Divadelní noviny > Blogy

Time Out Petra Pavlovského (No. 48)

Zelené déjà vu

Na diskusní klání Martina Bursíka s Ondřejem Liškou jsem v neděli 18. listopadu odcházel od přenosu  Davis Cupu za stavu 2 : 2 s myšlenkou, že Radek Štěpánek už stejně moc šancí nemá. Bůh mě za hřích malověrnosti zase potrestal: Štěpánek v utkání superlativů zvítězil, ale já to neviděl.

ON mi to neudělal zdaleka poprvé. (V listopadu ´89 jsem byl ve Vietnamu, protože jsem nevěřil, že se dožiji pádu komunismu v Česku!) Myslete na chorál…!

Jsem sice monotheista, ale přesto… Dionýzos mi to vynahradil! Zážitek to byl sice otřesný, ale emocionálně silný. Jakožto paradivadení jev to mělo opravdu mnohé rysy teatrality, dokonce i dramatu, až na ten závěr: po „drastice“ přišlo pravdivé poznání, ale katharse už ne. Samozřejmě: nebylo to umění, byl to život, a ten moc neumí psát pointy.

Snad nikdy ve své teatrologické kariéře jsem nezažil tak radikální rozpor mezi  skvělou formou a skličujícím obsahem. Vynikají znak, ale navýsost kormutlivý význam, s jediným, jistěže zásadním pozitivem: ten význam byl nezpochybnitelně čitelný, byla to jasná, nelomená pravda, jakkoli ji, obávám se, ne všichni přítomní identifikovali; shodně se mnou ji asi nebude interpretovat ani většina těch zelených, kteří se podívají na záznam na You-Tube, ale právě i to je součástí pravdy včera poznané, která je pro mne, jako politického občana, nanejvýš kormutlivá. Zase jedna zklamaná naděje!

Two men show

V Café Siciliana na Senovážném, nabitém k prasknutí  (odhaduji na cca 100 diváků) zahájil profesionálně zdatný moderátor, který po celý večer jakž takž udržel otěže. Vlastní představení – účelem bylo, aby se opravdu nově představili – „sehráli“ dva pretendenti na pozici předsedy SZ. Oni ovšem nebojovali jen „jako“, ale stejně jako ti tenisté, doopravdy, a proto to de facto divadlo nebylo.

V první části kladl otázky moderátor, po přestávce je kladli diváci z pléna. Celkové trvání cca 3 hodiny, na závěr – pro mne fatální – někdo informoval, že jsme ten DC vyhráli. To už jsem se ale ani nedokázal radovat, protože jsem byl v naprostém šoku. Sledoval jsem totiž – naživo a po druhé v životě – zásadní přípravy sympatické strany k politické sebevraždě.

Na You-Tube se na to může každý podívat a toto není divadelní kritika, nemusím nic popisovat. Nemělo to dramaturga ani režiséra, nic nebylo předem nacvičeno. Oba protagonisté mluvili spatra, a to velice upřímně.  Měl jsem báječný, v politice ojedinělý pocit, že oba říkají to, co si doopravdy myslí, bez servítků, bez frází, bez pokrytectví, bez taktizování, jako by ani nešlo o politiku. (Až na konci jsem si uvědomil, že právě tato bezskrupulóznost, tato upřímnost bez rezerv, mi měla signalizovat, že jde o prezentaci přípravy k politické sebevraždě: takhle se reálná politika s alespoň minimální šancí na úspěch, nedělá.)

Martin Bursík byl relativně dokonalý. Uvolněný, s absolutním přehledem, připravený (i co do podkladů s čísly), měl smysl pro humor a kontakt s aplaudujícím publikem. Taktikou („neupřímností“)  byla snad jen přehnaná politická vstřícnost k oponentovi i k celému táboru (obávám se, že většinovému), který zřejmě reprezentuje.

Ondřej Liška se dlouho snažil Bursíkovi okopávat kotníky, dlouho se snažil jej různými podpásovkami usvědčit, že jako předseda konal převážně špatně a že on, Liška, to musel zachraňovat. Ani jednou se mu to nepovedlo. Jeho paralingvní výrazivo – „řeč těla“, obzvlášť rukou – svědčilo o jakési až nutkavé neuróze.

Nejlépe a nejpřesvědčivěji se Bursík obhájil v kauze stranických financí, protože ta čísla nelze vyvrátit. Bursík předal SZ s finančním přebytkem.

Pod tíhou protiargumentů ztrácel Liška neustále půdu pod nohama, navíc měl M. B. časté „potlesky na otevřené scéně“. Bursík se toho až nepochopitelně ani jednou nepokusil využít. Nenechal sice na sobě štípat dříví, ale i když tolikrát nachytal soupeře na švestkách, nikdy se nepokusil z toho vyvodit logické konsekvence (s takovým oponentem nelze jednat, natož spolupracovat). Znovu a znovu nabízel ruku ke smíru.

Ke konci to ale Liška, díky Bohu, nevydržel a šel s pravdou ven: Náš vstup do Topolánkovy vlády byla chyba, která se nám vymstila, a kterou už nikdy nesmíme opakovat! (Do této hypotetické věty jsem koncentroval desítky jiných jeho vět, které směřovaly k této tezi, viz You-Tube.). Bursík to samozřejmě racionálně vyvracel, ale to už nebylo důležité, protože nedošlo ke konsensu. Shromáždění se rozešlo a každý si odnášel tu svou (popř. Bursíkovu nebo Liškovu) pravdu.

Proč titulkem mluvím o paramnésii? Protože jsem totéž v bledě modrém (doslova, šlo o stranu ODA) už před dvaceti lety zažil. Tehdejší bijec za ideologicky čisté, fundamentalistické principy pravicové strany se jmenoval Ivan Mašek. Pokud jde o dnešní SZ, byl by v ní ale spíš pandánem Matěje Stropnického než Ondřeje Lišky, jeho souvěrci – byli v menšině – si žertem říkali Talibán. (V ODA se „používalo humoru“ i v situacích krvavě vážných.)

Společný jmenovatel: část politické strany zaujme fundamentalistická, z hlediska většinového voličstva extremistická stanoviska. Nějakou dobu se ventilují pouze uvnitř a nekřiklavější excesy strana vylučuje nebo sami odcházejí (Jalub Patočka, Olga Zubová, Dana Kuchtová atp.). Ostatní zůstávají, ale pravidelným prezentováním svých požadavků „dovnitř“ stranu strašlivě vyčerpávají. Strana je stále v horečkách, je zesláblá, tak tak se drží při životě, na vnější politické boje, které jsou vlastním účelem její existence, nemá čas ani síly.

Posledním dějstvím je situace, kdy se stranická schizofrenie provalí na veřejnost. Pokud to strana ustojí, zůstává naživu, ale je polomrtvá. ODA Talibánce nevyloučila, ale nedokázala jejich existenci uvnitř zakrýt před voliči, a ti vnitřně nejednotné strany zásadně nechtějí.

Proto mne přímo rozesmál Ondřej Liška s požadavkem, aby SZ šla do voleb s tím, že v jejím čele nestojí jednotlivec, ale celý tým. Jeden z největších malérů ODA – jak jsme později identifikovali – byl totiž jít proti tehdy zcela jednotné ODS s Klausem v čele s novým billboardem: Nejsme strana jednoho muže! Na snímku pak byli předseda Kalvoda, Bratinka, Kroupa, V. Hradská, V. Parkanová a K. Lojdová.

Politologicky to bylo neuvěřitelně idiotské ačkoli oproti dnešní SZ, otcové-zakladatelé ODA i její širší vedení (kupř. Vojtěch Cepl, Tomáš Ježek) byli daleko politologicky i jinak vzdělanější! Proto měli vědět, že voličové většinově nechtějí strany s mnoha  vnitřními proudy, názorovými platformami, frakcemi, s plejádou vůdců. Naopak: volič chce jednotnou stranu, sevřený šik jdoucí jednotně za skvělým lídrem, kterému všichni spolustraníci absolutně důvěřují! (Nemusí to být samozřejmě pravda, ale musí to tak vypadat!)

Skutečný stav ovšem vyjde najevo nejpozději před volbami, přičemž rozhodnutí, kdo do voleb stranu povede, je už rozhodnutím předvolebním. Všichni chtěli včera vědět, jak to případný předseda hodlá „zařídit“, aby se SZ dostala opět do Sněmovny. M. B. nemusel ani nic říkat, on už to jednou předvedl. Ovšem to, co v tomto směru naznačil O. L., mě definitivně přesvědčilo, že SZ na návrat do Sněmovny nemá pod jeho vedením šanci. A co hůř: nedokáže to ani za předsednictví M. B., pokud bude mít v zádech republikovou radu vedenou souvěrci O. Lišky, neřku-li M. Stropnického (jeho idea zacílit SZ do elektorátu mezi ČSSD a KSČM, které do sebe zapadají jako ozubená kola, je jak z jiného světa).

Jsem sice členem SZ, ale volil jsem ji jenom jednou v životě, roku 2006. Patřím totiž do cca 15% elektorátu ČR. Jeho voliči jsou velice různorodí, od liberálů až po skalní konzervativce, ale společné mají dvě zásady: Nikdy nevolit doleva a nikdy nevolit ODS. (V tomto ohledu mi trochu vadila Bursíkova bagatelizace pravolevé polarity: i kdyby to byla v reálu pravda, z hlediska většiny voličů je to špatně, většina není „ani – ani“, ale naopak se identifikuje doprava nebo doleva, jakkoli je to zjednodušující – nebo spíš právě proto.)

Tento elektorát se už 20 let přelévá mezi subjekty jako ODA, DEU, ED, US, někdy to ze zoufalství někdo hodí Lidovcům a naposledy jsme volili TOP 09 – proto v „Klausově Praze“ tak překvapivě vyhrála. Kvůli kauze CASA apod. je ale pro většinu z nás TOP 09 už zase nevolitelná (vzpoura proti Svobodovi na pražském magistrátu, kauza Lich) a hledáme alternativu. SZ O. Lišky tou alternativou není a nikdy nebude, protože nikdy neřekne, že je – alespoň částí svého programu – pravicová a že je připravena vstupovat do středo-pravicových koalic.

Co to Liška, argumenty soupeře „natlačený do provazů“, vlastně durch die Blume řekl? Interpretace: Udělali jsme vstupem do Topolánkovy vlády špinavý kompromis. Udělal  jsem jej tehdy sice i já, ale dnes toho hluboce lituji. Už to nikdy neudělám. A kdyby tenkrát sestavoval vládu Paroubek, bylo by to stejné, protože i on by nás táhl do odpovědnosti za to, co je proti našim principům.

Co si z tohoto jistěže sympaticky principiálního postoje odnáší volič? Odnáším si poznání, že v systému poměrné volby je jakákoli menší, takto smýšlející, levicová stejně jako pravicová strana, nevolitelná. Ona mi totiž předem říká, že nebude ve vládě, a tudíž nebude moci splnit žádnou část svého programu. Připomnělo mi to recesistickou (?) polistopadovou stranu, která se jmenovala Strana permanentní opozice.

Málokterý volič chce volit apriorně opoziční poslance – to může rovnou zůstat doma. Ondřej Liška má prý politologické vzdělání, ale tím, s čím se dle svých včerejších slov chce obracet na voliče, svědčí o nepochopení byť i jen elementární učebnice. Volič nechce volit stranu, která si sníží koaliční potenciál tím, že se bude „ofrňovat“ nad stranami jinými. Naopak, volič je natolik „bezprincipielní“, že za účast své strany ve vládě je ochoten odpustit cokoli. Dokonce zřejmě i koalici s komunisty, jak ukazují právě se ustavující „krajské vlády“.

Voliči neradi volí stranu, u které nemají jistotu, že překoná 5% uzavírací klauzuli – s tím SZ v roce 2014 nic nenadělá. Ale už vůbec nechtějí volit stranu, která určitě nebude ve vládě (voliči KSČM byli v uplynulých 22 letech výjimkou).

Eo, ipso: Půjde-li SZ za tímto praporem, a já se obávám, že většina to chce, nemá Martin Bursík šanci. On není syn Boží a po vodě chodit nedovede, i kdyby jej při tom Katuška za ruku držela. Myslím, že by jej naopak měla rychle od kandidatury odvést. Je to námaha hodná lepší věci, jinde by mohl být daleko užitečnější. Dnešní SZ de facto nechce vládnout a nechce se na vládnutí ani podílet!

• Autor: Petr Pavlovský
• Publikováno: 20. listopadu 2012

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Time Out Petra Pavlovského (No. 48)

1. Petr Brodský

   

   Zdánlivě neřešitelný problém,
   jak se má malá strana, která se může do vlády dostat pouze jistou submisivitou při koalování s jinou, podstatně silnější stranou, vyvarovat kompromitace, u nás již před lety skvěle vyřešil tragicky předčasně zesnulý předseda KDU-ČSL Josef Lux.
   Stejně jako M. Bursík se nebál vstupovat do vlády se značně odlišnými stranami, ale – narozdíl od jinak mazaného, ale v tomto případě překvapivě naivního Bursíka – vůbec nebyl hrdý na to, jak se dobře učí provádět spolehlivou koaliční politiku, ale právě naopak. S obmyslností Chytré Horákyně předváděl, že je možné spojit výhody účasti na vládě s výhodami provádění zcela nezávislé, de facto opoziční politiky.
   Byl za to obdivován, ctěn, obáván i nenáviděn. „Had na tři“!

   20.11.2012 (5.38), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

2. Vladimír Just

   

   Tvůj pravo-levý dogmatismus
   Ti zcela zatemňuje reálné vidění věcí. Fungoval by (možná), za jediné podmínky: kdyby volilo 10 (8) milionů Petrů Pavlovských. Tak tomu, jak ukazuje trvalý neúspěch stran, jimž věnuješ pozornost, ale není. (Nemám se Ti co posmívat, jsme – i když každý z jiných důvodů – na tom oba přesně stejně.) Bohužel – jak ukázal překvapivý úspěch třeba Véčkařů v minulých volbách, ale znám spoustu dalších lidí, kteří kvůli odporu k tomuto předpotopnímu pravo-levému dogmatu volili „Schwarzenbergovu“ Topku – realita je úplně jiná. SZ volím (a vždy budu volit) právě proto, že je mimo pravo-levé – kdysi, uznávám, funkční – spektrum. Byl Havel „pravičák“, nebo „levičák“? – jedněmi (dogmatiky „zprava“ i „zleva“) byl považován VŽDY za toho druhého. Protože byl, jak říká, zelený už půstoletí předtím, než nějaká zelená strana vznikla. S ochranou přírody (občanských práv, kulturního dědictví, nemateriálních hodnot) nemá pravolevost nic společného. To je – vztaženo k této straně a jejímu smusalu – naprosto anachronické haraburdí. SZ se může udržet jen tehdy, zůstane-li stranou mimo toto ideologické spektrum s dávnou prošlou lhůtou, zůstane-li – chceš-li – stranou středovou s koaličním potenciálem na obě strany, vydávající se buď za „levicové“ nebo „pravicové“ (mimo KSČ a „dělníků“ – tady jsem si s M.B. 100% jistý).
   I když souhlasím, že říkat voličům – já nechci vládnout – je idiotství, přesto Tvému závěru nerozumím – popisuješ, jaký měl M.B. aplaus, jak tlačil soupeře do kouta atd. – a vyvodíš z toho absurdní závěr, že většina SZ je proti němu? A že nemá šanci?

   20.11.2012 (17.35), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

3. Petr Pavlovský

   

   Cituji a odpovídám:

   1. „…znám spoustu dalších lidí, kteří kvůli odporu k tomuto předpotopnímu pravo-levému dogmatu, volili Topku“.
   Nikoli!!! Topku jsme volili právě my, sirotkové po ODA, US, ED, DEU atd. My, pravicoví protiodéesáci! My jsme při pražských komunálmích volbách „zařídili“ vítězství TOP 09. My, kteří nechceme volit levici, ale ani ODS! My jsme se bouřili na magistrátu proti povolební darebácké pražské koalici ODS – ČSSD (byl proti ní i lídr soc. dem.kandidátky J. Dienstbier!), která zatlačila TOPku, bez ohledu na její vítězství v komunálních volbách, do opozice! A V. Havel tam seděl mezi mámi!

   2. „…popisuješ, jaký měl M. B. aplaus, jak tlačil soupeře do kouta atd., a vyvodíš z toho absurdní závěr, že většina SZ je proti němu?“
   To byl, milý Vladimíre, právě ten paradox, který mě zdrtil: to klání M. B. zcela jasně vyhrál a publikum mu tleskalo. Když jsem ale pak mluvil s jednotlivci – Kolínská, Mirovský a další, mně neznámí, zjistil jsem v údivu, že se přesto názorově ztotožňují s Liškou, s jeho „principiálností“ a „nekompromisností“.
   Z toho jsem dedukoval, že taková je většina členů SZ, a že taková bude i většina delegátů na kongresu SZ. Marně jsem jim vysvětloval, že voličstvo takové naopak není.
   Podle sebe oni soudí – mylně – své spoluobčany! Kdyby k volbám přišlo alespoň 10% voličů, smýšlejících podobně jako „Liškovci“ („nevadí, že budeme v opozici, hlavní je nemít odpovědnost za to co nechceme, nepodílet se na tom, mít čisté ruce“), SZ by se do sněmovny samozřejmě dostala.
   Já ale tvrdím, že takových voličů (ponecháme-li stranou vytrvalé voliče KSČM) je sotva 2%. Proto Liška SZ do sněmovny nepřivede a nepřivede ji tam dokonce ani M. Bursík, budeli mít v zádech „liškovskou“ Republikovou radu.
   +
   Na závěr ještě aktualita – před chvílí skončil na Radiožurnálu rozhovor Martinů Veselovského a Bursíka. Probíraly se v něm tytéž problémy jako v neděli – Veselovský zřejmě vycházel ze záznamu na you-tube. Dva momenty mně ale přišly jasnější či závažnější:

   1. Jako svou chybu označil M. B. svůj, jakkoli pouze podmíněný, souhlas s radarem v Topolánkově vládě.
   Nevyhodnotil prý správně, že pro SZ je to nepřijatelné na jakýkoli způsob.
   Z toho pro mne vyplynulo, že pro samotného M. B. by obranný americký radar u nás tak absolutnbě nepřijatelný nebyl, že pouze realisticky konstatuje, že svým souhlasem nereprezentoval členskou základnu SZ.
   Až potud v pořádku, pravdu je třeba si přiznat. Jenomže v zápětí M. B. důrazně prohlásil, že SZ se nesmí posunout za středu do leva, že musí zůstat liberální stranou, která bude získávat i minulé voliče TOP 09 a VV.
   Musím prohlásit se stoprocentní jistotou, že voličové TOP 09 ve zdrcující většině ten radar v ČR chtěli, a že by nikdy nevolili nikoho, kdo by byl zásadně proti, protože by to vyhodnotili nejenom jako levičáctví (proti byly KSČM i ČSSD), ale i jako ohrožování bezpečnosti ČR, nepřípustné oslabování její obrany a de facto jako „mnichovanství“ („nepřivolávejme na sebe z ciziny hněv těch, kteří si radar v ČR nepřejí“).
   Chce-li M. B. oslovovat i voliče napravo od středu a on ekl, že chce, musí o radaru přinejmenším MLČET!

   2. Konečně jsem ze SZ uslyšel jinou než ekologickou argumentaci proti jádru. Ne už pouze riziko havárie z provozu JE (tepelné elektrárny škodí permanentně i bez havárie), ani nevyřešená otázka odpadu. Hlavní Bursíkův argument byl EKONOMICKÝ! Stavět JE je ekonomicky nevýhodné! Ano, na tohle pravicový volič může slyšet, pokud nebude mít pocit, že je to pouze trik, který má zakrýt „zelené zájmy“. M. B. byl v rádiu zcela přesvědčivý!

   20.11.2012 (18.11), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

4. štamgast

   

   Ten podnik se nejmenuje „Café Siciliana“,
   nýbrž Sicily Café; je to tam docela výrazně napsáno.

   21.11.2012 (11.51), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

5. Petr Pavlovský

   

   Máte pravdu,
   i když nevím, proč se italská kavárna v Praze jmenuje anglicky, a ne italsky. Globalisace?
   Jinak je to ale jedno, já jsem jim reklamu stejně dělat nechtěl, konečně – měli zavřeno, bar „nepremával“.

   21.11.2012 (14.16), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

6. Petr Pavlovský

   

   V Radiožurnálu
   řekl 20. XI. M. Bursík doslova. „Tak jak téma radaru se objevilo přesně v den, kdy vláda dostala důvěru, tak přišel náměstek ministra zahraničí a řekl, že vláda Spojených států žádá o radar. Já jsem se k tomu snažil chovat odpovědně a vydefinovat podmínky, za kterých by to mohlo být akceptovatelné pro stranu, a neodhalil jsem, že pro stranu to prostě akceptovatelné není. Myslím si, že jsem měl být méně státotvorný a měl jsem více myslet na to, že to je příliš těžké téma pro Stranu zelených, a neměl jsem do toho jít.“
   Otázka: bránil by M. Bursíkovi v souhlasu s radarem USA u nás pouze ohled na většinový názor SZ, nebo je už dnes proti radaru z vlastního přesvědčení?
   To je otázka zcela kruciální, protože odpovídá na otázku obecnější: Je M. B. pacifista, nebo není?
   Pokud je pacifistou z přesvědčení, je pro liberály a vůbec lidi od středu do prava, nevolitelný!

   21.11.2012 (20.14), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

7. Petr Pavlovský

   

   V „kandidátském prohlášení“,
   které M. Bursík rozeslal po ZO SZ, mj. stojí: „Spíše skrze symboly může pečlivý pozorovatel Zelených odvozovat, že se strana posouvá doleva. Je to tak či není?
   Chceme to? Hledáme nové potenciální voliče SZ? Víme kde a jak? Nejen, že nemáme společné odpovědi na uvedené (a další) otázky, ale ani je nehledáme.“
   Tohle je, po mém soudu, klíčové: Kde chce SZ hledat nové potenciální voliče? Obávám se, ža nalevo od středu už žádní volní nejsou!

   22.11.2012 (18.29), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

8. Vladimír Hulec

   

   Petře,
   možná se mýlíš. Zelené jsem nikdy nevolil právě proto, že se definovali jako pravicová strana (kdysi – po roce 1989 – Petr Oslzlý o Provázku řekl, že chtějí být konzervativní avantgarda – to je pro mně contradictio in adjecto). Až jasně řeknou, že jsou idealisti, kteří s pravicovými nadutci nemají nic společného, začnu o nich uvažovat. Do té doby pro mne takoví byli jen nezávislí či velmi okrajové strany, a proto jsem jim velm rád dal svůj hlas. Zajímá mne duchovní prostor, ne moc a vláda jako takové. A i ten má mít své zastoupení ve vládě (nebo v opozici), přesněji v rozhodování, kudy se tento stát bude ubírat a jak.

   22.11.2012 (19.12), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

9. Petr Pavlovský

   

   Milý Vladimíre,
   rozlišuj, prosím, mezi řadovým voličem, který sám nemá vlastní politické ambice (jako jsi Ty) a členy, popř. vůdci politické strany (Strana zelených, Liška, Bursík). Oni ty ambice mají a z definice mít musejí, protože od toho politické strany v demokratickém systému jsou.
   Píšeš: „Zajímá mne duchovní prostor, ne moc a vláda jako takové“. Samozřejmě, proč by Tebe, divadelníka a kulturního novináře, měly zajímat moc a vláda? Ovšem lidi, kteří chtějí vést jiné v úsilí o politickou moc, tedy vůdce stran, musí „moc a vláda“ zajímat velice, protože bez nich svůj politický program, který ve volbách nabízejí voličům, nemohou nikdy realizovat.
   Politik, který by, na Tvůj způsob, řekl, že jej „zajímá duchovní prostor“ a ne „moc a vláda“, by nebyl politik, ale blázen za politika se vydávající. Nikdy by jej nikdo nikam nezvolil.
   Otázka: dostaly se někdy ti „nezávislí“ nebo ty „okrajové strany“, které jsi kdy volil, do parlamentu? Silně o tom pochybuji! A tak tvůj hlas spadl pokaždé do koše, který se vždy po volbách rozpočítá (tzv. druhé scrutinium) mezi ty strany, které těch pět procent přelezly; která víc, ta z něj dostala víc.
   Ve výsledku tedy tvůj hlas dostaly právě ti „pravicoví nadutci“ a pak také „socdemáčti nadutci“ a la Paroubek a samozřejmě pokaždé i komunisté.
   Já v tomto blogu (a víš, že jsem jej sem dal z Tvé, nikoli ze své iniciativy) píši vlastně o jediném: o tom, co je podle mého názoru třeba udělat, aby hlasy, odevzdané SZ, nespadly jako minule do toho „koše“, nýbrž aby se zelení poslanci dostali do parlamentu.
   „Až jasně řeknou, že jsou idealisti,……, začnu o nich uvažovat“, píšeš. O. Liška vlastně v neděli jinými slovy říkal, že je idealista, že jeho ideály jsou levé, a že „s těmi pravicovými nehce mít nic společného“. Já mu to v nejmenším neberu, je to docela hezké a upřímné. Jenom jsem se pokusil ukázat, že s tímto programem, resp. s touto strategií, je SZ trvale odsouzena být mimoparlamentní stranou, a že hlasy pro ni jsou hlasy zahozené. De gustibus non est disputandum.
   Apropos: „konzervativní avantgarda – to je skutečně contradictio in adjecto, to máš pravdu. Já se ovšem považuji za „zeleného (ekologického) konzervativce“ a tvrdím, že filosofie konzervatismu má na ekologičnost přinejmenším stejné právo jako levice. My, konzervativci, přece chceme především zachovat všechny stávající hodnoty a, pokud možno, obnovit i ty již zaniklé!

   22.11.2012 (22.42), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

10. Vladimír Hulec

    

    Občas i mé idealistické hlasy
    dopadají na úrodnou politickou půdu (třeba Táňa Fischerová svého času, anebo Martin Mejstřík). Ale já se snažil říct něco jiného – že tu jsou voliči, ke kterým by SZ mohla promluvit a že mezi nimi jsem například já (nejsem nijak sebestředný, jen vím, že každý z nás je součástí širšího sociologického vzorku, tedy že lidí, jako jsem já, bude víc).

    22.11.2012 (23.00), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

11. Petr Pavlovský

    

    Sorry, já vím že jste!
    Jenom se obávám, že na těch nutných 5% vás přijde k urnám málo!

    22.11.2012 (23.03), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

12. Petr Pavlovský

    

    V odpovědi V. Justovi
    jsem 20. XI. napsal: „…paradox, který mě zdrtil: to klání M. B. zcela jasně vyhrál a publikum mu tleskalo. Když jsem ale pak mluvil s jednotlivci – Kolínská, Mirovský a další, mně neznámí, zjistil jsem v údivu, že se přesto názorově ztotožňují s Liškou, s jeho „principiálností“ a „nekompromisností“.
    Z toho jsem dedukoval, že taková je většina členů SZ a že taková bude i většina delegátů na kongresu SZ.“
    Můj odhad se, žel, splnil. SZ povede do voleb Ondřej Liška. Už zase nemám koho volit, SZ spáchala politickou sebevraždu v přímém přenosu. Do sněmovny se nedostane ani omylem!
    Martinu Bursíkovi gratuluji, i když on to tak v tuto chvíli asi necítí: Jeho kongresová porážka – a vůbec ne těsná – jej plně vyvazuje z jakékoli odpovědnosti. Zelení budou mít to, oč si dnes řekli: pokračování v politické marginalizaci. Je mi to líto, ale jsem rád, že to nikdo nebude moci připsat na vrub Martina Bursíka. On učinil „his best“.

    24.11.2012 (17.42), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

13. Vladimír Hulec

    

    TISKOVÁ ZPRÁVA STRANY ZELENÝCH
    25. 11. 2012

    Nové předsednictvo a ombudsman Strany zelených

    Strana zelených si zvolila nové předsednictvo, které ji povede do sněmovních a evropských voleb v roce 2014. Na Sjezdu Strany zelených, který se uskutečnil v České Třebové ve dnech od 23. do 25. listopadu, bylo zvoleno nové vedení strany ve složení: Ondřej Liška (předseda), Pavla Brady (1. místopředsedkyně), Martin Bursík (2. místopředseda), Matěj Stropnický (3. místopředseda); řadovými členy/členkami předsednictva byli zvoleni Eva Tylová, Tomáš Průša, Dana Kuchtová. Ombudsmanem, který má přispívat ke kultivaci vnitrostranického právního a etického prostředí, se stal dlouholetý člen Milan Mátl. Rolí ombudsmana je dohlížet na etické principy fungování strany a její politickou kulturu.

    25.11.2012 (18.35), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

14. Petr Pavlovský

    

    Matěj Stropnický (3. místopředseda) a Dana Kuchtová, to jsou ti praví, ti spolehlivě odradí i voliče středové, natož liberální.
    M. Bursík je teď ve snadné pozici. Může podat demisi. sebrat rodinu, odjet na dlouhodobou zdravotní dovolenou do ciziny a vrátit se až den před volbami.
    Po prohraných volbách Liška odstoupí a M. B. může SZ znovu nabídnout své služby.

    25.11.2012 (19.13), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ