Time Out Petra Pavlovského (No. 47/3)
Třetí a poslední den REPORTU (8. XI.) byl věnován dokončení soutěže Kategorie III, dokument, feature, pásmo v rozsahu 30 – 60 min, vesměs pořady, které už byly vysílány (podmínka pro účast v soutěži). Vyslechli jsme (a následně diskutovali) šest pořadů, tentokrát ovšem v průměru 50 minutových, takže k vyhlašování výsledků došlo až v podvečer.
Ze včerejška jsem si dva tituly ponechal k dnešnímu referování a skutečně, jeden z nich se mezi vítěznými tituly této kategorie objevil: druhé místo ve všeobecném písemném hlasování všech přítomných získal:
Jiří Hubička: Případ William Nathan Oatis a spol. ČRo 2. Autor se šťastnou náhodou dostal k zachovalým zvukovým záznamům z procesu s americkým novinářem W. N. Oatisem (*1914, dle druhého křestního jména dost možná Žid), který se byl zatčen StB v dubnu 1951. Redaktor agentury Associated Press, který v Praze zastával místo stálého korespondenta, byl obžalován ze špionáže v prospěch vlády USA (která to sice dementovala, ale marně.
Proces se konal v Praze v létě roku 1951. Novinář publikoval později v roce 1953 v časopise Life článek Proč jsem se doznal, kde popsal okolnosti svého zatčení, vazebního věznění, drastického nátlaku (odpírání spánku 48 hodin. O žádnou špionáž samozřejmě nešlo, Oatis pracoval standardně pouze s otevřenými zdroji.
Čs. špionáž ovšem zjistila, že jako voják absolvoval zpravodajský výcvik (zaměřený ovšem na Japonsko). To mu v procesu, vedeném fanatickým prokurátorem Urválkem, známým z tehdejšího procesu s „protistátním sionistickým centrem…“ (poznal jsem jej po nezapomenutelném hlase fanatika), velice přitížilo.
Zazněl i záznam z dobového stranického projevu zjevně zcela zalkoholizovaného K. Gottwalda. V té době už běžely nebo byly připraveny hrdelní procesy s komunistickými funkcionáři – „vnitřními nepřátely“ – O. Šlingem, M. Švermovou, V. Clementisem, R. Slánským, vesměs Gottwaldovými osobními přátely. Odsouzen byl ovšem i třeba Jiří Mucha (1915-91, srov. letos vyšlé knihy Jolany Šopovové a syna tehdejšího britského velvyslance v Praze).
Na nátlak USA byl odsouzený poměrně brzy propuštěn, ovšem jeho čeští spolupracovníci ve věznicích zůstali. Vynikající dokument ukázal totalitní „orgány, činné v trestním řízení“ ve spodním prádle, a to velice zaneřáděném. Když jsme sledovali, jak se zacházelo s občanem USA (u kterého byl předpoklad, že o všem bude jednou doma referovat), mohli jsme si dobře představit, jak se asi zacházelo s Čechy, popř. českými Židy, u nichž byla jistota, že už nikdy veřejně nepromluví (Arthur London byl výjimka).
+
Na třetí příčce se umístil dokument Bronislavy Janečkové Nemám žádné jméno. ČRo 3, Vltava jej vysílal někdy na začátku letošního května a já jej recenzoval v Týdeníku rozhlas 2012/20 takto:
Jak rozhlas zachránil českou knížku
Začátkem března 1943, pár dní před svými patnáctými narozeninami, dostala pražská slečna Dagmar Berzettiová povolávací lístek do Terezína. Tatínek byl sice český „árijec“, ale maminka (která pak shodou okolností zůstala v Praze až do konce války) byla dle tzv. norimberských zákonů Židovka. Ale svobodní „židovští míšenci prvního stupně“ („Halbjude“) byli do koncentráků lifrováni kupodivu někdy dřív, než někteří ve smíšeném manželství žijící stoprocentní Židé. Nacisté měli vypracována na „konečné řešení“ zcela specifická pravidla podle své zvrácené logiky.
Dagmar měla ve svém neštěstí štěstí. V Terezíně nebyla zařazena do žádného z transportů na východ. Zásluhou židovských zdravotníků tam dokonce na přelomu let 1944/45 přežila infekční encefalitidu, která v táboře řádila, podvýživou oslabený organismus se v bezvědomí musel zoufale bránit, léčení choroby bylo tehdy ještě velmi náročné i v normálních podmínkách a Terezín – to bylo jedno veliké vězení.
Ještě předtím se ale Dáša stačila v příslušném věku fatálně zamilovat, a to do Jiřího Poppera, staršího bratra dnes slavného spisovatele Oty Pavla (také Halbjude, ale „tatínkovský“). V listopadu musel Jiří odjet s transportem do Polska.
O koncentračním (nikoli primárně vyhlazovacím) táboře Terezín byla napsána řada pamětí v několika jazycích. Deníků je ale málo. Na rozdíl od všeho ostatního, co jsem z Terezína četl, toto je nejenom dokument, je to doslova beletrie, tedy krásná literatura. Je to text, psaný s nevšedním talentem (próza je prokládána pozoruhodnými básněmi), talentem hodným hotového autora. Šťastná hvězda, která stála nad vznikem i poválečným dochováním rukopisu ale záhy pohasla – přes svou českou překladatelku text vylákala a zcizila starší vrstevnice autorky, slavná holandská spisovatelka knížek pro děti Miep Diekmannová (1925). Knížkou se proslavila a Dagmar, provdané Hilarové, autorství upřela. Zneužila přitom jejího de facto druhého uvěznění v totalitním Československu, kde tato židovská tematika vyjít nesměla. Detaily s přesvědčivou argumentací o autorství si každý může přečíst v knize Nemám žádné jméno, která teď zásluhou neobyčejného úsilí radiodokumentaristů Bronislavy Janečkové a Daniela Moravce vyšla ve smyslu autorčiny závěti v nakladatelství Fragment. Český rozhlas zachránil českou knížku.
+
Ve III. kategorii zvítězil dokument Radima Nejedlého Rudá kráska. ČRo Brno pro ČRo 3.
Autor hovořil s mladými děvčaty, jejichž psychiatrický problém spočívá v úmyslném sebepoškozování, sebezraňování, nečastěji řezáním žiletkami do rukou (alternativy jsou mnohé a “nástroje“ také, od nehtů přes propisky až po cokoli ostrého, co je schopné proniknout kůží člověka).
„Sebeoběti“ vypovídaly autenticky a zjevně rády, byly evidentně uspokojovány tím, že jejich problém někoho zajímá. Motivy jejich aktivit nebyly nijak záhadné či nepochopitelné, zpravidla šlo o sebenenávist, kterou jim vštěpovalo nejbližší okolí, nejčastěji příbuzní. Být odporný sám sobě a trestat se za to, že vůbec jsem (ačkoli jako takový jsem se na svět nepřivedl), to je skutečně politováníhodné.
Naštěstí pokročila moderní psychiatrie natolik, že se tato duševní choroba dá dosti dobře léčit (na rozdíl od řady jiných, daleko horších), a tak je problém „jenom“ v tom, aby byly sebepoškozovačky dovedeny k léčení, což, jak se ukázalo, nejde vždycky jenom po dobrém. V posledku jde tedy o problém legislativní: nakolik lze lidi s touto diagnózou zbavit svéprávnosti do té míry, že je možné je k ústavnímu léčení přinutit.
Sebepoškozování je zvláštním případem masochismu, o kterém ČRo vysílal relativně nedávno dokument plzeňského Miroslava Buriánka v rámci cyklu …ismy po česku (cyklus by si zasloužil nejenom reprízování, ale především pokračování!). Tuto obecnější charakteristiku pořad bohužel nereflektoval. A nereflektoval ani skutečnost, že za podobnými náměty by bylo možné v léčebně Bohnice jít dům od domu: gamblerství, alkoholismus, narkomanie a další drogové závislosti, kleptomanie (ne vždy končí spíše úsměvnými propiskami, může jít i o nezveřejněný programu politické strany), sexuální úchylky pedofílií počínaje přes gerontofílii a nekrofílií konče. Též exhibicionismus a sadismus. Přidáme-li léčebny schizofrenie, bipolární poruchy (maniodepresivní psychóza) atd., stojíme před skutečně bohatým námětovým zdrojem. Mají-li posluchači podobný vkus jako „porota“ na Ždáni (o čemž si dovoluji pochybuji), mohlo to vydat na celoroční rozhlasový cyklus se čtrnáctidenní frekvencí – 21 rozhlasově dokumentovatelných duševních chorob by se určitě našlo.
+
Mým tipem na vítěze byl ale pořad Aleny Zemančíkové: Slasti a strasti českých poslanců ve Vídni, natočený u příležitosti loňského silvestrovského programu ČRo 3, Vltava. Věnoval jsem se mu v recenzi Vídeňský řízek, guláš, párek… (rakousko-uherský Silvestr na ČRo 3), Divadelní noviny XXI, 2012, 1. Tento pořad jsem však tehdy, v rámci cca 18 hodinového proudu, pominul. Vychutnám si jej v nejbližších sudých DN.
Komentáře k článku: Time Out Petra Pavlovského (No. 47/3)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Petr Pavlovský
Pardon, ten rozhlasový Silvestrovský proud o Vídni byl 23 hodinový!
Půjde o DN č. 20, které vyjdou 11. XII. 2012.
10.11.2012 (6.25), , Trvalý odkaz komentáře,
Petr Pavlovský
Ve III. kategorii
zazněl i dokument Jana Burdy: Župa švýcarská.
Až nebudeš moci, Sokola zavolej! Podobných hesel měli čeští Sokolové přehršel už v 19. století. Kupříkladu: Paže tuž, vlasti služ! Ni zisk, ni slávu! Lví silou, vzletem sokolím… začíná sokolská píseň Spějme dál! Ano, Sokol je organizace, jejíž zásluhy o český národ a český stát jsou mimo jakoukoli diskusi, což se nejvíc projevilo v krizových dobách I. světové války (legie vedli často Sokolové), mnichovské krize a nacistické okupace, v odporu proti komunistickému převratu v roce 1948 i po něm a v neposlední řadě i v čs. exilu.
Sokol působil v německolingvních kantonech Švýcarska už před válkou. Švýcarský Sokol, mocně povzbuzený posrpnovým exilem i následující emigrací reprezentuje dnes již nejméně pátá generace, cvičit chodí i mladí rodičové s dětmi, a to i ze smíšených manželství. Před Listopadem pořádali Sokolové ve Švýcarsku též pochody ve prospěch svobody v Československu.
Dokument v pravém slova smyslu nehoní víc zajíců naráz, hledí si svého – krajanského sokolství – a o tom též dokonale informuje.
Pokud jsem něco postrádal, tak stručný komentář k čechoslovakistické myšlence vyjadřované důrazem na zpívání obou částí československé hymny. Původní ambici být československou organizací nejenom de iure, ale i de facto, se Sokolům, pokud vím, nikdy a nikde naplnit nepodařilo. (Naproti tomu existoval slovanský Sokol v Rusku, v Bulharsku a v Srbsku!)
Se sokoly jsme se na reportu setkali ještě jednou, a to v reportáži Jany Davidové (ČRo Pardubice) Lov na bažanty. Tradiční myslivecká akce byla totiž zpestřena lovem, jeho „technologie“ má tradici sahající hluboko do antiky: sokolnictvím. Bohužel nebylo reportováno to klíčové – ulovení bažanta! Co je platné, že sokol vystartoval a že nabírá potřebnou výšku, když mi není alespoň popsáno (když už to nemohu vidět), jak se střemhlav vrhnul na bažanta a ulovil ho. Oproti aportujícímu psu je to jistě onačejší podívaná!
Na závěr anekdota z prostředí pražských Židů: Sokolovna v Tel-Avivu. Na zdi nápis: I ZISK, I SLÁVU!
16.11.2012 (9.14), , Trvalý odkaz komentáře,