Time Out Petra Pavlovského (No. 53)
K historii České republiky I
Vlastenci versus národovci
Ať žije naše česká republika/ zpíváme všichni z plných plic… Ano, i Karel Hašler chápal Československo jako republiku především českou. Jako by už tehdy, v roce 1918 tušil, že za 75 let z něj bude opravdu jenom „naše Česká republika“.
Už dvacet let můžeme v některých českých médiích sledovat nový prvek národního zvykosloví: s oslavami příchodu nového roku začne obcházet strašidlo nostalgie, které tvrdí, že zánik federace byl událostí tak či onak zápornou, popř. že jej mají na svědomí sobci. Dnes, po dvaceti letech, si troufnu odhadnout, že sociologický průzkum s otázkou „považujete rozdělení Československa na dva státy za pozitivní nebo negativní“ by vyzněl spíš v přitakání současnému stavu. Nostalgici po Československu, jakými byli i moji rodiče, jsou už v menšině a stále jich ubývá. Před dvaceti lety tomu tak ale nejspíš nebylo.
Pro rozpad československé federace byl charakteristický spor mezi dvěma altruistickými tábory: vlastenců a národovců, přičemž zvítězili ti druzí, kterých bylo procentuelně daleko víc na Slovensku než v Česku. Vzhledem k tomu, že OBA MĚLY STEJNĚ DOBRÉ MRAVNÍ OPRÁVNĚNÍ, není tu dnes žádný rozumný důvod k hořkostem či výčitkám, jakkoli jedni zvítězili a druzí prohráli. Ona ta prohra federalistů, s Václavem Havlem v čele, je totiž s uplývajícím časem stále méně bolestivá. Hlavně od té doby, kdy na Slovensku – doufejme definitivně – zabrala z Česka vnucovaná vakcína demokracie a od roku 1998, kdy slovenští demokraté demokraticky porazili Mečiarovce. Definitivní porážka „starých struktur“, „prekabátěných“ na nacionalisty, se prostě na Slovensku konala až devět let po Listopadu. Teprve pak, v letech 1998 – 2002, se stal disident a katolický nacionalista Ján Čarnogurský v první vládě Mikuláše Dzurindy demokraticky jmenovaným ministrem spravedlnosti Slovenské republiky, po které toužilo jako jeden z prvních.
Slaví dnes někdo, ať už v Česku nebo na Slovensku zakladatele svého současného státu, podobně, jako Čechoslováci slavívali T. G. Masaryka? Pravda, na rozdíl od Vladimíra Mečiara to Václav Klaus dotáhl až na prezidenta, kterým ještě pár měsíců bude, ale jakkoli je dodnes oblíben mnohými, ani jeho největší příznivci jej neslaví jako zakladatele Šesté republiky.
Ano, my, Češi, máme už šestou, zatímco Slováci teprve první nebo maximálně druhou (podle toho jestli počítají i Slovenský štát). Oni se totiž s těmi předchozími, československými, neidentifikovali, 28. říjen neslaví.
Čechoslovakisté versus separatisté
Kdo byli v roce 1992 v Československu vlastenci a kdo byli národovci? Vlastenci byli čechoslovakisté (patřil jsem mezi ně), protože Československo bylo naší společnou vlastí. Naopak radikální národovci byli separatisty – chtěli národní svébytnost umocnit ustavením národního státu na národem obývaném území.
„Sametovost“ rozdělení společného státu – ve srovnání s tehdejším dělením Jugoslávie či SSSR – byla do značné míry dána šťastnou geopolitickou situací: hranice mezi Českem a Slovenskem byla historicky zažitá (Království české – Horní Uhry; Předlitavsko – Zalitavsko; Protektorát Böhmen und Mähren – Slovenský štát; Česká republika – Slovenská republika, jako součásti federace ČSFR), nebylo o ní až na drobné výjimky sporu; osídlení území Čechy a Slováky tuto hranici dosti přesně kopírovalo. Nebyly tedy důvody pro spory o území, tak, jak je známe z Jugoslávie nebo z Palestiny.
Podzim 1991. Ve federálním parlamentu se schvaluje rozpočet na příští rok. Rozpočet, aby byl definitivně schválen, musí pak posvětit i republikové parlamenty, ČNR a SNR. Na výjezdním zasedání ČNR v Brně je na programu hlasování o státním rozpočtu. Poslanci České národní rady namítají proti výši částky, přerozdělované na Slovensko a chystají se rozpočet neschválit, což by v důsledku vedlo k rychlému rozpadu federace. Přijíždí federální ministr financí Václav Klaus, má sáhodlouhý ohnivý projev ve kterém EKONOMICKÝMI ARGUMENTY přesvědčuje poslance, že i při „přerozdělení“ (tuším ve výši 60 mil. dolarů) je jednotný stát o tolik výhodnější než eventuelní samostatné Česko, že poslanci nakonec federální rozpočet schválili.
Jaro 1992. Rozbíhá se předvolební kampaň, separatistické tendence na Slovensku kulminují. Vládní Slováci chtějí mezinárodní subjektivitu, zřizují vlastní „ministerstvo zahraničních vztahů“, jehož šéfem je Milan Kňažko, v té době ohnivý Mečiarovec.
Bylo jasné, že ať už na Slovensku vyhraje volby kdokoli, určitě to nebude strana čechoslovakistická. Pravda, samostatné Slovensko měla ve svém volebním programu výslovně pouze Slovenská národná strana J. Sloty.
Dlouhodobým hlasatelem slovenské samostatnosti byl Ján Čarnogurský, katolický disident, od 10. prosince 1989 do 6. dubna 1990 první místopředseda federální Vlády národního porozumění a předseda Legislativní rady vlády ČSFR od února do srpna 1990. Později se stal místopředsedou vlády ČSFR (od 6. dubna 1990 do 23. dubna 1991).
Dlouholetý federalista (v roce 1991 v TV duelu přímo rozsekal z čechoslovakistických pozic separatistu Milana Markuše z Matice slovenské), ale především populista Vlado Mečiar, až krátce před volbami ucítil, odkud a hlavně kam vítr slovenských tužeb věje; vytrhl J. Čarnogurskému prapor antičechoslovakismu z ruky a pod ním pak slavně zvítězil. Čarnogurský po volbách s hořkostí mluvil o svém „smíchu skrze slzy“: s jeho dlouholetou ideou v programu vyhrál jeho politický rival, který si ji osvojil teprve před pár měsíci. J. Čarnogurský k jeho „reálnému separatismu“ poznamenal, že on by ještě několik let s tou samostatností počkal. Jeho plánem, později i veřejně přiznaným – nedávno opět na ČT – bylo dojít jako společný stát až před brány EU, ale tam pak už vstoupit každý samostatně, každý tam mít „vlastní stoličku, vlastní hvězdičku“. Sarkasticky, ale trefně to pojmenoval ministr za ODS Miroslav Macek jako snahu o „samostatný slovenský stát s českou pojišťovnou“.
Slovenští národovci demokraticky zvítězili – na Slovensku ve volbách uspěly strany separatistické a prohrály strany čechoslovakistické. Zcela propadla například Sociálně demokratická strana Slovenska s jinak na Slovensku nesmírně populárním A. Dubčekem v čele – vůbec se nedostala do parlamentu! Poražena byla i „zbytková VPN“, Občianska demokratická únia, jejímž předsedou byl slovenský divadelník Martin Porubjak.
Jako první předseda pražské organisace ODA vzpomínám na smutné reakce našich slovenských přátel na náš návrh (březen 1992?), totiž vytvořit s DÚ a MOS (Maďarská občianska strana) celofederální předvolební koalici. Naši přátelé nám odpověděli: „Nikdo, kdo by šel do voleb společně s nějakou českou stranou by neměl sebemenší šanci.“ Měli pravdu, což v praxi potvrdil např. osud slovenské ODS, kterou V. Klaus založil a za kterou jezdil před volbami agitovat na náměstích slovenských měst. Strana potřebných 5% ani zdaleka nedostala, hlasy pro ní propadly.
Posledním hřebíkem do rakve federace pak byl až zrcadlově opačný výsledek voleb: zdrcující vítězství pravice u nás a stejně zdrcující vítězství (nacionální) levice na Slovensku. Pravda, úspěšná SNS byla spíše stranou fašistoidní (tedy ultrapravicovou), ale vítězné HZDS (program v názvu: Hnutí za samostatné Slovensko) byla strana národně socialistického typu, tedy nábožensky vlažná, zato se silnými socialistickými (majetkově přerozdělovacími) tendencemi.
Ani po volbách ale ještě neplatilo, že by většina Čechů chtěla utilitárně hodit Slováky přes palubu a ulehčit si tím plavbu k západní prosperitě. Bylo tomu přesně naopak a to byl právě důvod, proč nebylo možné o rozdělení uspořádat celostátní referendum: Češi by Slovenské separatisty s jistotou přehlasovali a ti by se opět – právem – cítili ukřivděni, protože by zase „Slováci nemohli rozhodnout sami o sobě“.
Jediné smysluplné referendum by bylo oddělené a stačilo by realizovat je pouze na Slovensku. Přívrženci okamžité samostatnosti by v něm po mém soudu hladce zvítězili, i když některé průzkumy z jara 1993 říkají opak. Naopak, v ČR by pro rozdělení nehlasoval téměř nikdo, ani fašistoidní Sládkovi, kteří se, konec konců, jmenovali „profederálně“: Republikánská strana Československa.
Je otázka, proč takové samostatné referendum na Slovensku vedoucí slovenští politikové neprosazovali. Možná, že si opravdu nebyli jisti jeho výsledkem. Určitě ale nechtěli, aby „vina“ za rozpad federace byla jednoznačně na Slovensku, chtěli, aby šlo o oboustranně schválené rozdělení státu a ne o jednostranné vystoupení Slovenska z něj (v reálu doložené např. jednostranným vyhlášením Ústavy SR – září 1992?).
To se jim de iure nakonec povedlo, i když tu symboly toho, jak to bylo de facto, zůstaly: 28. říjen je náš nejdůležitější státní svátek, Slováci ho nejřív neslavili vůbec, teď to je v SR „památný den“; československá vlajka se stala vlajkou ČR, jakkoli do roku 1918 vypadala česká vlajka jinak (téměř stejně jako polská).
Na české straně byla v otázce jednotného státu až do voleb 1992 vzácná jednota. Nebyla tu ani jediná relevantní politická strana, která by vůbec uvažovala o jeho rozdělení. Žádná to neměla v předvolebním programu a žádná se uskutečněným rozdělením také později nechlubila, ačkoli za jeho způsob si V. Klaus pochvalu zaslouží jako za málo co. Řada čistě českých politických stran (na Slovensku vůbec nepůsobících, měla slovo československý přímo v názvu – Republikánská strana Československa, Československá strana lidová, Československá strana národně socialistická, Československá strana sociálně demokratická. I čeští komunisté se z KSČ přejmenovali na KSČM až poté, kdy slovenští vystoupili ze společné komunistické strany a přejmenovali se na SDĹ.
Naopak na Slovensku neměl už od Listopadu marku Československa v názvu nikdo. Proč se OF nemohlo rozšířit i na Slovensko, proč tam muselo vzniknout něco, alespoň podle jména, jiného – VPN? Proč slovenští političtí katolíci – KDÚ – nechtěli mít nic s těmi českými – KDS, ČSL – ačkoli katolíci by měli být už z názvu internacionální (katolická – všeobecná)? Na politické scéně prostě nebyl jediný celostátně působící subjekt, který by byl také celostátně úspěšný. Z dobrovolných organizací byla celofederální už snad jen fotbalová liga.
Oboustranná nezištnost
Proces dělení Československa byl, objektivně posuzováno, oboustranně neuvěřitelně nesobecký, byl spojen se značným altruismem. (Toho si ovšem všimli pouze někteří zahraniční komentátoři.) Zatímco v Česku dělení prakticky nikdo nechtěl, jakkoli existence „penězovodu“ na Slovensko byla všeobecně známá až do dosti přesného vyčíslení, na Slovensku chtěla samostatnost zjevná většina, ačkoli pouze zaslepení fanatici věřili blábolům o tom, že na Česko Slováci doplácejí.
Porovnejme s tím kontrastní obětavý postoj slovenských separatistů s postojem kanadských Francouzů: Jedním z hlavních důvodů, proč separatisté v provincii Quèbec zatím všechna referenda, usilující o její vystoupení z Kanady prohráli, je to, že jejich účastníci dobře věděli, že by si rozdělením státu ekonomicky pohoršili, protože by přišli o přerozdělovanou celofederální částku. Naproti tomu skotským separatistům narostla křídla teprve s rozvojem těžby nafty u skotských břehů, o jehož zisky se neradi dělí s jinými; dnes už přemýšlejí, zda by po eventuelním vyhlášení nezávislosti nevystoupili nejenom z Velké Británie, ale, na způsob Norska, by nezůstali i mimo Evropskou unii. Podobně k samostatnosti spějící Katalánsko je ekonomicky daleko nejvýkonnějším a nejvíce prosperujícím regionem Španělska.
Přesto si myslím, že slovenský altruismus ve prospěch vlastního sanmostatnhého státu nebyl bezmezný, že byl opřen o fakt, že na území ČR nafta ani zemní plyn, žel, prakticky nejsou. Kdyby tu ale ještě byly ty zásoby uranu, které vyraboval rukama muklů Sovětský svaz, vsadím se, že by se Slovensko neodtrhlo!
Státní vlajka od r. 1920 Československé a od r. 1993 České republiky
Klausův postoj při jednání s Vladimírem Mečiarem v brněnské vile Tugendhat by se dal charakterizovat třemi slovy: „Když jinak nedáte…“. Bylo to realistické nahlédnutí marnosti dalšího jednání o možnostech společného „dvojdomku“. (Populární, převážně vysmívaná metafora P. Pitharta. Heslo na demonstraci: „Nechte si svůj dvojdomek, ať v něm bydlí Komárek.“ ).
Na české straně nejvíce litovala rozdělení státu levice, která tím přišla o silnou podporu svých ekonomicky socializujících idejí většinou slovenských voličů. Naopak vrchol altruismu předváděla pravice, která moc dobře věděla, že jakékoli liberální ekonomické reformy budou slovenskou levicí na federální úrovni brzděny. V povolební situaci 1992 viděli dokonce mnozí Slováci analogii s výsledkem voleb roku 1946. Na rozdíl od Česka, na Slovensku totiž tehdy komunisté, nezvítězili, dostali jenom 30% hlasů, kdežto Demokratická strana Slovenska získala 62%. Slováci říkali: „Tenkrát jste nám vnutili komunismus, teď nám zase chcete vnutit kapitalismus“.
+ + +
Ota Ulč (1930), Čechoameričan, právník, profesor politologie, český spisovatel a polistopadový diplomat, žijící dnes opět v USA, na Neviditelném psu 11. XII. 2012: „V rodné zemi jsem naslouchal hospodskému klábosení, čím že český národ zejména obohatil svět? Zdůrazňováno pivo, někdo dodal defenestraci jako…. variantu řešení politických zádrhelů. Přišla řeč na Švejka, velmistra přetvářky jako ultimální verze přežívání v nepříznivých podmínkách, padla zmínka o příkladném odhalení utopičnosti „socialismu s lidskou tváří“.
Nakonec zvítězil přínos nikoliv sametové revoluce, ale sametového rozvodu: rozpad československé federace v roce 1992, k němuž došlo bez jediného pěstního utkání, bez zlomení jediného malíčku. Porovnejme tak znamenitý výsledek s řeznickými bakchanáliemi ve slovanském sousedství na blízkém Balkáně.“ Dodejme: a v bývalém SSSR!
+ + +
Ve včerejší (29. XII.) MFD politolog Petr Robejšek:
Slovensku se po rozdělení ČSFR vedlo ekonomicky lépe než v bývalé federaci zejména proto, že mohlo zvolit rozvojovou strategii přiměřenou jedinečné situaci. Řecko tuto šanci (ve jménu nedotknutelnosti primátu sjednocení) nedostalo a zůstane tak věčným poškolákem Evropy.“ (K tomu jedno specifikum: Od roku 1990 se Praha opakovaně a stále bezvýsledně snažila uspokojit nové a nové námitky Budapešti ohledně vodohospodářské stavby Gabčíkovo – Nagymáros. Po 1. 1. 1993 převzala tuto agendu Bratislava a připad byl uzavřen během pár mesíců – Maďaři rychle „zatáhli krovky“.)
Rozkližování státních celků je projevem spontánní fragmentace, a to není nic jiného než hledání takové velikosti sociální jednotky,která odpovídá omezeným lidským schopnstem porozumět sociálním systémům a řídit je.
Z hlediska federátorů spočívá subverzivnost česko-slovenského rozdělení zejména v jednom: Češi a Slováci ostatním Evropanům dokázali, že byť i malé, ale sourodí národní celky fungují lépe než federalizační nakonstrukce. Vlámové, Skotové, Katalánci – a ti, kteří k nim ještě přibudou – respektují skutečnost, že úspěšné fungování jejich společenství předpokládá jeho vyšší (než současnou) ekonomickou, politickou a psychosociální sourodost.
… Také eurokrize je projevem spontánní fragmentace nesourodého a tudíž disfunkčního systému. Pokusy federátorů tento proces ´zakázat´ jeho vyvrcholení pouze oddalují a zvyšují jeho ekonomickou a politckou nákladnost.
Podtrženo, sečteno: Rozdělerní Československa by si bývalo zasloužilo NOBELOVU CENU ZA MÍR!
Komentáře k článku: Time Out Petra Pavlovského (No. 53)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
