Time Out Petra Pavlovského (No. 8)
Jedna, či dvě opery v Praze?
(Zredigováno z diskusí na www. divadelni-noviny.cz)
Státní opera Praha 2012: opera na křižovatce. Snímek archiv SOP
Time Out Petra Pavlovského No.2, 11. 1.. 2012
Alena Hanáková, druhá žena v naší současné vládě, si svých sto dní hájení určitě zaslouží. Bude je potřebovat!
Předpokládám, že nejenom tlak kulturní veřejnosti, ale i prostá politická nutnost donutí paní ministryni rozhodnutí svého předchůdce revidovat. Vždyť ona přece nebyla jmenována proto, aby neochvějně pokračovala v diletantských krocích darebáka, ale proto, aby se od jeho špatných činů distancovala a napravila je – kupř. rehabilitováním neprávem odvolaného odpůrce korupčníků, ředitele ČNFÚ Opěly, což se již stalo.
Ve vládě je paní Hanáková jediným reprezentantem strany Starostové a nezávislí. Kdo ale jiný, než právě tato strana by měl mít zájem na ukončení letité nespravedlnosti: mezi všemi českými velkými městy je to Praha a jenom Praha, která má obě opery hrazeny ze státního rozpočtu! Kdo jiný měl kdy takovou obrovskou šanci tento nestandardní extrém odstranit a kdy jindy než dnes? Magistrát města Prahy je demokratickým právem v podstatě ovládán vítězem komunálních voleb, předvolební koalicí TOP 09 + Starostové a nezávislí. Poslanec TOP 09 je vyčleněným a zvoleným radním pro kulturu. Primátor je vysoce kulturní člověk, který ovšem za své primátorství vděčí velkorysosti pražské TOP 09. Kdy jindy by měla být zřízena, ve vyprázdněné budově SOP, pražská Městská opera, když ne teď? Kdo jiný by to měl rozhodnout, než dnešní ministryně kultury za Starostové a nezávislí a pražský primátor za ODS, vládnoucí „na bodácích“ TOP 09?
Nové německé divadlo, 1902. Repro archiv
KOMENTÁŘE ČTENÁŘŮ
Nezájem diskutovat k tomuto textu se zdál svědčit pro obecný souhlas — nikdo nenamítal. Leč již následujícího dne — 12 I. — zveřejnila Věra Drápelová v MFD článek Kaplička nabobtnala, kde hned v úvodním odstavci píše: I bez složitých analýz bylo zjevné, že dva samostatné domy v Praze nedávají smysl. K tomuto výroku nejsou připojeny nejenom „složité analýzy“, ale ani jednoslovný argument.
Co vlastně „dává smysl“ opernímu domu? Po mém soudu samotná jeho produkce podepřená dostatečnou návštěvností. Zjednodušeně: Smysl každého divadla je plném hledišti. Je v něm dokonce i smysl toho nejkomerčnějšího a nejpokleslejšího divadla, dokonce toho ze všech nejvíc.
Jaký byl smysl existence dvou samostatných operních domů v Praze v minulosti?
Ponechme stranou operní produkci v Praze v první polovině XIX. století a upřeme pozornost na vznik Prozatímního divadla. Jeho zpěvohra zahájila 20. XI. 1862 premiérou Cherubiniho Vodnáře a pokračovala Škroupovým Dráteníkem.
Od té doby byly v Praze nezpochybnitelně dva operní domy, německý a český, až do roku 1944, tedy plných 82 let. Domy, ve smyslu budovy se ovšem měnily, Němcům nejdříve přibyl Neues Deutsches Theater, pak mu ubylo Stavovské, které zabrali 1918 Češi a přejmenovali na J. K. Tyla, Čechům zase přibyla Zlatá kaplička, která nahradila Prozatímní divadlo.
K tomu se přidal roku 1920 třetí pražský operní dům — VINOHRADSKÁ ZPĚVOHRA. Ta existovala 12 let, do roku 1932. Hrála sice většinou operety (které ovšem dnes běžně uvádějí všechny mimopražské české operní domy — Č. Budějovice, Ústí,n.L., Olomouc, Opava, Liberec, Brno), ale hrála často i opery (Prodaná nevěsta, Hubička, Dráteník, Hoffmannovy povídky, Carmen, Čarostřelec).
Unesla-li tehdejší Praha s daleko menším počtem obyvatel a s nesrovnatelně menší návštěvností mimopražského i zahraničního publika (nesrovnatelná je např. kapacita pražských hotelů!), dokonce i tři opery, proč by dnes „dva samostatné domy v Praze nedávaly smysl?
V sezóně 1944/45 se na nacisty okupovaných územích divadlo hrát nesmělo, ale už v sezóně následující byly v Praze opět dva operní domy, totiž ND a Velká opera 5. května se jmény Kašlík, Ančerl, R. Brock, Radok, Jernek. Tento druhý pražský operní dům, nepochybně smysluplný, zlikvidovalo svévolně MŠO řízené Zdeňkem Nejedlým k 1. 8. 1948, navzdory protestům řady umělců, teoretiků, kritiků i laických diváků.
Další kapitola druhého pražského operního domu se pak datuje aprílem 1. IV. 1992 tedy vznikem Státní opery Praha — divadlo kupodivu nemá heslo v Encyklopedii divadelních souborů, Divadelní ústav, Praha 2000, jejíž hesla jsou běžně ukončována rokem 1999.
Suma sumárum: za 150 let, od roku 1862 do dneška, byly v Praze nejméně dva operní domy plných 105 let, totiž 1862 — 1944, 1945 — 48 a 1992 — 2012. byl to většinový a normální stav. Za exces, vděčící komunistické diktatuře, je tedy nutno naopak považovat situaci IV. republiky 1948–89, s přesahem přes větší část republiky V. (1989 — 92) kdy byl v Praze operní dům jenom jeden. Krátce: Za Rakouska, za Rakouska-Uherska, za První i Druhé republiky, za Protektorátu, za Třetí republiky i za Šesté republiky měla Praha vždy dva operní domy.Měly smyl a budou jej mít i nadále, pokud budou mít diváky. Praha má „morální povinnost“ se o svou operu přinejmenším pokusit. Už 22 let utápí daleko větší peníze v daleko méně perspektivních podnicích.
–pp-
Reagoval pouze Josef Herman, odlišnost jeho názorů byla ale pouze zdánlivá:
Josefe,
asi Tě překvapím, ale my dva se názorově lišíme daleko míň, než se Ti zdá. „… (…)… Vícesouborové molochy jsou jiný problém než dvě opery v Praze, které by mohly (a měly) být samostatné. Já jen trvám na tom, že město Praha je povinno pokusit se držet v Praze ze svých prostředků městskou operu, podobně, jako tak činí řada dalších, ale vesměs menších a chudších měst v ČR! Její oprávnění pak návštěvnost potvrdí a nebo ne!…, co dokáží Budějovice, Opava, Olomouc, Ústí, Liberec, Brno a d., by měla dokázat i Praha – financovat městskou operu, tím spíš, že b\y, po vzoru městských oper v Německu, mohla mít i Praha týž orchestr (FOK) pro koncerty i pro operu…… z rozpočtu MK se má hradit pouze jedna opera v Praze, totiž opera ND. Naopak si myslím, že MK ČR, pracující s podílem na celorepublikovém daňovém výnosu, by mělo více přispívat na Národní divadla v Brně a v Ostravě než necelými 3%.
Petr Pavlovský 13. 1. 2012
///
Nové německé divadlo, 1911. Repro archiv
Divadlo Na zábradlí Praha — Richard Biegel: Od Špačkova domu k Palladiu (Poločas pražského architektonického rozpadu) – další díl z cyklu setkání a diskusí Čí je to město?, DNz Praha 15. ledna 2012.
viz iDN: Vnímal jsem Prahu jako něco samozřejmého
KOMENTÁŘE ČTENÁŘŮ
Pavlovský: Beseda vyústila v konstatování, že právě dnes má Praha naději. Kdy, když ne dnes, a kdo, když ne tandem nové ministryně kultury (Starostové a nezávislí) a pražského magistrátu, ovládaného předvolební koalicí TOP 09-Starostové a nezávislí (27 poslanců z 65)?
Po ostudném odchodu svého předchůdce by ministryně ve spolupráci s vedením Prahy měla zvrátit jeho skandální rozhodnutí a zachovat v hlavím městě tradiční (od roku 1862, s výjimkou let komunistického režimu IV. republiky 1948 — 89) a pro evropské metropole standardní dvě opery: operu státní (operu Národního divadla) a operu městskou, v budově dnešní Státní opery, dříve Smetanova divadla, před neblahým rokem 1948 Velké opery V. května, předtím Neues Deutsches Theatre.
Už dnes by mohla být vyhlášena anketa na její pojmenování! Název Městská opera je banální, ale co třeba OPERA BRATŘÍ ŠKROUPŮ?
František Škroup se narodil 3. 6. 1801 ve Voticích na Hradecku a zemřel 7. 2. 1862 (jeho hrob je na katolickém odd. hřbitova Grooswijk v Rotterdamu), tedy před 150 lety. Kromě hudby k Tylově Fidlovačce (1834), ze které pochází naše státní hymna, složil první české opery: Dráteník (libreto J. K. Chmelenský), Kolumbus, Oldřich a Božena (obě 1826), Libušin sňatek (1835). Jeho poslední opera, romantický Kolumbus na německé libreto (Histel) už nebyla provedena, v době zkoušení byl Škroup předčasně penzionován kvůli sporům s ředitelem Stögrem. Operu hráli v Praze až za Protektorátu roku 1942.
Dochovaly se i liturgické skladby F. Š. pro pražskou synagogu v Dušní, kde řídil rituální zpěv. S J. K. Chmelenským vydávali (1835 — 1839) periodický sborník Věnec ze zpěvů vlastenských. U příležitosti výročí jeho úmrtí Kvarteto Bohuslava Martinů nahrálo CD s jeho třemi kvartety, které vydalo nakl. Radioservis.
Jeho mladší bratr, Pražák Jan Nepomuk Škroup (15. 9. 1811 — 5. 5. 1892, v květnu bude 120. výročí úmrtí), byl od roku 1836 sbormistrem a v letech 1870–82 druhým kapelníkem Stavovského divadla;1844–49 ředitelem Žofínské akademie, kde nastudoval mj. sbory do Romea a Julie od H. Berlioze. Od roku 1838 byl ředitelem kůru u Křižovníků, od 1845 byl současně kapelníkem u sv. Víta. Psal chrámovou hudbu a oblíbené sbory, např. Bývali Čechové. Autor opery Švédové v Praze — ta by se dnes jistě líbila turistům přijedším ze Skandinávie :-).
J. K. Tyl, druhý člen „tvůrčího týmu státní opery“, má u nás divadel přehršel, tím velkým v Plzni počínaje. Myslím, že přínos bratří Škroupů kultuře v Česku je srovnatelný, jakkoli není dodnes dostatečně zpopularizovaný.
Petr Pavlovský 18. 1. 2012
Nové německé divadlo, 1915. Repro archiv
Já jsem za Operu Václava Havla…
Ne, vážně. Přejmenovat jakékoli divadlo či divadelní dům je vždy velmi citlivé a mělo by projít delším procesem. Když už dům nebyl po někom nazván hned po postavení, upřednostňoval bych obecnější názvy — Státní, Městské, Národní divadlo. Vyhneme se neustálým přejmenováváním. Myslím, že dnes není doba pro hledání nového názvu Státní opery. Nebo je?
Vladimír Hulec
///
Vladimíre,
kdy jindy je vhodná doba k hledání názvu Státní opery, než když se tato ruší? Když v tom domě nebude státní opera, a vypadá to tak, že opravdu zanikne, tak se ta budova prostě MUSÍ jmenovat jinak. Dřívější název Smetanovo divadlo by mi nevadil, kdyby se tím divadlo nestalo trvalou památkou na Nejedlého komunistickou zvůli.
Věcně správné by bylo Pražská opera nebo Opera města Prahy. Když ale v jiných městech máme Janáčkovu operu, Divadlo A. Dvořáka, F. X Šaldy, Mahena, bří Mrštíků, O. Stibora, J. K. Tyla, V. K. Klicpery, B. Němcové, V. Nezvala, A. Jiráska a dokonce i jistého Karla Pippicha ze Zlonic (*21. 4. 1849) v Chrudimi, proč by nemohlo být jedno divadlo pojmenováno po druhém z tvůrců národní a státní hymny? (Pravda, má na Žižkově legendární náměstí, ale Smetana i Dvořák mají v centrální Praze jak nábřeží, tak i sochu. Odpovídalo by to prostě českému stávajícímu pojmenovávacímu úzu!
Petr Pavlovský
Nové německé divadlo, 1918. Repro archiv
Josef Herman opět přičinil několik polemických poznámek, na které jsem odpovídal:
Josefe,
jsi si jist, že Neues Deutsches Theater bylo za První republiky financováno čs. státem úplně stejně jako ND? Nefinancovali je náhodou především čeští Němci a pražští německojazyční Židé?
Pokud jde o Státní operu, úpěnlivě si přeji její zrušení a ne nějakou transformaci. Na jejím místě bych rád viděl městskou operu (ať už by se její budova jmenovala jakkoli (ti Škroupové se mi líbili mj. pro svou jazykovou utrakvističnost), takovou, jakou mají četná jiná, menší a chudší česká a moravská města, bohatší o to, oč je Praha bohatší než třeba Brno, Plzeň či Ostrava. Když mohou ona, proč ne Praha?
Pokud jde o dramaturgické odlišení, je jednoduché: ND je principiálně povinno uvádět český repertoár, klasický, moderní i současný, v opeře i v činohře. Za to je národ prostřednictvím příslušné kapitoly v rozpočtu MK ČR platí. (Jan Burian v DN 2012, 2, s. 11: Na provoz divadel, umístěných v hl. m. Praze věnuje ministerstvo kultury již více než desetinásobek toho co na ostatní divadla…(…)…Naše hlavní město po dlouhá léta nevkládá ani jednu korunu svých dotací do operní tvorby…)
Také by mělo vychovávat národní operní publikum, tzn. hrát operu pro děti. Kdyby pak občas nasadili kousek od O. Nedbala nebo dokonce od R. Frimla, nezlobil bych se, k národní kultuře to patří.
Teprve pak je na řadě cizojazyčný repertoár, tam bych se přimlouval především za 18. století s Mozartem v čele. Dále je tu i něco barokních oper, vzniklých v našem regionu.
Městská opera by naopak měla hrát světovou tvorbu 19. a 20. století, v originálech (samozřejmě s titulkováním). Měla by být atraktivní i pro turistický „incoming“, pro ty turisty, kteří do Prahy nejezdí za pivem a prostitutkami, ani za baťůžkářskými povyraženími, protestními demonstracemi, pochody pýchy homosexuálů atp. Pro turisty, jejichž pobyt v Praze, prodloužený kvůli návštěvě opery byť i pouze o jeden den, se Praze bohatě vyplatí.
Petr Pavlovský, 9. 1. 2012
+ + +
Německé divadlo, 1930. Repro archiv
Otázka sloučení Státní opery Praha a Národního divadla se dostane 23. února na jednání tripartity za účasti ministryně kultury Aleny Hanákové (STAN), premiéra Petra Nečase (ODS) a zástupců odborů.
viz i-DN: Tripartita o sloučení
Chtěli jsme, aby si paní ministryně vyslechla jiný názor, než má její náměstek Radek Zdráhal. Podle našeho názoru je hospodaření Státní opery v dobrých číslech, řekl předseda Českomoravské konfederace odborových svazů Jaroslav Zavadil.
Státní opera Praha je od 1. ledna součástí Národního divadla a loni dosáhla soběstačnosti 51 procent. V roce 2011 činily příjmy 126,3 milionu korun, navýšený příspěvek ministerstva kultury 120,7 milionu korun. Odborníci uvádějí, že se soběstačnost oper nad 25 procent lze považovat za úspěch. Předloni se soběstačnost Státní opery pohybovala kolem 45 procent a Opery Národního divadla 35 procent.
Chceme oddělení Státní opery od Národního divadla, prohlásil představitel odborové organizace Státní opery Miroslav Svoboda. Ondřej Černý zase považuje rozhodnutí o transformaci pražské operní scény za neměnné.
Transformace se má uskutečnit v letech 2012 až 2015. Plán zachovává uměleckou samostatnost orchestrů a sborů obou institucí, počítá naopak se sloučením baletních souborů a souboru sólistů Národního divadla a Státní opery Praha.
28. 01. 2012
Smetanovo divadlo, 1960. Repro archiv
KOMENTÁŘE ČTENÁŘŮ
Po sto prvé a bez ohledu na odboráře!
Hlavní město Praha nemá morální právo na to, aby v metropoli byla jenom jediná opera, totiž státní, což opera ND de iure i de facto je — je stoprocentně financována ze státního rozpočtu, resp. z příslušné kapitoly rozpočtu MK ČR.
Hlavní město Praha má MORÁLNÍ POVINNOST ke svým občanům, ke svým návštěvníkům domácím i zahraničním a k jejich pražským hostitelům (hotelům), ke státu, jehož je metropolí, k celé české kultuře a konečně i vůči svým „menším bratřím“ — ostatním krajským městům — držet a financovat městskou operu, podobně jako to činí Brno, Olomouc, Ostrava, Plzeň, České Budějovice, Ústí nad Labem, Liberec a dokonce i Opava!
To už ovšem není problém paní ministryně kultury Aleny Hanákové (STAN); pokud jde o ni, postačí, aby budovu bývalého Neues Deutsches Theatre předala městu Praze, beztak ti, kteří ji kdysi ze svého postavili, ji rozhodně nestavěli jako státní a až do vyhlášení Protektorátu nikdy státu nepatřila! Stát na ni prostě nemá „gebír“!
„Míček“ leží na dvorci pražského magistrátu jako výzva pro koaličního kolegu paní ministryně, primátora Svobodu. To by měl být jeden z nejdůležitějších bodů jeho předvolebního programu do podzimních voleb: konečně zřídit pražskou městskou operu! V té krásné budově, která je dnes „něco mezi nádražím a muzeem“!
Petr Pavlovský, 29. 1. 2012
Ples v opeře, Státní opera Praha 2009. Snímek archiv
Po zatím poslední várce námitek:
Samozřejmě, že si svou operu má hradit Praha sama a žádná jiná města jí v tom nemají pomáhat! Ostatní města si přece také sama hradí své vlastní městské opery!
Nikde jsem nepsal o dramaturgickém profilu potenciální opery hl. m. Prahy. Samozřejmě, že by měl být odlišný od profilu opery ND, na druhou stranu ovšem nelze přímo nutit dva svébytné operní domy, aby svou dramaturgii koordinovaly — také by tu měla být rivalita, konkurence, tradiční kompetitivní vztah.
Dramaturgie ND je z podstaty daleko svázanější, má své povinnosti k národní kultuře — opeře. Ty by pražská městská opera samozřejmě neměla. O to internacionálnější by mohla mít dramaturgii, nejspíš cílenou především na zahraniční opery 19. století. Dramaturgické rozdíloy:
ND je sice státní, ale viděno je tradičně jako národní. Tedy nejdřív Smetana, pak Dvořák, pak Janáček, pak Škroup, Vejvanovský, Míča, Mysliveček, Michna atd. dozadu, pak Mozart /Haydn, Händel/, pak snad Bizet a Wagner a teprve po tom Verdi, Gounod, Puccini, Auber: Němá z Portici (to je pro operu geniálně pikantní titul!). Co takhle balet zchromlá labuť?
Proto si myslím, že „Grand Opéra“ by mohli dělat v Neues Deutsches, i ta budova je svým interiérem na to lepší než Zlatá kaplička. A počítám, že 50% návštěvníků by byli cizinci.
Opera města Prahy by měla vzniknout „na zelené louce“, resp. v prázdném domě u nádraží. Jestli by její vedení angažovalo některé ze zaměstnanců dosavadní SOP, je zcela vedlejší. Žádní sgtávající odboráři, žádná tripartita! Je to věc Prahy a jejího zastupitelstva, co nad to jest, od zlého jest! Stát by, prostřednictvím MK ČR, mohl maximálně trochu finančně vypomoci, podobně, jako vypomáhá jiným městským operám!
Já prostě nechci SOP reformovat, já ji chci bezezbytku zlikvidovat! Já chci jenom ten PRÁZDNÝ DŮM — tedy ne pro sebe, nýbrž pro nějaké vysoutěžené umělce — podobně, jako kdysi dostal O. Hrab prázdné DEFB a udělal z něj Archu!
Komentáře k článku: Time Out Petra Pavlovského (No. 8)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
