounké uniformě, nabídl dvorně pravou paži poněkud zmatené devadesátlité mecenášce Medě Mládkové a vykročili v čele zástupu vzhůru – tzv. Malý sál je v prvním patře.
+
Expozice je to malá, ale vzhledem k relativní neznámosti exponátů významná, z hlediska obecné historie i z hlediska dějin českého výtvarného umění. Hned zkraje zaujmou Kupkovy akvarely ve stylu jakéhosi „secesního realismu“: „momentky“ z bojů, dosti drastické, např. Smrt praporečníka Bezdíčka – výjev z bitvy u Arrasu, z bodákového dobývání nepřátelských zákopů. Praporečník, stojící na obrubě zákopu, je německým vojákem bodnut zdola do břicha. Jsou tu ovšem i daleko méně realistické kresby O. G., které jsou o poznání stylizovanější i než jeho polychromované (á la antika) plastiky.
Šokující je panó s textem tehdy nového Bérengérova zákona: „…nesmějí být přijímáni do francouzské armády vojáci států, bojujících na straně nepřátel Francie“. Pokud v zákoně opravdu stálo VOJÁCI a ne OBČANÉ (tedy je-li překlad z francouzštiny správný), není pochopitelný následný konflikt O. G. s Francií ohledně jeho členství v Cizinecké legii. Je totiž velice nepravděpodobné, že by O. G., ale i F. K. absolvovali v Rakousku – Uhersku základní vojenskou službu a byli tudíž vojáky v záloze. Aktivními vojáky R-U nebyli určitě. Jak tedy mohl být proti O. G. ten zákon uplatňován a dokonce tak přísně a necitlivě k české věci, že byl až do konce války plné tři roky internován a propuštěn teprve na zákrok nově utvořené vlády ČSR? Proč nemohl, hned po jejím vzniku, vstoupit do Roty Nazdar?
Velice vtipné jsou Kupkova satirické karikatury, např. Habsburkův manifest Mým národům, na které je císař František Josef mezi lesem šibenic a na krku mu visí na tlustém řetězu Řád zlatého rouna tak, že spočívá právě na poklopci.
Patetické jsou naopak kresby, které vycházejí z národní mytologie a obohacují ji – několik aktualizujících variant na téma Blaničtí rytíři. Zajímavý je i Kupkův návrh čs. státní vlajky – tři podélné pruhy, dva silnější, bílý a červený po stranách a tenčí modrý mezi nimi. Odlišnost od vítězného návrhu J. Kursy je skutečně minimální, jakkoli i já dnes výtvarně preferuji variantu s klínem, přinejmenším pro její originalitu (příčné či podélné pruhy má každý druhý).
V graficky sličném katalogu k výstavě není uvedeno jméno redaktora. Ředitel galerie T. Rybička zřejmě usoudil, že redaktora netřeba a netuší, jak velice se mýlil! Říká se tomu „šetření na nepravém místě“. (Kolik by asi práce takového externího redaktora stála? Pět tisíc?)
Katalog je obsahově nezvládnutý, plný snadno (eventuelním redaktorem) odstranitelných chyb a nedostatků. Začít lze již tím, že je zde redundantně, reprodukován Kupkův akvarel Tranchée de la Tenillére (výřez na obálce se od celku uvnitř liší jen málo, aby to takovéto zdvojení opodstatnilo).
Stránky nejsou očíslovány a reprodukce také ne! Text na čtyřech dvousloupcových stránkách je rozsahem dostatečný, ovšem chybí některé zcela elementární údaje. Čtenář se např. dozvídá, kdy který z obou výtvarníků zemřel, ale z textů nelze vypátrat, kdy se kdo narodil.
U Fr. Kupky si dokonce autorka I. Krbcová na téže stránce odporuje: „Kupka se narodil v Dobrušce…. x ….Opočenský rodák František Kupka“ (tohle by ani neodborný redaktor nepřehlédl; správně je to druhé). Nedozvíme se ani, v jakém věku se přihlásili do Cizinecké legie, což má veliký význam! . Ten věk – zde blíže nekomentovaný – nebyl v případě Fr. Kupky standardní! O. Gutfreundovi bylo „armádně normálních“ 25 let, ale Fr. Kupkovi bylo v roce 1914 už třiačtyřicet! To už není stáří pro mobilisaci!
Autorka přechází mlčením, že tenkrát lidé našeho civilizačního okruhu stárli podstatně rychleji, než dnes a dožívali se i podstatně nižšího věku (padesátníka J. Vrchlického, pravda, s mohutným plnovousem, oslovil na jakési slavnosti řečník „velebný kmete), a že oba umělci narukovali bez jakýchkoli zkušeností s životem v armádě! Nikde není uvedeno, zda absolvovali povinnou vojenskou službu, nejspíš asi ne.
Fr. Kupka nastoupil v pokročilém věku mezi nováčky ve věku svých eventuálních synů. Na pokraji války narukoval nikoli mezi své vrstevníky, ale mezi dobrovolníky (Cizinecká legie) většinou až o generaci mladší. Snad pouze my, kteří jsme vykonávali ZVS – jakkoli jinde, jindy a v míru studené války – si alespoň trochu dovedeme představit některé – nebojové – konsekvence tak statečného rozhodnutí jít jako „bažant“ do velice nerovné, ne příliš ohleduplné society.
Zatímco u F. Kupky je rodiště uvedeno dvakrát (špatně a správně), u O. Gutfreunda není uvedeno vůbec! Čtenář se nedozví důležitý vstupní údaj že se narodil se ve Dvoře Králové nad Labem jako čtvrtý z pěti dětí české židovské rodině. Už to samo není běžné, vždyť před I. sv. válkou byla u nás zdrcující většina Židů německojazyčných a loyálních k liberální, emancipaci Židů nakloněné Vídni, nikoli k myšlence tehdy dosti antisemitského českého národa (srov. nedávná Hilsneriáda!) a jeho politické emancipace!
Mlčením se přechází též další závažné skutečnosti: Roku 1921 se O. G. účastnil třetí výstavy skupiny Tvrdošíjní v Praze, Brně a Košicích. V roce 1924 se zúčastnil Výstavy Československého moderního umění v Paříži a následujícího roku byl také na Mezinárodní výstavě dekorativních umění v československém pavilonu v Paříži. V roce 1926 vyhrál konkurz na místo profesora na Umělecko-průmyslové škole v Praze a zúčastnil se výstavy Société Anonyme v New Yorku.
Tajnosnubná jde i katalogová informace, že O. G. „zemřel nešťastnou náhodou“. Proč nenapsat po pravdě, že tragicky utonul ve Vltavě v Praze? Víc místa by to nezabralo!
Fr. Kupka po pražské výstavě v roce 1946 prodal své nejlepší obrazy čs. státu. Proč zrovna tehdy, proč ne už dávno? Hypotéza: dříve F. K. tolik peníze nepotřeboval, chodily mu profesorský plat a renta odbojáře. Kupkovi ale žili celou válku u rodičů manželky – Eugenie Kupkové; žili u nich bez prostředků, Kupka neměl zákazníky. Po válce byl nejspíš Fr. Kupka zadlužen na koho se podíval, a proto potřeboval jednorázově vyšší částku!
Výstava potrvá do konce roku.
Komentáře k článku: Time Out Petra Pavlovského (No. 39)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Petr Pavlovský
„v podání dobově kostýmovaných herce Klicperova divadla a akordeonisty“ jsem měl napsáno a bylo to tak správně, protože ten herec byl opravdu jen jeden a plurál „kostýmovaných“ se vztahuje k oběma – k herci i k akordeonistovi.
Za slova „Zahajovací ceremonie byla zakončena potleskem“ prosím doplnit čárku!
Na čtvrtém řádku textu v katalogu jsem našel další chybu – Kupka nezemřel před 65 lety, ale před 55 lety. To snad mohl někdo opravit i bez redaktora, třeba sám pan ředitel.
23.09.2012 (17.53), , Trvalý odkaz komentáře,
Lenka Dombrovská
Plurál a čárka opraveny.
Katalog už opravit nedokážu.
24.09.2012 (1.38), , Trvalý odkaz komentáře,
Petr Pavlovský
Katalog: to je prostě jen další chyba autorky textu, které jsem si napoprvé nevšiml. Ona a pan ředitel Galerie by ovšem nikdy, jakkoli jsou mj. placeni za to, netiskli chybné texty. Chybička se vloudí, ale tady je jich na pár stránkách trochu moc.
Byl jsem též upozorněn, že práce redaktora takovéto příležitostné publikace by nestála 5000 Kč. ale jen necelou polovinu této částky. O to trestuhodnější je, že najat nebyl.
24.09.2012 (2.04), , Trvalý odkaz komentáře,
Petr Pavlovský
Dnes bylo sté výročí vystavení prvních abstraktních obrazů v dějinách moderního malířství. ČRo mu věnoval reprízu 5 let starého dokumentu. Jeho autorka se pokusila věc aktualizovat a zaslala s velikým předstihem dramaturgovi ČRo 2 následující návrh ohlášení a odhlášení:
Ohlášení:
30. září roku 1912 byly na Podzimním salonu v Paříži vystaveny oficiálně první abstraktní obrazy, jejichž autorem byl český malíř František Kupka.
„Amorfa Dvoubarevná fuga“ a „Amorfa Teplá Chromatika“ tehdy vzbudily u odborné kritiky šok a rozhořčení. Od té doby uplynulo právě 100 let.
V Čechách se o průkopníku abstraktního malířství, který většinu svého života žil a tvořil na předměstí Paříže v Puteaux, po dlouhá desetiletí moc nemluvilo (s krátkou pauzou po roce 1968, kdy byla v Praze i výstava). Dnes jeho díla v Čechách i ve světě lámou rekordy a prodávají se za milionové částky. Více než půl století po smrti nejznámějšího českého malíře se rozpomínáme na svého slavného rodáka. Co o něm vlastně víme?
V dokumentu Lenky Jaklové nazvaném „František Kupka z Opočna – malíř kosmu“ hovoří mimo jiné historička umění Ludmila Vachtová či sběratelka a mecenáška umění paní Meda Mládková.
Odhlášení:
V rozhlasovém dokumentu „František Kupka z Opočna – malíř kosmu“ se sešla vytříbená společnost: sběratelka a mecenáška umění Meda Mládková, autorka Kupkovy slavné monografie Ludmila Vachtová, exředitel Guggenhaimova muzea v New Yorku Thomas Messer, sochař Vladimír Preclík, pařížský malíř René Pradéz a dále Jiří Mach a Miloslav Bařina.
Aktualizovaný návrh nejenom že nebyl použit, ale nezazněl ani žádný vlastní pokus o aktualizaci, např. připomenutím skutečnosti, že motivy z Dvoubarevné fugy zdobily kostýmy českých olympioniků v Londýně nebo stále běžícího sporu o /ne/repatriaci urny s Kupkovým popelem.
ČRo 2, stanice Praha se – neběžně – vykázala lemplovským diletantismem. Programový pracovník si prostě odškrtnul výročí a šmytec!
30.09.2012 (23.58), , Trvalý odkaz komentáře,