Divadelní noviny Aktuální vydání 22/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

22/2024

ročník 33
24. 12. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Blogy

    Time Out Petra Pavlovského (No. 40)

    K městečku se blíží několik jezdců. Před vjezdem do obce zvedají své šátky z krků až pod oči. V zápětí seskakují u místní banky… a dál už to my, čtenáři rodokapsů či kovbojek a diváci westernů známe.

    FOTO ARCHIV

    Samozřejmě, analogie známe i z krimi filmů, kde šátky nahrazují silonky. Dnes jsou už dlouhodobě populární kukly. Ale co šátky mladých demonstrantů, vytažené až pod oči? Protestují-li proti globalizaci, Mezinárodnímu měnovému fondu, bankovnímu kapitalismu, nezaměstnanosti en bloc, jaderným elektrárnám, obrannému radaru atd., atp., musí být maskováni? Musí skrývat svou identitu? Co by jim hrozilo, kdyby byli identifikováni?

    A co burky nebo hidžáby (hikáby) muslimek? Nemohou se v nich skrývat atentátnice, teroristky? Nebo dokonce i muži – teroristé? Dá se to poznat? A jak se to pak řeší s cestovními doklady? Co pasová kontrola, kontrola vstupních víz?

    Šátky a další textílie nebo jiné „okrasy“ na hlavách nemusí mít pouze funkci praktickou (ochrana proti počasí) nebo estetickou. Nemusí ale sloužit ani k maskování zločinců. Mohou to být symbolické výrazy nějaké náboženské, nacionální či ideologické identity; není-li takový „oděv“ všeobecně nařízen zákony příslušného státu či standardní normou okolní většinové společnosti (např. kipa v židovském prostředí, fez v Turecku, turban u Arabů), jde vždy o veřejnou proklamaci příslušnosti k nějaké vyhraněné menšině.

    Už několik let, v souvislosti s potřebou veřejně projevovat svou islámskou víru, si nejenom asijské, ale i některé evropské muslimky zakrývají vlasy šátky – hidžáb. Někde, například ve francouzských školách, jsou s takovýmto demonstrováním náboženské identity problémy.

    Sekulární, liberální společnost, pro kterou je náboženství soukromou, intimní záležitostí každého občana (podobně jako – s prominutím – politická či sexuální orientace) to nevidí ráda. Stejně jako při volbách trvá na jejich tajnosti, při „optování“ pro tu či onu národnost ponechává všem plnou volnost a právo na utajení své národní identity; i v náboženských otázkách upřednostňuje individuálnost a soukromí.

    Proti tomu stojí různé možnosti „inzerce“ náboženské identity, ať už různými pokrývkami hlavy, viditelně nošenými kříži různých velikostí, motlitbami na veřejnosti v různých situacích a v různých tělesných polohách nebo vyžadováním takové či onaké zvláštní stravy.

    Až potud lze ve svobodné a liberální společnosti o všem diskutovat. Je opravdu sporné, co budí a co nebudí „pohoršení“, např. zda přílišné zakrývání nebo naopak odhalování těla. O své identitě je ovšem možno nejen pravdivě „svědčit“. Je také možné ji skrývat nebo falšovat. Zločinci nejenomže nechtějí být poznáni, ale často se vydávají za někoho jiného, třeba za nějaké zřízence nebo policisty.

    Změna či upřesnění identity pomocí masky či kostýmu mnohdy ukazují k alespoň latentnímu násilí. Indiáni i další etnika používaly tradičně zvláštního líčení pro boj – tzv. válečné barvy. My své ozbrojence sice nelíčíme, ale kostýmujeme. Není dost dobře možné, aby po ulicích chodili civilové s veřejně nošenými puškami, samopaly či pistolemi – budili by oprávněné obavy. Policie, vojáci, ba i příslušníci soukromých agentur mají uniformy, naopak civilní policisté nosí zbraně ukryté. (Policisté a strážníci mají navíc viditelná evidenční čísla.) Jakési kostýmní odlišení mají i myslivci, kteří nosí na veřejnosti zbraně. Konečně policejní zásahové jednotky mají uniformy i kukly. Právě ty kukly, které, stejně jako některé jiné masky, působí na veřejnosti málem stejně výhrůžně jako zbraně.

    Kolikrát už jsme byli – nejčastěji prostřednictvím obrazovky – svědky toho, že různí radikálové, fanatici či fundamentalisté pořádají pouliční protestní manifestace, zamaskováni šátky a kuklami. Pokud nejde o akci násilnou, není ovšem k maskování důvod.

    Často ale jde o demonstrace násilné, takže sebeidentifikace se tu spojuje s ukrýváním identity násilníka. Musí jít ale vždycky o muže? A musí jít vždy o zločinnost motivovanou a omlouvanou ideologicky (politicky, nábožensky, nacionalisticky)? Nemůže se za ní skrývat i prachsprostá kriminalita, vandalství, výtržnictví, ničení cizího majetku, loupeže, vše často beztak obtížně odlišitelné a v následcích neméně hrůzné?

    Domnívám se, že státy naší civilizace by si v tomto měly udělat co nejdříve jasno. Přestat uvažovat o tom, zda povolovat či zakazovat to či ono těm či oněm – mužům nebo ženám, mladým nebo starým, muslimům či křesťanům, skinheadům nebo anarchistům. Je třeba vydávat takové zákony, které se obecně týkají všech na území státu pobývajících lidí, občanů i cizinců.

    FOTO ARCHIV

    Jedním z nich by měl být zákaz veřejného maskování mimo specifické prostory a příležitosti, jako jsou divadelní představení, masopustní průvody či maškarní plesy. Zakrývání obličeje, ať už jakékoli, včetně tzv. hikábu či burky, není v naší civilizaci, opírající se o zjevnou individuální identitu každého člověka, přípustné. (Proto též bezpečnostní kamery!) Z takového anonyma jde strach, je to potenciální násilník, před kterým nás nikdo neochrání.

    Při důsledném respektování práva na maskování by byly vyloučeny i takové administrativní úkony, jako je pasová kontrola, kontrola identity při uplatňování nároků na sociální podporu, připuštění k zkouškám na vysokých školách včetně státnic, zápis hostí v hotelové recepci atd. atp.

    Když si představím, že bych jako personál (o ochrance nemluvě) stál za pultem klenotnictví, banky nebo i pouhé benzinové pumpy a vešel by člověk s obličejem zakrytým maskou, asi bych, podle momentální odvahy, usilovně mačkal poplašný zvonek nebo sahal po zbrani. Zakrytý obličej není prostě v naší civilizaci výrazem ochrany před nemravnými pohledy, před nepřízní počasí či před špatným ovzduším. S výjimkou divadla, maškarních plesů, karnevalů, masopustů a podobných zvykoslovných příležitostí je maska na veřejnosti prostě výhrůžkou, ať už je to šátek nebo legendární „veselý tanečník“, který pobodal režiséra Svobodu (tuším, že jej nikdy nezjistili). Proto by nošení masek ve veřejných prostorách mělo být, jednotně v celé EU, upraveno zákonem.


    Komentáře k článku: Time Out Petra Pavlovského (No. 40)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,