Divadelní noviny > Blogy

Time Out Petra Pavlovského (No. 52)

Za vším byl Honza Dvořák

Po osm říjnových a listopadových střed se po 18. hodině v rámci pravidelného pořadu Tisíc příběhů stanice ČRo 2 – Praha ozvalo ohlášení: Dnes vás pozveme k  první části vzpomínek z osmidílného cyklu, nazvaného Když  jsem vandroval, muzika hrála. Co pokračování to necelá půlhodinka, která zaperlí jako sklenka sektu a stejně rychle a příjemně je ve vás.

Krátce před Vánocemi se  před devíti lety splnil legendě českého loutkářství, bývalému řediteli hradeckého loutkového divadla DRAK (1962-1976) Janu Dvořákovi (1925 – 2006), sen: jeho přátelé uspořádali pro svého bezmála osmdesátiletého kamaráda a pro další příznivce v Divadle Jesličky při ZUŠ na Střezině v Hradci Králové po čtyři večery jeho „scénické memoáry“. Byly to premiéry a zároveň derniéry, kdo tam tehdy nebyl, bohužel včetně mě, který se mohl mezi jeho přátele s jistotou počítat, už to nezažije.

Byl to rozený „guru“, člověk mnohostranně umělecky talentovaný. Autor, dramaturg, herec, výtvarník, režisér a navíc i skvělý a milovaný pedagog doma (KALD DAMU) i v zahraničí (škola UNIMA v Charleville-Mezières ve Francii). V důchodu se věnoval především nejrůznějším amatérům a učil i na Střezině.

Letos by mu bylo 87 let, za necelé tři týdny to bude sedm let, co už tu není. Ale ti, co ho znali, vědí, že i kdyby tu byl ještě jednou tolik, pořád by měl co říci a stále by to stálo za poslouchání.

Honza byl nejenom fenomenální vypravěč, byl především divadelník. Taková kombinace znamená, že to byl rozený kabaretiér. Ostatní divadlo se dá, tak či onak, dělat i v policejním státě, ale kabaret ne. (Kabarety v Terezíně byly možné jenom proto, že tam sice panoval teror, ale ne důsledná totalita.) Jak je z jeho dat patrno, většinu svého dospělého života prožil J. D. ve stadarní „mírové totalitě“, v režimu, který skutečným kabaretům nepřál ani dost málo. Honzovo vzpomínání bylo ale přesto úžasně optimistické, povzbuzující, veselé. Smál se nad paradoxním úspěchem inscenace, kterou divadlo splnilo povinnost uvést titul k 65. výročí VŘSR (Cirkus Unikum, dnes naposled) od Moskvy až po USA. A určitě jsme Honzovi věřili jeho nadšení ze stavu penzisty, který odešel do důchodu v prvním možném okamžiku, aby v divadle uvolnil „směrné číslo“, a který už dělá výhradně to, co ho baví (mám to také tak). Vyprávění bylo –  kabaretně – prokládáno písničkami z let 1850 – 1950: interpretovanými lidovými i zlidovělými, městským folklorem, písněmi „kramářskými“ (jarmarečními), vojenskými, písničkami, které si zpívávaly ženy při práci. Interpretovány byly dámskými vícehlasy.

Zpívali a hráli Dvořákovi přátelé: Eva Černíková, Jana Portyková, Monika Janákova, Jolana Brannyová (učitelky dramatické výchovy v Divadle Jesličky), Pavel Černík – zpěvák a multiinstrumentalista, muzikant, herec a režisér Jiří Vyšohlíd, oba z  divadla DRAK. (Technická zvuková spolupráce Václav Vlachý.) Na rozloučenou zazněla jedna z nejkrásnějších písní V+W a Jaroslava Ježka Život je jen náhoda. Vehnala mi na závěr veselého vyprávění slzy do očí, ale pak jsem si uvědomil, že Honza měl při závěrečném hodnocení svého života pravdu: život sice je náhoda, ale ta náhoda přeje připraveným, a to on při každé sebemenší příležitosti ke svobodné tvorbě vždycky byl.

Jak praví divadelní klasik klasiků: Být připraven, toť vše!

• Autor: Petr Pavlovský
• Publikováno: 26. prosince 2012

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Time Out Petra Pavlovského (No. 52)

1. Jiřina Šulcová

   

   Pane Pavlovský,
   u eseje věnované Albertu Camusovi se podivujete, proč ji redakce otiskala v dny nekulatého výročí Camusovy smrti. Mně zase není jasné, proč se právě nyní věnujete osobnosti Jana Dvořáka, jejíž kulaté výročí narození ani úmrtí daleko široko nevidět. Myslela jsem, že v rozhlase budou vysílat jeho vzpomínání, o němž se zmiňujete. Ale nikde v programu ČRo jsem je nenašla. Mohl byste mě, prosím, nasměrovat?

   30.12.2012 (12.57), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

2. Petr Pavlovský

   

   Kdybyste četla pozorně,
   zjistila byste, že můj text začíná takto:
   „Po osm říjnových a listopadových střed se po 18. hodině v rámci pravidelného pořadu Tisíc příběhů stanice ČRo 2 – Praha ozvalo ohlášení: Dnes vás pozveme k první části vzpomínek z osmidílného cyklu, nazvaného Když jsem vandroval, muzika hrála.“
   Z toho vyplývá, že můj článek je recenzí na seriál ČRo 2, napsanou – omlouvám se – až tři neděle od chvíle, kdy dozněl. Pokud vím, celé osmidílné paměti vydal na třech neprodejných CD Spolek přátel Divadla Jesličky při ZUŠ na Střezině v Hradci Králové. Možná, že by byli ochotni vám jeden exemplář poskytnout, nemám ale na ně žádný kontakt.
   Je tu ale ještě jedna možnost: přes web stránky ČRo se lze dostat na internetu na starší – již odvysílané – pořady, tedy i na tento a pustit si je.
   PF 2013!

   30.12.2012 (18.24), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

3. Jiřina Šulcová

   

   Jako recenze
   mi Váš text sice nepřišel, spíše osobní vzpomínka či miniprofil, nicméně děkuju.
   A také přeju hezký (a méně běsný) rok 2013.

   30.12.2012 (19.31), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ